Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tyrani: Tiberius-,,Senátoři si zaslouží být otroky´´

1. 6. 2013

 

tiberius.jpg

Prolog: Říše povstávají a padají věčně. Zbývají jen stopy ve stavbách, písemnostech a ústním odkazu. Jako v antickém Řecku vznikl pojem Tyrana, v další říši bychom našli spoustu absolutních monarchů dobrých i zlých od úsvitu dějin. Římané pyšní na své dějiny, odmítali založení Říma Etrusky, a proto si vymysleli báji o potomcích uprchlíka z Tróje Romula a Rema, které měla odkojit vlčice. Odkojení vlčící pak i jejich kmen a posléze národ cítil hlad a lačnost po slávě, moci, půdě, bohatství. I první spor mezi bratry o brázdu značící základ města skončil krveprolitím. Romulus zabil Rema, který pošlapal jeho brázdu a založil Řím. Jaká mohla být tato civilizace? Přesně jako jejich zakladatelé. V historii tu vládli Etruskové. Celkem sedm králů až do roku 510 př. n. l. Když vyhnali Římané Tarquinia Superba( Superbus=Zpupný), založili republiku s vládnoucím senátem. Svobodní obyvatelé byli rozděleni na  plebeje a patricije. Vznešení patricijové se nejprve jako jediní podíleli na vládě, ale plebs rád vydíral odchodem ze Říma a založením vlastního, což dospělo na Zákon 12 římských desek(449 př. n. l), kdy jim byla zaručena základní práva a roku 287 př. n. l. měli už i oni své zástupce v senátu, který čítal okolo 100 lidí.
 

 

Ještě předtím byl senát patricijů a senát plebejů, kde se scházely obě vrstvy a plebs zastupoval volený zástupce, takový ochránce lidských práv tribun. Dále tu byli cenzoři, kteří dohlíželi na finance, kvestor - strážce pořádku a soudce praetor. Od začátku byl národ založený na válce. Sotva se sjednotila Itálie roku 265 př. n. l. pod Římem, měla už začít další rok válka s Kartágem, která se změnila hned ve tři tažení a skončila úplným vyhlazením a zničením Kartága.
Dále bojovali s Řeky, Pontskou říší, rozdrtili povstání otroků pod Spartakem a dobyli Galii, aby své hranici zakončily v Germánii, Británii a Středním východem v sousedství s Parthy.
V 1. století před naším letopočtem sílily rozbroje mezi Římany samotnými. Nejprve mezi konzulem Mariem a Sullou, pak triumvirátem. Triumvirát byl ustanoven Caesarem, Crassem a Pompeiem.
Když se vydal Caesar do Galie, získal si závist Crassa a Pompeia. Crassus vyrazil proti Parthům, ale byl obětován vlastními muži, protože s nimi zacházel jak s dobytkem.
Caesar zatím dobyl Galii, potlačil Vercingetorixovu vzpouru a získával si římský lid dary, pořádáním her a rozdáváním chleba zadarmo podle hesla Chléb a Hry. Načež byl vyzván, aby se vrátil do Říma bez legií, místo toho překročil řeku Rubikon plně doprovázen legiemi a rozpoutal občanskou válku trvající tři roky.
Pompeius našel smrt v Egyptě, ale i Caesarovi odzvonilo. Po válce dal rituálně popravit protivníka Vercingetorixe, ač sám psal o úctě k nepřátelům. Byl jmenován doživotním diktátorem, protože se však choval jako král a bylo možné přijetí a návrat monarchie, byl zavražděn spiklenci v senátu o březnových idách roku 44. př. n. l.
Následkem byl druhý triumvirát a druhá a třetí občanská válka, po které bylo odvozeno císařství. Mohl bych klidně nazvat Caesara tyranem a zasloužil by si to, ale ve své zemi byl milován! Proč? Musíme si uvědomit že už i Marius a Sulla využívali tzv. proskripces, veřejných seznamů na likvidaci nepřátel, kterým provokovali plebs, aby je ulynčoval a oni se pak obohatili .

 

Pak stačilo vítězné tažení, otroci, dary, půda, gladiátorské a sportovní hry, na kterých se rozdával plebsu chléb zadarmo a Římané vás zbožňovali. Celý Řím byla jedna velká učebnice diktátorů. My se však musíme podívat na ty, kteří obrátili svůj strach, paranoiu, zkaženost, nebo jen rozmar proti vlastním….
Když byl zabit Caesar, jeho nejlepší generál, ale taky obrovský notorik a hýřil Antonius pronesl slavnostní pohřební řeč. Spojil se s prasynovcem Gaia Julia Octavianem a vyhlásil válku Caesarovým vrahům, která vyvrcholila bitvou u Filippi roku 42. př. n. l. Spiklenci byli poraženi a zabiti.
Antonius, Lepidus a Octavianus utvořili další triumvirát, ale neznamenalo to smíření. Antonius se poddal Kleopatře a podváděl tak svojí manželku a sestru Octaviana, netušíce, že ho Kleopatra využívá ke své vlastní moci. Když se Octavianus zbavil Lepida, rozdělil znovu říši, ale Antonius, který se věnoval rybaření a orgiím s Kleopatrou mu pil krev. Došlo na třetí občanskou válku.
Octavianus postavil lepší loďstvo a pod vedením schopnějšího admirála porazil Kleopatru a Antonia, který spáchal sebevraždu nalehnutím na meč a Kleopatra byla buď sama zabita Octavianem, nebo spáchala sebevraždu. Octavianus zabil i jejího syna Caesariona a ujal se konečně vlády.
Po jeho smrti se dostal k moci muž, o kterém chci konečně vyprávět. Diktátor Tiberius. Omlouvám se za delší prolog, ale je nezbytný k pochopení kontroverzního národa, jakým Římané byli a k vysvětlení důvodů velké líhně diktátorů….

tiberio_14_-_37dc_jpg.jpg

Tiberius Paranoidní- Původně to byl voják jako ostatně spousta Římanů, kteří pokud chtěli něco dokázat, museli sloužit nejprve v armádě. Byl synem Tiberia Claudia Nerona. Narodil se roku 42 př. n. l. Když jeho otec uprchl za republikánské názory z Říma, jeho matka začala jevit zájem o Octaviana. Ve čtyřech letech mladého Tiberia se jeho matka Livia Drusilla rozvedla a pojala za manžela Octaviana Augusta. Tiberius pak dostal místo v armádě a od roku 20 př. n. l až do nástupu na trůn se věnoval většinou vojenské kariéře.
Už na začátku získal úspěšně ztracené korouhve od Parthů. Od roku 12-9 př. n. l. připojil k Římu Panonii. Dále bojoval dva roky v Germánii, pak potlačoval vzpoury v Panonii a Ilyriku a pak opět v Germánii (4-6 n. l.) Když roku 9. n. l. zničili Germáni tři legie konzula Vara, obnovil hranice na Rýně.
Císař Augustus všímající si jeho úspěchů, ho donutil zrušit sňatek s Vipsanií, kterou poslal i do vyhnanství a dal mu za ženu dceru Julii, která už měla dva syny. Ač měl národ na převzetí císařství, Augustus dával nejprve přednost svým vnukům, ale po jejich smrti dal jednoznačné nástupnictví Tibériovi, přijal ho za svého syna a udělil mu velení na rýnské hranici.
Sám Tibérius adoptoval synovce Germanika, syna Nerona Drusa. Když roku 14 Augustus zemřel, zajistil mu Tiberius božský titul. Sám přijal titul princeps (první mezi všemi), funkci diktátora a imperátora (označení vrchního velitele), což byly základní tituly císaře.
Na začátku vlády musel řešit problémy se vzbouřenými legiemi, které nedostaly výhodné podmínky po demobilizaci, které jim slíbil Augustus. Situaci řešili dva Tiberiovi potomci Drusus a Germanicus. Příjemně okázalý a vystupující Germanicus to ovšem řešil za cenu ústupků, než Drusus, který to řešil ráznou silou. Ústupky, které dodržel Germanicus, odmítl a ukončil Tiberius. Přesto se Germanicus snažil a podnikl hned tři vojenské výpravy s cílem anektovat území mezi Rýnem a Labem, úplně se nepodařili, ale triumfální průvod mu byl v Římě uznán.
Zajímavější byly vztahy Tiberia a senátorů, kterým imperátor nikdy nevěřil. Sice uznával jejich postavení a důstojenství a nesnášel pochlebování. Dokonce si zvolil jako heslo na mincích Umírněnost a shovívavost. Ale pokusil se udělat ze senátu rovnocenného partnera moci v době kdy už bylo pozdě, proto prý jednou odešel ze schůze senátu se slovy: ,,Ti si zaslouží být otroky!

2133424567_1b8a3510ac_o.jpg

Bohužel neměl dobrého praetoriánského prefekta (velitel císařovy stráže vytvořené Augustem k ochraně císaře a stráží senátu). Seianus se dostal k moci císařova hlavního  rádce a využíval jeho strachu před spiknutím k likvidaci vlastních nepřátel.
Sám císař tomu snadno napomohl. Okolo roku 23 posílil prefekt svojí moc tím, že poradil císaři povolat všechny pretoriánské kohorty z okolních měst do Říma, kde pro ně byla postavena nová kasárna. Od té doby se jen množily soudní procesy za nic menšího než velezradu.
Pod vlivem Seina odešel Tiberius na Capri obklopen astrology a řeckými umělci. Seainus se ho neobtěžoval navštěvovat a o osudu římských občanů rozhodovaly písemné zprávy. Císař, oddávající se umění a sexuálním úchylkám, měl jen zkreslené představy o dění v Římě.
Když jsme byli u synovce Germanika, musíme vědět i o tom, jak dopadli jeho pozůstali po jeho smrti. Seianus namluvil císaři že Germanicovi synové a Agrippina starší představují pro Tiberia nebezpečí. Roku 29 bylo na základě Seianovy a císařovy žaloby proti nim zahájeno soudní řízení. Byli odsouzení k vyhnanství a Drusus uvězněn v hlavní městě. Za další tři roky zbyl jenom Gaius Caligula.
V roce 31 došlo i na Seiana. Sice se stal konzulem jako Tiberiův spolupracovník, ale poté co dostal svolení vzít si Drusovu vdovu, nastal pád v podobě informace budoucí tchýně o tom, že Seinus chce odstranit mladičkého Caligulu a dosadit někoho povolnějšího, nebo i sebe samého. Velení pretoriánů bylo převedeno na císařovo přítele Macrona, který zařídil zatčení Seiana běhe schůzky senátu. Senátoři pak sami odsouhlasili jeho popravu bez vědomí Tiberia.
Císař pak zlikvidoval Seianovu vdovu, která spáchala z donucení sebevraždu a její lesbickou přítelkyni dal umučit hladem. Nakonec měl císař zemřít roku 37 n. l. přirozenou smrtí, nebo ho dal zabít další tyran Caligula a prefekt Macron.
 

tiberius_01.jpg

Na závěr bych rád uvedl popis Tiberia z díla spisovatele a historika Tacita, aby si čtenář udělal představu: „Tiberius byl velký, statný muž s výjimečně silnou levou rukou, který se až do konce života těšil dobrému zdraví až na vyrážku pokrývající pleť. Bál se hromu a viděl prý chvílemi potmě. Byl zamlklý a s okolím rozmlouval buď málo nebo vůbec a to velice zvolna a gestikulujíce prsty. K náboženství se stavěl lhostejně, ale byl posedlý mýty a podle astrologů věřil, že vše je v ruce osudu. Neuměl navázat pohotově kontakt s jinými osobami a vždy si myslel opak, než co říkal. Považoval za špatné prozrazovat vlastní myšlenky, ale stával se pak rozporuplným a těžko pochopitelným. Často podléhal vzteku…“
Epilog: Jak tedy hodnotil tohoto podivného císaře? Určitě jako paranoika se Stalinistickými manýry a Seiana jako jeho Beriju, nebo spíš něco mezi Jagodou a Ježovem, kteří byli sežráni vlastními čistkami. Jak brzy uvidíte, nebyl Tibérius první, ani poslední, neboť příště nás čeká Caligula…

Zdroje: Knihy: Grant, Michael: Římští císaři

Suetonius: Životopisy dvanácti císařů

Tacitus: Z dějin císařského Říma

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář