Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tyrani: Mao Ce-tung – zločinec, který měl žít deset tisíc let

30. 6. 2014

Motto: Čím více knih přečtete, tím víc jste hloupější! Mao Ce-tung

 

 

images.jpg

Prolog: Ano, v posledních letech Maova života mohl návštěvník socialistické Číny slyšet právě tato slova z nadpisu. Ta slova pronášeli jeho fanatičtí příznivci v ulicích, kteří pod vlivem propagandy neměli tušení, že jejich Velký kormidelník už celé roky umírá. Sám byl přesvědčen, že bude žít 200 let. Ale to by nesměl zmlátit svého doktora, po své sedmdesátce si přestat v duchu buddhismu a konfuciánských tradic čistit zuby (kvůli tomu mu všechny vypadaly a mohl jíst jen kaše) a nebo také odmítnout žaludeční sondu, načež ho museli krmit drahou umělou výživu z proklínaných Spojených států, které mu najednou byly dobré. Než Mao zemřel, prodělal od roku 1970 tři infarkty, několik zápalů plic, jeho tělo ochablo, z devadesáti kil se propadl na sedmdesát a poslední dva roky svého života byl schopen jen ležet v posteli a sledovat hongkongské akční filmy. Za vše si tak trochu mohl sám, neboť i přesto, že měl oteklé tělo po prodělaném zápalu plic a následné bronchitidě, způsobil si další zápal plic plaváním v bazénu. Svůj lékařský tým tvořený 15 lékaři a zdravotními sestrami navíc trápil věčným přenášením z jedné postele do druhé, kdy v jedné mu bylo moc horko a v druhé ho to moc tlačilo  a svým neustálým cestováním po Číně v luxusním vlaku. Až do poslední chvíle si ale jeho nejbližší spolupracovníci nedokázali představit, že Mao zemře. Ono bylo i těžké vyznat se v tom, jestli je, nebo není nemocný, protože vždy po nějakém důležitém rozhodnutí, které mohlo vážně zasáhnout do vývoje země, se Mao stáhl do svého pokoje, kde předstíral nemoc a zbaběle vyčkával, co se bude dít. Přesně to udělal během čínsko-sovětské roztržky na řece Ussuri, Velkého skoku i Kulturní revoluce. Ještě po sedmdesátce měl i neuvěřitelný sexuální apetit, když se mu podařilo během několika dní znásilnit nezletilý dívčí pěvecký a kulturní sbor v Pekingu. Až na posledních několik let života neměl své sekretářky a ošetřovatelky na nic jiného, než právě na sex.
 
Z tohoto profilu vyplývá, že Mao měl určitě složitý a do jisté míry požitkářský a zkažený profil Tyrana, který naprosto odporuje představě čínského komunismu, který známe jako Maoismus. Maoismus není nic jiného, než tradiční konfuciánská filosofie spojená s ortodoxním marxismem-leninismem a jistými dálněvýchodními despotickými prvky.
 
 
Ač bychom si určitě nejradši řekli, že se Tyrané vylíhli někde pod kamenem a předtím zprznili své vlastní matky, tento Žlutý ďábel, kterého Paul Johnson nazval Čínským Stalinem, se stal mužem své doby. Mužem své doby proto, že Čína byla v první polovině 20. století po pádu dynastie Mandžu plná frakcí a neméně bláznivých demagogů a idealistů jako Mao. Byli tu revolucionářští idealisté jako Sunjantsen, dále militaristé, bandy náboženských blouznivců, Kuomintang pod vedením Čankajška a samozřejmě komunisté. Situace v zemi byla chaotická.
V letech 1899-1901 došlo na povstání boxerů, o které se opřela čínská císařovna v domnění, že jí pomohou proti imperiálním mocnostem a k upevnění moci. Byli to náboženští blouznivci ovládající dokonale kung-fu, kteří ale věřili, že jim jejich víra pomůže vyhnat cizí ,,mořské ďábly´´ zase pryč. Také ale věřili, že jejich trénování v čínském boxu (odtud boxeři) jim pomůže odolat kulkám a dalším moderním zbraním. Ony zbraně pak hromadně ničili, stejně jako káceli telegrafní sloupy, vytrhávali koleje a pálili dovezené zboží. Situace vyvrcholila během 55 dnů obléhání zahraničních ambasád v Pekingu roku 1900, kde byli poraženi a po dalším roce pronásledování naprosto zdecimováni zahraničními mocnostmi. Jinak to ani dopadnout nemohlo, neboť boxeři trpěli naprostou nedisciplinovaností a pokud měli nějaké zbraně, pak staré meče, kopí, muškety a jiné archaické zbraně naprosto nesrovnatelné s dobovou technologií koloniálních mocností. Na jejich porážku dojela i císařovna, která se rozhodla pro reorganizace a modernizaci země. To nezabránilo nově smýšlejícím revolucionářům v povstání, které vyvrcholilo občanskou válkou a vyhlášení republiky v letech 1911-1912. Nová republika byla mladá, ale také zaostalá. Většina obyvatel byli negramotní rolníci a prezident Sunjantsen musel o svojí zemi bojovat s představitelem militaristů Jüan Š-kchajem. Po smrti Sunjantsena na něj navázal Čankajšek, politický machiavellista z řad nacionalistů Kuomintangu, opírající se o vazby na čínské triády a zahraniční mocnosti. Tomu se s pomocí komunistů podařilo porazit militaristy a když v roce 1927 boje utichly, rozhodl se zbavit svých včerejších spojenců. V roce 1927 tedy došlo na další občanskou válku mezi nacionalisty a komunisty táhnoucí se až do roku 1949. Přestávku poskytla oběma bojujícím stranám jen válka s Japonci v letech 1937-1945. Už v roce 1931 došlo na incident v Mukdenu, kterým vyvolali Japonci válku, aby obsadili pro ně výhodné oblasti Mandžuska a vyřešili tak stávající hospodářskou krizi. Díky činnosti Společnosti národů byla válka zastavena, ale po dalším incidentu na mostě Marca Pola, došlo na další válku. Komunisté a nacionalisté si podali ruce proti společnému nepříteli, ale obě strany se rozhodli využít války k odpočinku a přípravě na další případný konflikt. Proto Čankajšek nechal veškerou tíhu bojů na komunistech. Ti se však rozhodli pro partyzánský způsob boje a svá vítězství využili k obsazení strategicky významných pozic. Autorem této taktiky byl muž, o kterém chci dnes vyprávět.
 
Mladý a neklidný: Narodil se v roce 1893 do rodiny bohatšího statkáře ve vesnici Šao Šan v provincii Chu-nan. Už jako malý byl dobře zaopatřený, ale poznal i tvrdou práci a pádnou otcovu ruku, který to ale se synkem nemyslel zle, naopak chtěl, aby z něj něco bylo. Otec měl představu, že ze syna bude nejméně provincionální úředník nebo účetní.
 
Maa to ale táhlo do humanitních oborů a chtěl být učitelem. Později byl svými přáteli ze studií ohodnocen jako schopný, ale příliš ctižádostivý a tvrdohlavý samouk, který musel mít vždy hlavní slovo a před přednáškami dával přednost samostudiu četby. Dokázal přečíst neuvěřitelné množství literatury za velice krátkou dobu, přesto později v čele státu pronesl:,, Čím více knih přečtete, tím více jste hloupější!´´ Možná jen nechtěl, aby mu někdo lezl do zelí. I přes nastudovanou literaturu, zůstal duchem obyčejným buranem, což pochopíte v následujících řádcích.
 
 Zrovna, když se odhodlal studovat, vypukla revoluce proti dynastii Mandžu. Mao se zbavil svého copu, který museli Číňané nosit na důkaz podřízenosti vůči Mandžuům a účastnil se i revolučních bojů. Armádu opustil hned v roce 1912 po vítězství revoluce. Jak se ale objevily nové boje mezi Sunjantsenem a Jüan Š-kchajem, neváhal se jich účastnit. Jeho ambice mu vynesly velení studentské bojůvky, se kterou bránil půdy školy ve Wu-chanu, když byla napadena místními militaristy. Pod vlivem literatury se z mladého republikána stal radikální levicový aktivista, který dokonce v roce 1921 pomáhal založit Komunistickou stranu Číny.
Další funkce následovaly. O čtyři roky později se stal vedoucím oddělení propagandy mezi Kuomintangem a KSČ.
 
V té době se generál Čankajšek odhodlal k tzv. severnímu tažení. Šlo o likvidaci militaristických základen a jejich představitelů na severu Číny, kde měli svá hlavní centra. Čankajšek tehdy spolupracoval s komunisty, ale když ti svojí roli splnili, dal v roce 1927 po ukončení tažení rozkaz k jejich vyhlazení. Celé tisíce komunistů byly povražděny pod heslem: ,,Radši zabít o tisíc lidí navíc, než vynechat jediného komunistu.´´ Tak byla od komunistů očištěna i všechna velká města jako Nanking, Šanghaj, Kanton.
 
Mao se uchýlil na venkov, kde organizoval odpor, neboť si uvědomoval, že největší podporu může mít komunistické hnutí jen a pouze na venkově, neboť celá země se opírala o tvrdou práci rolníků, kterých byla většina. Protože byla ale také většina země zaostalá, neměla první Maova armáda také ani žádnou střelnou zbraň. Bojeschopní se opírali většinou o zemědělské náčiní, klacky a stará kopí. Pouze další agitace mezi sympatizanty v armádě a v průmyslových centrech, pomohla Maovu armádu zachránit před zničením.
 
Centrem komunistického odporu se staly hlavně jižní provincie, kde se Maovi podařilo opevnit několik míst i s pomocí jen několika stovek a tisíců dobrovolníků. S těmito dobrovolníky se dařilo Maovi podnikat odvážné partyzánské výpady proti pronásledující armádě. Je ironií, že jeho poznámky věnované partyzánskému boji později využili úspěšně nenávidění kapitalisté v Indočíně a Vietnamu, proti jeho indočínským soudruhům, kteří nedokázali nic jiného, než kopírovat Maovu taktiku.
 
 Ale kvůli pokračující ofenzívě lépe vyzbrojené Čankajškovy armády, dal Mao povel k přesunu na sever. Celá akce trvala rok a většina aktérů při ní zahynula. Celkem 120 000 členů Čínské rudé armády vyrazilo na sever do provincie Šen-si. Dorazilo jich 10 000 a 30 000 členů ještě krylo na jihu ústup, dokud nebyli zajati a popraveni, včetně Maova bratra. Roční pochod rudé armády byl neustále brzděn přepady vládního vojska, nevyzpytatelným počasím i hladem, žízní, nedostatkem léků pro nemocné i čistkami ve vlastních řadách. Přesto je tento pochod dodnes v Číně považován za symbol hrdinství. Z mého pohledu to byl Pochod smrti.

800x800_dlouhy_pochod.jpg

 
Čankajšek se ale nevzdával a naplánoval další ofenzívu, která měla definitivně ukončit komunistickou otázku v Číně. Nevšímal si původně ani agrese Japonců, protože komunisté pro něj byli horší. V roce 1937 s nimi mohl úplně skoncovat, kdyby……Kdyby nebyl sám zajat zrádným velitelem, který ho unesl k Maovi a tam byl donucen ke společnému tažení komunistů a nacionalistů kuomintangu proti Japoncům.
 
Během války s Japonci pak Čankajšek vyčkával a šetřil síly. Mao naopak ovládl severní provincie a na konci války byl podpořen i Rudou armádou, která obsadila Mandžusko.
 
Po 2. světové válce vše nasvědčovalo tomu, že bude nová válka mezi komunisty a nacionalisty. Čankajšek s tím počítal. Západ ale trval na tom, aby zasedl s Maem k jednacímu stolu. Spojenci i organizovali letecké mosty pro armádu Kuomintangu, aby je převezli rychle a efektivně z východních a jižních provincií do centrálních provincií, aby měli proti komunistům aspoň nějakou výhodu a obsadili všechny přístavy. Válka ale přijít musela. Čankajšek se nechal vyzbrojit od Západu. Mao zase ukořistil obrovské množství kvalitní japonské techniky a ani Stalin nezapomněl na svou soudružskou pomoc.
 
Vztah mezi Maem a Stalinem byl vůbec kapitolou sám o sobě. Na jedné straně Mao Stalina obdivoval, pro jeho schopnost likvidace opozice, nekompromisní tvrdosti a loajalitě marxismu-leninismu ve správě země. Na druhé straně se ho právě kvůli tomu obával a snažil se v rámci světového socialismu vybudovat sám sobě svrchovaný socialistický stát bez ruského vlivu, ale zato podle jeho vzoru a odpovědný nikomu jinému než Maovi.
 
Když došlo v letech 1946-49 na lámání chleba mezi komunisty a nacionalisty, dobrý pozorovatel by si všiml toho, jak se během let bojů dokázali komunisté zocelit, zatímco nacionalisté během vyčkávání zlenivěli a zpohodlněli. Řada ze západu dovezených zbraní přišla nazmar, nebo spíše na druhou stranu. Vojáci i důstojníci Kuomintangu neměli žádný problém rozprodávat pod cenou, nebo vyměnit všechno od pušky po tank na černém trhu, nebo rovnou protistraně, aby si trochu užili života v lepším jídle, pití, drogách a sexu. Ač tedy měla do roku 1947 zprvu převahu strana Kuomintangu, dokázali se komunisté udržet a později přejít do ofenzívy následované krvavými popravami i hromadným převlékáním kabátů nacionalistů od řadových vojáků po celé důstojnické štáby. A tak musel v roce 1949 Čankajšek přesunout vše, co mu zbylo na ostrov Tchaj-wan. Po vyhlášení Čínské lidové republiky a Čínské demokratické republiky na Tchaj-wanu nyní máme dodnes dvě Číny.

chinese-children-famine.jpg

 
V čele státu zločinec: První, co Mao udělal, bylo vyřízení si účtů se zbylými členy KMT na pevnině. Na základě podezření byl každý, kdo byl třeba jen viděn s někým z KMT zatčen a zlikvidován. Následovala genocida turkmenské menšiny v Číně a tažení do Tibetu, který Mao po vzoru Sunjantsena považoval za tradiční součást Číny. Čína podle Sunjantsena totiž byla vlastí Čchinů, Čangů, Mongolů, Tibeťanů, Mandžuů, oné Turkmenské menšiny a dalších národů. Celkem jich Sunjantsen vyjmenoval osm, ale kdybychom měli Čínu rozdělit podle každé jazykové skupiny, našli bychom několik stovek národů mluvících různými dialekty čínštiny. Ironií je, že třeba Vietnamci vlastně mluví čínsky, respektive několika jejich dialekty, ale to už odbočuju.
 
Mao se i zapojil do obhajoby Stalinského kultu. Jak již bylo řečeno výše, Stalina se obával i obdivoval. Nehájil ho však z nějaké sympatie, ale protože používal jeho metody a nerad by, aby se to snad v rámci tažení proti Stalinovi obrátilo v tažení proti Maovi a ortodoxnímu komunismu vůbec. Způsobilo to i roztržku se Sovětským svazem, ale příčin bylo víc. Onen konflikt na řece Ussuri je důsledkem smlouvy mezi nebeským císařstvím a ruským carem z 19. století o čínsko-ruských hranicích, se kterými Číňané už dlouhodobě nebyli spokojeni. Tento konflikt byl ale takovou vzájemnou přestřelkou na hranicích, protože obě mocnosti se báli využití jaderných zbraní protistrany, takže nechtěli moc provokovat a také si byli vědomi toho, že z toho bude prosperovat hlavně západ. Na pohřbu soudruha Ho či Mina pak došlo mezi těmito rivaly k usmíření. Nadále se se ale mělo jednat o dvě rozdílné frakce východního bloku.
 
To však nebylo nejvážnější, čeho se Mao dopustil. V rámci modernizace země možná zpřístupnil a zmodernizoval medicínu a veřejné služby. Dodnes se doslova říká, že Mao i přes své chyby vyvedl zemi z feudalismu do 20. století. To například tvrdí  i dnešní čínští komunisté. Já tvrdím, že pokud vyvedl zemi ze středověku, pak za cenu obětí, kterých se  žádný středověký feudál nemohl nikdy dopustit. Maovi to ale mohlo být jedno. Během čínsko-sovětské krize děsil Sověty názory, že kdyby napřed čtvrtina a později polovina obyvatel Číny zemřela, on si to může dovolit. Kam se hrabal Stalin se svým mrazivým ,,nas mnogo?´´
 
Předzvěst genocidy se naplnila v letech 1958-62. Během čtyř let zemřelo něco mezi 15-30 miliony lidí. To vše kvůli industrializaci nazvané zde Velkým skokem vpřed. Mao hnal nezkušené rolníky z vesnic pracovat do městských fabrik. Úroda zatím ležela ladem a rolníci byli nuceni splnit průmyslové plány. Kvůli tavení železa v pecích na nářadí museli vykácet celé lesy i posvátné háje. Někdy museli zapálit i vlastní domy. Protože je hnal těžit železo i tam kde nebylo a pod pohružkou smrti museli plnit plán, negramotní rolníci sebrali každý šutr, který našli a hodili ho na tavení do pece. Z výsledné slátaniny sotva udělali krumpáč.
 
To ale nebylo všechno! V rámci zvýšení úrody vytvořil Mao speciální mládežnické likvidační čety špačků. Tyto čety pomocí tlampačů omračovali špačky, které dobíjely holemi na zemi a nechávali se za to odměňovat maovou fotkou s podpisem, stranickou legitkou a dalšími blbostmi. Výsledkem bylo přemnožení slimáků, housenek a dalších škůdců, takže došlo na obrovskou neúrodu, kterou Čína zaplatila hladomorem.
 

ltn172304_clip_image001.jpg

Nakonec se Mao Velkého skoku vzdal, ale jeho chorobný mozek zapracoval na dalším šíleném plánu. Ve druhé polovině šedesátých let došlo na tzv. Kulturní revoluci. Nejednalo se o nic jiného, než likvidaci tzv. starých kulturních přežitků. I přesto, že od roku 1949 vzniklo přes 20 000 divadelních her, filmů, knih, básní a písní na oslavu Maa a revoluce, nebylo to pořád ještě dost. Proto jeho žena a další zatvrzelí komunisté z tzv. Gangu čtyř naplánovali Velkou kulturní revoluci na likvidaci starých pořádků, kapitalismu a zavedení čistoty ve vlastních řadách.
 
Všude v Číně byly buddhistické chrámy, staré paláce, umění, architektura, posvátné háje a svatyně, ale také osoby, které neodpovídaly režimu. Už jen znalost cizího jazyka, nebo čtení knihy zahraničního autora se stalo zločinem. Mládež vybavená Maovou Rudou knížkou pronásledovala profesory, umělce, právníky, rabovala obchody, pálila knihy a rozšlapávala umělecká díla. Vše, co představovalo staré pořádky či nesouhlas s režimem muselo pryč. Oběti musely chodit po kolenou za soustavného bití a pokud se Mao snažil o přechod ze středověku do moderního světa, měl by vysvětlit, proč byly oběti mučeny až několika desítkami způsobů mučení ze Staré Číny? Říká se dokonce, že na obětech před popravou byla vykonána speciální odborná operace, při které Vám prořízli průdušnici a nahradili trubkou, abyste mohli dýchat, ale nemohli mluvit.
 
 Právě v té době byl jmenován Mao Velkým kormidelníkem a neomezeným vladařem Číny. Vše se mělo podřídit jeho Rudé knížce, která obsahovala několik set jeho sloganů a hesel, právě v té době prohlásil, že čím víc čtete, tím víc jste hloupější. Mezi slogany dokonce bylo to, co pronesl při jednání po neúspěchu Velkého skoku: ,,Soudruzi, musíte více myslet samostatně. Musíte více dělat, co cítíte, že musíte dělat. Když se Vám prostě chce srát, serte.´´
 
Kdo nevěří, ať si otevře knihu Dějiny 20. Století od Paula Johnsona. Právě tímto se projevoval jako vesnický buran. Možná právě ono čtení bylo záminkou, pro pronásledování vysokoškolských profesorů jejich vlastními studenty.
 
Celá akce skončila tak, že Rudá mládež obrátila svůj hněv proti režimu samotnému a po napadení armády byla ozbrojenými složkami rozehnána.
 
Mao ale upevnil své pozice a aby se zbavil podezření, vše hodil na svojí ženu a její Gang čtyř. Jeho žena dokonce měla zakázaný přístup k Maovi. Protože se psal rok 1969, zbývalo už Maovi jen několik let života. Zemřel v roce 1976 a s Gangem čtyř bylo po jeho smrti zahájeno trestní řízení Maova manželka spáchala v roce 1991 sebevraždu. Ač zůstala Čína nadále komunistickým státem, začala po Maově smrti postupně přecházet ke kapitalismu. Je jen otázkou času, kdy tento totalitní režim padne a bude nahrazen. Doufejme, že demokracií.
 
Epilog: Jak zemřel Mao, víme z úvodu. Nyní mohu jen dodat, že Mao byl skutečně Čínským Stalinem, možná i něčím horším. Sám jsem ho nazval Žlutým ďáblem a to ne z rasismu, ale kvůli jeho do očí bijící krutosti, která nepřestává šokovat. Prý vyvedl Čínu ze středověku. Pokud ano, tak za použití středověkých metod. Kdo mohl být v Asii krutější? Snad jen Čingischán, který zabil víc lidí než za obou světových válek. Přibližně stejný počet zemřel během války dynastie Ming s Mandžuy v 17. století. Čína vždy přitahovala cestovatele, mořeplavce, vědce a vynálezce. Vynalezli zde padák, papírové peníze, papír, kompas, střelný prach, knihtisk daleko dříve, než v Evropě. Zároveň se vždy jednalo o orientální despocii, která možná přešla ze starověku rovnou do renesance, jak tvrdí řada renomovaných historiků, ale dokázala se srovnat s moderním světem, který je předčil? Ne! Nejprve se izolovala, později byla rozparcelována mezi jednotlivé mocnosti jako obrovské tržiště s nejlepšími komoditami pro každý koloniální stát a loutkovou vládou k tomu. Následně ztratila svoji demokracii ve vzájemných půtkách, které nahradily svobodu totalitou. A tato totalita předčila nejhorší představy o středověku jaký máme. Čína Mao Ce-tunga je odstrašujícím příkladem moderní diktatury jdoucí doslovně přes mrtvoly….
 
Zdroje: Knihy a časopisy: Bauer Jan: Smrt si jde pro slavné
Johnson Paul: Dějiny dvacátého století
Kolektiv autorů: Samovládci a diktátoři
Válka revue: Nejkrutější diktátoři
 

DJANGO 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář