Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tyrani: Vladimir Iljič Uljanov zvaný Lenin

11. 9. 2016


264997104f9899492e221aba3f2f8ec1.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Motto: Lenin byl humanista! Komunista Filip v talkshow Barbory Tachecí

 

Dokud nepoužijeme vůči spekulantům teror-kulky do hlavy na místě- nedosáhneme ničeho! Lenin

 

Prolog: Člověk, který změnil tvář Matičky Rusi. Obdivovatel Marxe, který se však držel jen agresivní a radikální části Marxova díla. Žák, který si upravoval cizí i své vlastní teoretické dílo v realitě a praxi tak, jak se mu zrovna hodilo. Revolucionář, tyran nové ideologie a tvůrce kultu osobnosti, jako nového náboženství, které neuctívá nadpozemskou bytost, ale svého velekněze-člověka z masa a krve jako svého boha (Odkaz na Paula Johnsona). Člověk prudký a agresivní, nemající slitování se svými protivníky, které by ale sám pravděpodobně nezlikvidoval. Hle, zde uvidíte skutečného Lenina!!!

 

Příchod na scénu: Nejprve byste vůbec neřekli, že tento na první pohled nenápadný člověk vyhraje revoluci a navrch způsobí tolik zla. Nebyl z revoluční, anarchistické, sociální nebo třeba dělnické rodiny zanedlouho tak důležité v kádrovém profilu. Otec Ilja Uljanov byl carským úředníkem, později ředitelem školy a dodatečně byl ke konci kariéry povýšen do šlechtického stavu. Z matčiny strany měl dědečka židovského původu, což bylo v době Stalinových antisemitských čistek přísně tajeno. Samotný Stalin si dle publicisty Paula Johnsona vážil Lenina jako revolučního mentora, ale ve svém rasismu a xenofobních postojích, které dovedně ve svých pracích kombinoval s velmi výraznými znalostmi národnostních rozdílů a problémů, nesnášel Lenina už kvůli jeho výrazným kalmyckým rysům, které prý dokázal rozeznat.

 

Zlom v názorech přišel roku 1887, kdy bylo Vladimirovi 17 let. Na začátku všeho byla nenávist k carskému režimu. Jeho bratr byl popraven za účast v atentátu na cara Alexandra III. Pak si stačilo přečíst Marxovy spisy a revoluční smýšlení bylo na světě.

 Ve stejném roce, kdy byl popraven Alexandr Uljanov, už musel Vladimir za své postoje do vyhnanství ve vesnici Kokuškino a byl vyloučen ze studií. Ve studiích pokračoval ale jako samouk a kromě čtení Hegela si Lenin rozšířil jazykové znalosti němčiny a francouzštiny o angličtinu, jež se tu sám naučil. Po třech letech vyhnanství pak mohl dostudovat v Petrohradě práva.

Právo pro něj ale nebylo. Radši revoluční politika. Od roku 1895 je pak připomínán jako člen i zakladatel Svazu boje za osvobození dělnické třídy. Znovu byl v tom samé roce zatčen a tentokrát putoval rovnou na Sibiř. Neměl se tu opět špatně. Psal dokonce domů, že tu ztloustl a opálil se tak, že připomínal rodilého Sibiřana.

 Na Sibiři pak i potkal celoživotní družku a ošetřovatelku Krupskou (revolucionářka z rodiny šlechtických důstojníků). Vzal si jí a Krupská za ním celý život stála jako věrný pes i přes četné avantýry. Po smrti Lenina se pak stala tvrdým kritikem Stalina a obráncem Leninova odkazu. Když v roce 1939 zemřela, vyrojily se spekulace, že ji nechal Stalin otrávit. Připomněl to i Chruščov při odhalení Stalinova kultu osobnosti. Proto je toto tvrzení odbornou veřejností zpochybňováno. Ale uznejte, že je divné, když jste někým po několik desítek let šikanováni, aby Vám pak poslal dort k narozeninám, ze kterého je Vám tak blbě, že zemřete v nemocnici.

Když se vrátíme k Uljanovovi, zjistíme, že po vyhnanství v roce 1900 emigroval, aby se 17 let v Rusku neukázal. Co dělal v cizině? Ležel v knihách jako Marx, redigoval časopis Jiskra a nouzí rozhodně netrpěl. Byl by měl dost peněz na revoluci i bez Stalina a jeho loupeží, co spolu plánovali, ale to by neměl sponzorské dary promrhávat na soukromý život včetně milostných radovánek přespříliš ochotně tolerovaných Krupskou.

V roce 1902 přijal definitivně přezdívku Lenin, která mu už zůstala. Znamená to snad něco úderného? Ne, pouze připomíná řeku Lenu protékající Sibiří.

Od roku 1903 byl pak definitivně tím, co známe pod označením bolševik. Jednalo se o jím vytvořené radikální křídlo Sociálně demokratické strany Ruska, ke které původně patřil. Název bolševik ovšem neznamená, že by oněch radikálů byla většina, jak napovídá slovo bolše z ruštiny. Jednalo se totiž spíše o krajně radikální křídlo soustřeďující se spíše na kvalitu než kvantitu svých členů, kdy toto křídlo mělo být tedy křídlem nepočetných, ale profesionálních revolucionářů navzdory masové straně sociální demokracie.

Už tehdy s ním ale bylo těžké vyjít a jeho pozdější spolupracovníci jako třeba Trockij, byli spíše jeho protivníci. Nad každým musel mít pravdu a inteligentní převahu. Navíc se mnoha jeho soudruhům nelíbili jeho časté militantní a násilné názory a narážky. Jeho dílo se jen hemží slovy popravit, zlikvidovat apod… Možná i proto se na sjezdu sociální demokracie roku 1912 v Praze s umírněnými socialisty rozešel.

Sám by ale dožil snad jako salónní revolucionář nebýt 1. světové války, kterou nejprve vítal, poté odmítal. V čem spočívala jeho radikální změna názorů. Nejprve totiž v této válce doslova masového rozsahu viděl živnou půdu pro revoluci a způsob oslabení kapitalismu. Později ji prostě zavrhl jako záležitost imperialistů a jen ve Švýcarsku čekal, jak se situace vyvine.

V roce 1917 potřebovali Němci nutně uvolnit východní frontu, aby přítomné vojáky mohli přesunout na západ do bojů o Francii. Situace tomu přála, neboť v Rusku došlo k únorové revoluci, odstoupení cara, vytvoření prozatímní vlády a ve Švýcarsku čekal na příležitost Lenin. Nová vláda v Rusku totiž hodlala podpořit dále mocnosti Dohody v boji proti státům Trojspolku. Mocenské vakuum v Rusku bylo ale nestálé, slabé a neklidné. Co tam takhle udělat novou revoluci, která smete bojechtivou vládu a nahradí ji někým, kdo bude ochoten jít na ruku a uzavřít mír? A tak císařské Německo podpořilo svého přirozeného nepřítele opovrhujícího všemi monarchiemi, aby svrhla jiného nepřítele. Jen jedna z mnoha ironií historie. A jak na to vlastně došlo?

Přes kontakty s německým velvyslancem ve Švýcarsku Blombergem získali bolševičtí emigranti povolení od německého ministerstva zahraničí  k odjezdu do Ruska přes německé území i dál, a kdyby jen to. Ve švýcarské vesničce Schaffhausen čekal na naše emigranty včetně Lenina speciální německý vlak. Ten je odvezl do německého Gottmandingenu. Zde byli emigranti odděleni od ostatních cestujících a přemístěni do zvláštních kupé 2. a 3. třídy. Tři kupé v zadním vagonu vlaku německý doprovod zapečetil, čtvrté bylo absolutně volné, takže pozdější legendy o zaplombovaných kupé, byly jen opravdu legendy. Pak ještě křídou oddělil doprovod německé a ruské území vagonu a vlak spokojeně supěl do Ruska. V přístavu Sassnitz se vlak přeplavil trajektem do švédského Trelleborgu a pak supěl přes Finsko dál do Petrohradu.

 Tady nezapomněl hned 3. dubna vynadat spolustraníkům a teprve po příjezdu se s ním smířil a uznal jeho vedoucí postavení Lev Davidovič Trockij, který ho v posledních letech kritizoval za jeho radikální, nesmiřitelné a hlavně brutální názory, co se týče jeho jednání s odpůrci. Hlavně ale vyzýval k násilnému převzetí moci. To ale bylo v červenci 1917 ještě rozbito.

Lenin pak utekl do Finska pod falešnou identitou i jiným zjevem. Poprvé jste snad mohli vidět Lenina bez klasického kníru a bradky. Říká se, že mu to poradil samotný Stalin. Taky pak ve Finsku napsal své stěžejní dílo Stát a revoluce.

 10. října 1917 se znovu tajně vrátil do Petrohradu a s pomocí Trockého vytvořil vojenský revoluční výbor, se kterým chtěl provést revoluci. Situace mu nyní přála daleko víc, neboť během jeho několikaměsíční nepřítomnosti se ruští bolševici definitivně rozešli se sociální stranou. Pořád jich ale nebyla bolše-většina, protože měli něco přes 20 tisíc členů. Jenže i pozice Prozatimní vlády slábla, válka se protahovala a nespokojenost ruského lidu rostla. Za těchto podmínek došlo na slavnou Velkou Říjnovou revoluci 7. listopadu (rozuměj, podle juliánského kalendáře byl v Rusku pořád říjen) 1917. Nebyla to nikterak dramatická revoluce, jak se později říkalo. Křižník ne Potěmkin, ale Aurora vystřelil úplně náhodně a vůbec tedy nedal povel na sídlo Prozatimní vlády v Zimním paláci. K násilnostem došlo jen výjimečně a sporadicky. Petrohrad se ještě skoro do konce roku 1917 těšil absolutní svobodě, neboť Lenin zatím ještě pořád musel upevňovat svoji moc a prozatím stanul v čele koaliční vlády bolševiků a eserů (levé křídlo socialistů).

e8be1cc16d88a8c7dd342ffb03036e39.jpg

A přišlo s ním peklo…: Lenin ale hned od začátku prosazoval diktátorskou moc. Rozpustil brzy vojenský revoluční výbor a nahradil ho Čekou poruštělého Poláka Felixe Dzeržinského. KGB, NKVD, GRU, GPU (v roce 1922 to byla přeorganizovaná ČEKA) byly jen pokračovatelskými složkami původní Čeky. V češtině její název zní Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Stejně jako pozdější složky sídlila v Moskvě, v neblaze proslulé Lubjance. Co byla Lubjanka? Palác s kancelářemi Čeky, ale taky s mučírnami, věznicemi a popravišti. Vše v jedné budově. A jak Čeka začínala? Už od prvních dní vraždila. Její komanda smrti chodila v Petrohradě od domu k domu, aby s pistolí v koženém černém plášti (kde bral asi Hitler inspiraci?) hledala a likvidovala domnělé i skutečné a možná i zcela náhodné odpůrce režimu.

Když se vrátíme od Čeky k Leninovi, zjistíme, že v lednu 18. roku rozpustil Ústavodárné shromáždění, urval si moc pro sebe a vyhlásil otevřenou likvidaci formální demokracie v rámci boje za revoluční diktaturu. Už tehdy vznikl nepřítel lidu (rozuměj ten, který je odpůrce režimu, nebo se podle něj nechová či do něj nezapadá). Soudy přestaly existovat, soudci a právníci se ocitli na černé listině odpůrců režimu a právo a pořádek měly nahradit lidové a revoluční tribunály. Čeka nejenomže jako následně GPU a NKVD střílela do zátylku na popravišti v Lubjance, ale v jedné oblasti na Sibiři během občanské války s bílými své odpůrce svazovala po desítkách (a po rodinách) dohromady, aby je tak spoutané zaživa házela do vysokých pecí.

To samozřejmě vyvolalo odpor. Bývalá carská armáda a armáda Prozatimní vlády chtěla dále bojovat s Němci a Rakušany. V březnu 1918 ale došlo na podpis Brest-Litevské mírové smlouvy, kterou obětoval Lenin předválečné ruské území a odevzdal ho okupujícím Němcům. Dodržel tak sice část revoluční příslibu lidu na Chléb a Mír, ale za obrovskou cenu.

V letech 1917-1921 došlo na občanskou válku mezi Bílými a Rudými, do které se zapojily i naše legie. Zároveň se odehrála řada povstání. Válka si žádala muže a jídlo. To znamenalo ve zbídačeném Rusku zabavovat i poslední zásoby potravin rolníkům. Mocnost, která díky kvalitní půdě, byla před válkou jednou ze světových obilnicí, nyní sama potřebovala více než obilí. Rolníci byli nahnáni i na odklízení sněhu z kolejí pro projíždějící vlaky na frontu a jejich rodiny držené jako rukojmí.

Kromě občanské války tu byla tak i povstání třeba v Tambovské gubernii. Zde potlačoval vzbouřené rolníky sám budoucí rudý maršál Tuchačevskij, hrdina sovětského svazu. Tento člověk neváhal potlačovat odpor nejen kulkou a provazem, ale také výfukovými plyny zaváděnými rovnou dovnitř auta. Ve třicátých letech to začnou zkoušet nacisté na postižených lidech.

Takhle Tuchačevskij likvidoval odpor nejen rolníků, ale též vzbouřených vojáků. Při povstání námořníků v Kronštadtu roku 1921 neváhal své váhající vojáky hnát do boje proti včerejším kamarádům namířenými zbraněmi do zad.

Čeka také uměla zasáhnout. Při stávce dělníků v jednom z moskevských automobilových závodů během občanské války okolo devíti set příslušníků Čeky oblehlo závod a zlikvidovalo veškerý odpor patrně dle Leninova hesla: ,, Doprava je dnes nejdůležitější!´´

Lenin sám byl ve vojenských věcech naprostý diletant. Občanskou válku mu pomohl vyhrát Trockij a to tak, že pro něj násilím zverboval přes patnáct tisíc důstojníků carské armády, protože rudé armádě chybělo kvalitní vedení. Až Vaší rodině namíří pistoli do obličeje, rádi půjdete za tyhle násilníky bojovat i zemřít.

Nadále kdo se postavil rudému režimu, skončil v koncentračním táboře, nyní zvaném Gulag. Lenin neváhal během války posílat na smrt tisíce lidí a vyhlazovat celé vesnice, jako by nestačilo, že se kvůli jeho válečnému hospodářství rozmohl v zemi dokonce kanibalismus.

Sám byl vojenský diletant nejen ve vojenských věcech, ale je otázkou jestli by vůbec byl schopen osobně zabít člověka, nebo podepisovat rozkazy k popravám, o kterých věděl jen z pohodlí své kanceláře v Moskvě. Víme, že zbraně používal jenom lovecké během honů nedaleko Moskvy a na ochranu nosil pistoli Browning. Pistoli nosil, ale nikdo ho nikdy neviděl ji používat.

Válku nakonec Lenin vyhrál díky převaze v počtu lidí i v držení těžkého průmyslu na východě země. Zbylí bělogvardějci odešli do emigrace. Ani tady někteří významní důstojníci a politici bílé armády neměli klid. Takový Černý kozák Wrangel (říkalo se mu tak kvůli nošení tradiční uniformy kozáků, kterým velel) byl pravděpodobně zabit ruskými špiony v roce 1926.

Válka tak úplně neskončila porážkou a vyhnáním bělogvardějců. Lenin toužil po rozšíření komunismu i do ostatních zemí. I když slíbil Finsku vlastní stát, dohodu nedodržel a Finové pak museli bojovat ve válce za osvobození a v občanské válce za nezávislost na Rusku a komunismu. Měli sice ve své zemi ruské oddíly, ale také štěstí na to, že část z nich byly oddíly caru věrných kozáků, kteří ochotně přispěli k porážce komunistů domácích i zahraničních. Do toho přišla Finům vydatná německá pomoc.

Po porážce hlavních sil bělogvardějců v roce 1920 se i chtěli rudoarmějci roztahovat v cizích krajích. Poláci tehdy podpořili boj ukrajinských nacionalistů proti rudoarmějcům, aby za to zaplatili invazí do vlastní země. Tuchačevskij ale nedokázal porazit vojenského génia maršála Pilsudského v bitvě o Varšavu a Rudoarmějci byla hnáni nazpátek až byl v roce 1921 uzavřen mír, kdy polské jednotky už operovali v Bělorusku.

Země byla ale po válce natolik zbídačená, že nedošlo ale ani na předpoklady na socializaci hospodářství, ani na plnou industrializaci. Jediné, co se Leninovi povedlo, byla elektrifikace po vzoru plného osvětlení ve městech západních zemí. Takže jste měli hlad, ale mohli jste si na to ostře posvítit.

V otázce hospodářství se musel vrátit k drobnému soukromému hospodaření, které nazval NEP (Nová ekonomická politika), což muselo být pro ty lidi v Rusku výsměch. Lenin ale už také umíral.

 

Smrt loutkaře, který se stal loutkou: V roce 1922, když byl vyhlášen nový stát Svaz sovětských socialistických republik, byl už Lenin umírající loutka a troska v rukou svého dosud věrného Stalina.

Lenin si totiž během emigrace uhnal přes milenky syfilis a do toho byl znám svým náročným pracovním tempem, které ho nadmíru vyčerpávalo. Postupně si vypěstoval trvalou nespavost a chronickou migrénu. Utrpěl rovněž střelné poranění během neúspěšného atentátu na jeho osobu a od té doby se u něj začaly projevovat problém se srdcem.

V dubnu 1922 prodělal první mrtvici ve svém domě v Gorkách. Ochrnul sice jen dočasně na pravou polovinu těla, ale celkově od té doby fyzicky i duševně chátral. Další záchvat z prosince téhož roku ho už jen nadále oslabil a po třetí mrtvici z března roku následujícího byla z Lenina jen mlčící chromá troska upoutaná na invalidním vozíku. Obětavě se o něj starala jeho věrná Naďa Krupská, která se i snažila co nejvíce omezit Stalinův vliv a dostat ho nakonec úplně z politiky.

Stalin začal okolo umírajícího Lenina kroužit a mazat mu med kolem huby. Úplně ovládl tisk, který psal často jen falešné a povzbuzující zprávy. Takové zprávy měly za účel ukolébat Lenina ke spokojenosti a nečinnosti. Stalin dále sledoval Krupskou a její činnost, nechal hlídat Čekou a od roku 1922 nástupní organizací GPU Leninův dům, chtěl mít od lékařů přesné zprávy o Leninově stavu.

Lenin vydechl naposledy 21. ledna 1924 a z jeho obrovského pohřbu a tryzny za jeho smrt si Stalin udělal populární reklamu. Lenin vyjádřil přání, že chce mít prostý pohřeb a stejně se vyjádřila i Krupská. Strana ale nechala jeho tělo nabalzamovat a uložit k věčnému spánku v Kremlu, kde ho můžete vidět dodnes zachovalejšího než egyptskou mumii.

Lenin myslel ve své závěti na to, co se stane se stranou, se Svazem i jaká bude budoucnost jeho socialistické vlasti. Nejprve myslel na Stalina jako svého nástupce, protože ten mu radil v předrevolučních časech jak se skrývat, maskovat a převlékat před carskou policií a hlavně za něj dělal špinavou práci. Byla to ale špinavá práce a metody k ní použité, které donutily Lenina závěť změnit. Stalina jako svého nástupce pro jeho hrubost, primitivnost a násilnou odvahu odmítl a doporučil politbyru zvolit si prostě někoho jiného.

Tak se myslelo na Lva Davidoviče Trockého, ale ten během odhalení Leninovy závěti ani nehnul brvou. Choval se dokonce doslova arogantně a Stalinem pohrdal, protože ten byl synem věčně nalitého ševce, zatímco on syn z lepší rodiny, inteligent a kultivovaný člověk. Sám o sobě si myslel, že vše má vyhrané, že ho všichni potřebují a během jednání politbyra si duchem nepřítomen četl francouzský román v originále.

Stalin nejprve zatajil Leninovu závěť, později ji prohlásil za sepsanou nemocným a slabým mužem, takže nemůže být braná za zřetel. Sám byl na rozdíl od Trockého aktivní, důležité členy politbyra přetáhl na svoji stranu a Trockého i znemožnil tím, že mu neoznámil správné datum Leninova pohřbu, aby se dotyčný Trockij sám zdiskreditoval.

Tak se Stalin stal Leninovým nástupcem, vůdcem revoluce, generálním tajemníkem a držitelem mnoha dalších funkcí a titulů, aby v roce 1929 držel pevně moc pouze ve svých rukou. Přátelé i nepřátelé z politbyra byli postupně odstavováni od moci a následně likvidování. Krupská byla uvězněna a v roce 1939 zemřela za záhadných okolností. Trockij byl vyhoštěn a v roce 1941 podlehl zraněním po atentátu ve své vile v Mexiko City, kde utržil od atentátníka NKVD ránu cepínem do zátylku. Kameněv a Zinověv, kteří od začátku podporovali Stalina v převzetí moci, aby s ním vytvořili společný triumvirát moci, byli odstaveni a během Velké čistky ve třicátých letech zastřeleni kulkou do zátylku. Stalinovi revoluční kamarádi, kteří ho rovněž podpořili u volby vůdce, umírali vlastní rukou, nebo byli popraveni rovněž během oné Velké čistky, kdy byli následováni i vlastní rodinou, která byla buď rovněž popravena, nebo uvězněna v gulagu.

Epilog: Znáte ten vtip? Kdy je s Leninem největší legrace? Mezi druhou a třetí mrtvicí!!! Něco na tom bude. Vladimir Iljič Uljanov byl vzdělaný člověk z lepší rodiny, který snad v touze po pomstě za smrt bratra, snad oslepen falešnou ideologií, snad v touze po moci svrhl starý režim, aby ho nahradil novým. Režim, se kterým nemusel souhlasit, ale který byl ve výsledku lepší, než ten který stvořil. V carském Rusku totiž nebyl hlad, nebylo zde popraveno minimálně několik tisíc lidí za rok, ale maximálně sedmnáct, protože carským režim dával přednost vyhnanství, namísto popravy v otázkách opozice a carská policie měla ještě gentlemanské prostředky na rozdíl od Čeky.

Lenin si nevážil vzdělání, které má a nevykonával ho, podobně jako Marx. Podobně jako Marx jen ležel v knihách a věčném studiu během vyhnanství na Sibiři, kde ztratil přehled o reálném světě.

To, co nabízel lidu, byla smlouva s ďáblem, kterou ani pořádně nedodržel a mír kompenzoval ztrátou obrovského území. Příliš drahá cena. Místo obživy přinesl hlad. Místo míru s Němci občanskou válku s vlastními.

Je ironií osudu, že z mistra loutkaře se na konci života stala jen další loutka. A za tu tahal nový mistr.

Zdroje: Knihy a časopisy: Johnson, Paul: Dějiny 20. století

Johnson, Paul: Stalin

Brož, Ivan: Stalin versus Trockij

Válka revue: Největší diktátoři

Django Bradley

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář