Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tyrani: Křepčící orangután Mussolini

26. 9. 2015

jbeorbkr.jpg

 

Motto: ,,Demokracie je krásná teorie, ve skutečnosti je to ale klam....´´ Benito Mussolini

Prolog: Benito Mussolini byl více než co jiného člověk nepevného charakteru a názoru. A také člověk, který chtěl být viděn.Během života byl ortodoxním socialistou a uctíval Lenina, aby se po zklamání v Leninově ideologii internacionály stal umírněným socialistou. Poté byl člověkem, který si brousil svůj politický názor a českého čtenáře jistě zaujme, že ho nejen vybrousil na novou ideologii fašismu, ale ještě stačil i napsat historické dílo Jan Hus: Muž pravdy. Za toto dílo byl i ve 20. letech vyznamenán Řádem bílého lva samotným Masarykem. K jeho názorům jsme se ale nehlásili. Už za války v Habeši jsme za blokádu vůči Itálii získali duceho nenávist a Jan Hus musel přestat být v Itálii vydáván. A když se stal fašistou, na konci života jako kdyby se vrátil k socialismu.

 

 

Aby ho bylo vidět, nezapomněl dávat během projevů důraz na svojí osobu pomocí grimas, gestikulací a gest, která neměla obdoby a v inspiraci římskou říší obnovil její symboly, pozdrav zdviženou pravicí a dával důraz na její historii. Však sledujte video. Připomíná orangutana.


 

Křepčící orangután v akci: Benito Amilcare Andrea Mussolini se narodil 29. července 1883 ve vsi nedaleko města Forli. Jeho otec byl nadšený socialista, a proto dal Mussolinimu právě jméno Benito po mexickém revolucionáři a prezidentu Benitu Juarézovi. Zatímco pod vlivem otce se stal z Benita nejprve nadšený socialista (a také nejprve recidivista), pod vlivem matky se z něj stal učitel.

 

 

 V roce 1901 ukončil studia a stal se učitelem. Následující rok ale odchází do Švýcarska. Zde během pobytu navazuje kontakty s řadou socialistických osobností a rozvíjí svůj žurnalistický talent. Stal se zde dokonce redaktorem levicových novin a vstoupil do politiky mezi socialisty.

 

Po návratu do Itálie nejprve absolvoval povinnou vojenskou službu, aby poté znovu učil a psal. Stal se šéfredaktorem časopisu Avanti a proslul svojí radikalitou v podpoře socialismu. Jeho radikalita se stala pro italské socialisty ale tak nepřijatelnou, že byl ještě před vstupem Itálie do 1. světové války ze strany vyloučen.

 

 

To už se ale jeho radikální názory začaly pozvolna měnit. Byl to nejprve opravdu zatvrzelý obhájce socialistické internacionály. V roce 1911 kvůli tomu i zavrhl válku s Tureckem kvůli získání kolonií. Po vypuknutí 1. světové války byl však i Mussolini zasažen vlnou nacionalismu a začal opouštět radikální metody prosazování socialismu. Najednou se začal hlásit k aktivnímu boji svého národa a začal věřit na revoluční intervencionismus. On a další nespokojení socialisté odešli od příliš ortodoxní strany a založili Svaz revoluční akce s propagandistickým časopisem Italský lid. Názory této skupiny otevřeně podporovaly vstup Itálie do války na straně Dohody.

 

 

Itálie vstoupila do války na straně Dohody v roce 1915. Mussolini v srpnu tohoto roku nastoupil službu u regimentu horských myslivců. I přes prodělaný tyfus zůstal na frontě a plnil správně a svědomitě všechny příkazy.  V roce 1917 ale exploze způsobená chybou ve vlastních řadách Mussoliniho zranila a nadobro vyřadila z boje. Vrátil se k psaní a požadoval po válce tvrdé zakročení s Rakouskem-Uherskem.

 

 

Z války sice vyšla Itálie vítězně, ale neměla se moc z čeho radovat. Ve válce zemřelo přes 600 000 Italů a italská ekonomika prožívala hlubokou krizi. Itálie se také cítila zrazena od svých spojenců, protože nedostala úplně slibovaná území získaná na nepříteli. Itálií proudila řada hladových bývalých vojáků i dělníků bez práce a často probíhaly stávky dělníků i násilná povstání.

 

 

V roce 1919 byly založeny Bojové svazky (Fasci di Combattimento). V roce 1921 se rostoucím náborem členů stala politickou stranou a zasedla v italském parlamentu. Byla to politická skupina, jejímž programem se stal boj proti bolševikům i liberalistům. Její členové si říkali ,,Squadristé.‘‘ Samotní fašisté jak by se dali členové tohoto hnutí podle názvu Fasci di Combattimento nazývat, věřili ve specifickou doktrínu, jež měla nastolit nový sociální pořádek. Tato doktrína měla nahradit zkorumpovaný liberální systém a byla založena na disciplíně a věrnosti vůči státu a národu. Preferovali nacionalismus, direktivně řízenou společnost a expanzi. Ve znaku měli do prutů vetknutou sekeru. To byl symbol práva ve starém Římě.

 

 

Členy byli často bývalí vojáci bez práce, kteří školili ostatní v zacházení se zbraněmi a černé košile Squadristů daly všemu vojenský nádech. Tyto jednotky měly bojovat proti bolševikům i liberalistům, protože bolševici šířili teror na venkově i ve městech a liberalisté jsou zase pro Mussoliniho zkorumpovaní. Jeho bojůvky černých košil nejprve zasahují na venkově a s rostoucím počtem členů i ve městech.  Ve městech prováděli sabotáže, rozháněli socialistické demonstrace a vynucovali si odchod levicových radních. Když se tomu socialisté bránili pokusem o vyhlášení generální stávky, požadovali fašisté zakročení vlády a vojska. Když viděli na státu jeho neschopnost v provedení zásahu, rozhodli se udělat si pořádek sami a po otevřených bojích se socialisty ovládli dokonce i několik měst. Při této situaci se rozhodl Mussolini jednat a vyhlásil pochod na Řím, který trval tři dny mezi 27. – 29. říjnem 1922. Proti pochodu nikdo nezasáhl a po jeho skončení a ovládnutí Říma fašistickými bojůvkami došlo na schůzku mezi Mussolinim a králem Viktorem Emanuelem. Zde si vynutil Mussolini jmenování předsedou vlády a jeho vláda mohla začít.

 

 

 

Mussolini sice získal v roce 1922 funkci ministerského předsedy, ale svoji moc musel nadále upevňovat. V následujících letech jednal převážně politikou kompromisů a nijak radikálně v politice nezasahoval. Dalším krokem k upevnění moci po pochodu na Řím bylo vytvoření Velké fašistické rady. Členové tohoto orgánu byli jmenováni Mussolinim a svým významem měli převyšovat vládní kabinet. Mussolini také vytvořil svoji soukromou armádu dobrovolníků Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale. Jednalo se čistě o jeho privátní armádu, která ho měla chránit a v případě potřeby zasáhnout proti pravidelné italské armádě.

 

 

I když samotný Mussolini nepreferoval násilí ani vůči svým oponentům ve vládě, jeho strana to viděla jinak a likvidovala a zastrašovala nepřátele fašismu z řad levice. Mussolini se kvůli tomu musel i zodpovídat z možné vraždy poslance Matteotiho. Ten Mussoliniho otevřeně kritizoval a zdá se, že věrní fašisté si to vyložili po svém a bez vůle Mussoliniho levicového poslance zavraždili. Mussolini se ale k možné vraždě konkurenta svými lidmi přiznal a přijal za to i otevřeně zodpovědnost. To ale už byl podpořen italským králem a předsedy liberální strany, kteří omezili svobodu tisku a shromažďování.

 

 

Po pokusu o atentát na jeho osobu roku 1926 rozpoutali fašisté v Itálii teror proti levicové opozici a Duce si nechal schválit výjimečné zákony. Těmi pod záminkou ochrany státu zakázal všechny nefašistické organizace a politické strany. Zastavil všechny noviny kromě dvou nejznámějších. Ty mohly nadále vycházet už jen v rámci fašistické propagandy.

 

 

 V roce 1928 byla na návrh Mussoliniho králem jmenována Velká fašistická strana do čela státu. Strany opozice, organizace dělníků a zaměstnanců byly nahrazeny systémem ,,corporazioni.‘‘ Jednalo se asi o 22 korporací složených z podnikatelů, fašistických straníků a z vybraných dělníků. Ti tvořili výkonné rady. Každá taková korporace ať už průmyslová nebo zemědělská měla své poslance v dolní sněmovně parlamentu.  Korporativní systém určoval jasná pravidla pro zaměstnance i podnikatele. Každý podnikatel nemohl bez vůle vlády nikoho vyhodit a zaměstnance nabíral prostřednictvím vládní burzy. Bez souhlasu státu nemohl pak podnik rozšířit ani zastavit. Podnikatelé měli ale pod kontrolou své zisky a podnik byl čistě v jejich rukou. Také měli výhodu v tom, že byly zrušeny odbory a stávky byly zakázány.

 

 

Mussolini pak udělal další přelomovou věc. V roce 1929 se mu po tříletém jednání podařilo sjednat papežské uznání pro italský stát. Byly tak narovnány vztahy mezi italským státem a Vatikánem. Stalo se tak 11. února 1929. Celkově byl za většinu své vlády milován a ctěn překvapivě i svými grimasami a gestikulací, kterou dokázal zaujmout davy. Byla to ale i podbízenost, kterou si nahrával přízeň obyvatel. Zatímco vlivnou smetánku nezapomněl oslnit dary, bankety, přepychem a snad i tou jistotou, že je nepřemohou hordy socialistických nepřátel, nezapomněl ani nižší třídy a chudobné. Je dokonce známo, že po venkově se nejednou měl pohybovat s několika naditými taškami peněz pro dospělé a cukrátek pro děti. Dokázal si však udělat i nepřátele a být rozporuplný. Sice se otevřeně postavil mafii a dokonce dostal za mříže cappo il tuto cappi na Sicílii dona Corleoneho, který se stal předlohou pro Coppolův film Kmotr a byl na Sicílii skoro půl století neomezeným a uznávaným vládcem. Zároveň ale u sebe hostil Vita Genoveseho. To byl mafián ze Států na útěku před policií. Ironií je, že jeho kamarád Lucky Luciano (zakládali spolu dodnes existující komisi italsko-amerických rodin Cosy Nostry) byl zase po vstupu Spojených států do války armádou požádán o spolupráci za příslib svobody. Zatímco Luciano byl posazen k vysílačce a udělal z italských mafiánů na útěku prvotřídní odboj, Genovese svého chlebodárce neváhal zrazovat vynášením přísně tajných informací. A ještě jednou ironie je, že před válkou ve spolupráci s nacisty neváhali italští fašisté řadu zemí intervenovat předem pátou kolonou tvořenou právě italskými gangy.

 

 

Mussolini ale udělal nejzásadnější chybu v tom, že věřil v to, že jeho mínění je stejné jako lidí, kterým vládne. Chtěl vytvořit impérium-novou Říši římskou. Zapomněl na to, že Italové byli od přelomu předminulého a minulého století bráni celkově za směšné flašinetáře s opicí na světovém poli. Znemožnili se válkou proti Habeši a poté i s Turky v letech 1911-1912. Ale kvůli snu postavil i nové loďstvo. Bylo tak kvalitní, že všechna čest s těmito loděmi ještě v 50. letech manévrovalo sovětské loďstvo (přiřazená válečná kořist).

 

 

Mussolini se v třicátých letech začal poohlížet po koloniích. Jeho prvním cílem se stala Habeš, kde chtěl odčinit porážku italských vojsk z bitvy u Aduwy roku 1896. I přes sankce udělené okolními státy se vrhl do válečného dobrodružství a podařilo se mu Etiopii zvanou tehdy Habeš dobýt. Neobešlo se to ale bez komplikací v odlišných přírodních podmínkách a hlavně činností partyzánského boje. Mizerně vyzbrojená i vycvičená etiopská armáda musela být poražena i za cenu nasazení plynu a leteckých náletů. Šokovalo to celý svět, ale nakonec byl přeci jen italský král Viktor Emanuel korunován habešským císařem.

 

 

Mussolini se zároveň sbližoval s Hitlerem a spolu pak zasahovali na straně Franka ve Španělské občanské válce. V roce 1936 také spolu uzavřeli pakt Osa Berlín – Řím a v roce 1939 následovalo podepsání ocelového paktu, kterým ale také definitivně Mussolini uznával závislost na Hitlerovi. V dubnu toho tohoto roku ale také obsadil Mussolini Albánii. Byl to rovněž Mussolini, který se účastnil jednání na mnichovské konferenci v září 1938 a stvrdil svým podpisem připojení Sudet k Říši.  Teprve ale v roce 1938 začal uplatňovat po vzoru Hitlera politiku vůči Židům. Skutečný hon ale zahájili Němci v roce 1943 po obsazení střední a severní Itálie. Touto politikou by si moc sympatií Mussolini nezískal, protože by musel pronásledovat i řadu svých spolupracovníků. Proto se víceméně k norimberským zákonům připojil ceremoniálně.

 

 

Mussolini se ale vrhal do dalších válečných dobrodružství. Po napadení Francie Německem vyhlásil válku Francii i on a připojil se rovněž k vyhlášení války Sovětskému svazu po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941. Mussoliniho ale zajímaly spíše územní zisky v severní Africe a Řecku. Po napadení Řecka byl ale odražen a situaci musela zachraňovat německá armáda. Ta rovněž zasahovala po fiasku italské armády v severní Africe. V roce 1943 už ale i německá armáda musela stahovat své jednotky z Afriky a boje se přesunuly do Itálie.

 

 

Mussolini začal být nenáviděn ve vlastní zemi a i v politických kruzích došlo na jednání s cílem odstavit duceho z funkce. Mussolini byl svržen 25. července 1943 a nahrazen maršálem Badogliem. Duce byl pak uvězněn v horském hotelu Grand Sasse a musel být zachráněn speciálním výsadkovým komandem německé armády. Za pomoci Hitlera a německé armády vytvořil v severní Itálii nový státní útvar republiku Saló. To už byl po dva následující roky už jen německou loutkou. Německá armáda totiž zrovna okupovala severní a centrální Itálii a bránila ji před spojeneckými vojsky. Duce Saló popravil spiklence, kteří se podíleli na jeho svrhnutí. Nadále zde oficiálně panoval pod německým dohledem a překvapivě se zde ukazovala jeho původně socialistická tvář. V rozhovorech pro řadu časopisů a novin se vyznal ke své lásce k socialismu a jeho věrní zde do konce svých dní volali:,, Ať žije il duce, ať žije socialismus!!!!´´

 

000dspmy.jpg

 

 

 

 

 

Na konci dubna 1945 se Mussolini připojil k německému konvoji, který mířil do Rakouska. Konvoj byl zastaven partyzány. Ti poznali Mussoliniho v desátníkovi wehrmachtu, protože si k desátnické uniformě nechal kalhoty generála. 28. dubna 1945 byl Mussolini se svou milenkou Clarou Pettacciovou zastřelen a jejich těla byla demonstrativně pověšena na tržnici náměstí Loretto v Miláně. Odchod il duceho tedy připomínal spíše chladné pověšení masa na hák.

 

Zdroje: Knihy a časopisy: 

Brož, Ivan: Vůdcové

Johnson, Paul: Dějiny dvacátého století

Válka revue: Největší diktátoři

Shaw, Karl: Šílenství mocných

Django

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář