Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stalin-Gruzínský tygr (2. část) Čistka a hlad

20. 2. 2017

c0e0753d94e9cfc85bdd05187895a918.jpg

 

Motto: Nikoho nemohou zastřelit, pokud k tomu nedám příkaz! Stalin

 

Prolog: V roce 1929 byl už Stalin neomezeným pánem Sovětského svazu. Všechny své odpůrce vyhnal nebo uvěznil. Později s nimi měl naložit ještě krutěji. Nyní budoval svůj kult osobnosti. Kromě Stalingradu tu byla ve Svazu místa jako Stalinova hora, Stalinskoje, Stalino apod. Stalin o sobě nechával psát jako o Muži ze žuly, Nezdolném bucharu, Boji zoceleném vojákovi.

 

Nechával se opěvovat i v zahraničním tisku a každý, kdo přijel ve 30. letech do Sovětského svazu, v něm měl spatřovat zemi hojnosti a dostatku, zemi plně industrializovanou a kolektivizací přetavenou v obrovskou továrnu na obilí a zemědělské plodiny.

 

Někdy to ale skončilo komicky jako v roce 1934, když se tu v rámci sbližování československé a sovětské zahraniční politiky ve strachu z hrozby nacismu ocitl i novinář Kahánek. Ten by si tu nemohl stěžovat na žádný nedostatek, nebýt toho, že nesehnal nikde jedinou žiletku.

 

Pokud se dalo do té doby mluvit o nějaké lidskosti v případě Stalina, ve třicátých letech už to byl samolibý paranoidní diktátor, bez jediné špetky lidského citu. To poznala i jeho žena Naďa, která záhadně zemřela v roce 1932. Víme jen to, že se pohádala se Stalinem a ráno po oné hádce byla nalezena doma mrtvá. Zabil ji samotný Stalin, někdo z jeho katů nebo spáchala ze zoufalství sebevraždu? To dodnes nevíme. Víme jen to, že ji Stalin dost šikanoval, dosud milující Naďa trpěla a nehodlala to už snášet, a že po její smrti měl celý Sovětský svaz oficiálně vědět pouze to, že zemřela na zánět slepého střeva.

 

Hlad: Po zkušenostech s hladomorem během socialistických reforem za Lenina provedl tento diktátor reformu známou jako NEP (Nová ekonomická politika). Nešlo o nic jiného, než aspoň o částečnou podporu soukromého vlastnictví. Do budoucna se ale počítalo s tím, že tato podpora bude dočasná a vydrží do té doby, než se bude moci přistoupit k novým levicovým reformám a kolektivizaci.

 

Nyní, několik let po smrti Lenina, se jeho nástupce Stalin rozhodl dokončit kolektivizaci. Už v roce 1927 po nepříliš dobré sklizni udeřil ozbrojenými oddíly dělníků na venkov, aby si vymohl veškerou úrodu pro města.

4e13fe2c15a642d1028dfa915304807a.jpg

V roce 1929 už byla situace horší. Právě v onom roce až po následujících několik let vypukl proslulý hladomor na Ukrajině. Z bývalé obilnice ruské říše bohaté na černozem se stala krajina duchů. Miliony mrtvých tu pomřely hladem, protože jim vojáci a politruci sebrali veškeré zásoby potravin. Vůči rolníkům si nikdo rozhodně nebral servítky, naopak jim sebrali i naložené okurky a kulaky se postupně stali z nejbohatších sedláků přes střední i drobní sedláci. A to kdysi Stalin napsal, že je třeba se vypořádat s bohatými a ty střední jen usměrnit, přivést na správnou cestu.  To vše, aby rolníci vstoupili do kolchozu, obrovské továrny na obilí, kterou si vymyslel Stalin. Dozvěděl se totiž, že v americkém státě Montana hospodaří rodina Campbellových na více než 300 000 hektarech půdy a jsou největšími producenty obilí na světě. Tak si řekl, že musí mít něco podobného.

 

A zatímco venkov hladověl, pořádal Stalin opulentní oslavy, obilí, co nespotřebovalo město, vyvážel do zahraničí, aby všude viděli, jak jsou na tom v Rusku dobře, zbrojil a dokončoval industrializaci. Celý svět tak mohl vidět neustále lepší tanky a letadla Rudé armády, nebo jejich první oddíly leteckých výsadkářů, které měli napřed před všemi armádami světa. Nebo také Bělomořsko-baltský kanál. Ten pro změnu vznikl z práce 300 000 vězňů a 200 000 lidí při stavbě zemřelo. To ale svět neměl vědět.

 

Počet obětí hladomoru, represí a dokonce i kanibalismu vzešlých z kolektivizace v letech 1929 až 1936 přesáhl deset milionů. Lidé na venkově bránili zbraněmi i vlastními těly každý kousek jídla před armádou a NKVD, a když nemohli uspět, rozbíjeli nové traktory, zabíjeli vlastní dobytek a ničili vlastní úrodu, aby nepadla do rukou Stalinovi.

 

Kromě případů hladomoru tu docházelo i na udávání mezi členy vlastní rodiny. Je doložen případ malého chlapce Pavlíka Morozova, který udal vlastní rodinu, kde schovává obilí. Rodina ho zabila, ale přirozeně si nepomohla a z Pavlíka byl až do napadení Sovětského svazu Německem politická modla.

Uměle vyvolaný hladomor během třicátých let byl dokonce vyhodnocen jako jeden z nejhorších válečných zločinů vůči vlastnímu národu během 20. století. Je neuvěřitelné, že zrovna ve 20. století k něčemu takovému došlo. Spíše bychom řekli, že se jedná o praktiky vládce z temného středověku, ale realita je bohužel taková. Stejně jako Velká čistka. Další zločin 30. let 20. století.

 

Čistka: V letech 1934-1939 probíhala snad největší čistka mezi ,, politickými nepřáteli ‘‘ strany ve Svazu. Jednal Stalin z čisté paranoie, ze strachu, aby se svět nedozvěděl o podivné smrti své ženy, nebo chtěl získat větší moc nad vojenským a byrokratickým aparátem? Řekl bych, že od každého trochu.

 

Stalin měl od třicátých let nového možného konkurenta. Byl jím tajemník ústředního výboru v Leningradě Kirov. Byl to Stalinův starý přítel, kterého dokonce samotný diktátor označoval za bratra. Kirov patřil ke starým rudým kádrům a následovníkům Lenina. Účastnil se Říjnové revoluce a později byl komisařem Rudé armády. Dostal se k nejbližším spolupracovníkům Lenina a během boje Stalina a Trockého o moc se plně postavil na Stalinovu stranu.

Následovala kariéra tajemníka ústředního výboru v Leningradě. Hovořilo se zde přitom o něm jako o člověku, který umí s věcmi pohnout. A bylo to v dobrém i zlém protože tvrdě následoval Stalinovu politiku proti kulakům a trockistické opozici. Neváhal se ale také Stalinovi postavit. Během šestnáctého sjezdu komunistické strany SSSR byl částí starých kádrů vyzván, aby se stal Stalinovým nástupcem. Nebyl tak hrubý a podezřívavý jako Stalin a navíc byl Rus, ne Gruzínec jako Stalin. To Kirov odmítl a přiznal i před Stalinem.

Postavil se mu ale v případě, kdy chtěl diktátor sebrat lidu přídělové lístky na chleba. Stalin chtěl mít proto Kirova pod dohledem ústředního výboru v Moskvě, kam ho pozval, ale Kirov odmítl. Došlo k roztržce a pak k usmíření. 29. listopadu 1934 se ještě objali jako bratři. Další den byl Kirov mrtev.

Onoho dne odpoledne přijel soudruh Kirov do Smolného paláce v doprovodu svého osobního strážce Borisova. Ten však nestačil doběhnout, nebo byl zdržen členy NKVD z Moskvy, kteří ho zastavili na schodech, takže vrah měl volné ruce. Schovaný na chodbě nechal kolem sebe projít Kirova a namířeným Naganem ho střelil do zátylku. Samotný vrah Nikolajev se pokoušel spáchat sebevraždu, ale byl sražen a omráčen členem výboru Čudovem. Teprve po sražení atentátníka doběhl na místo tělesný strážce Borisov.

Se Stalinem zpráva o smrti Kirova citově ani nehnula, ale okamžitě začal jednat a obviňovat možné spiklence i neschopné stráže. Tělesný strážce Borisov zemřel za podivných okolností, když během transportu členy NKVD jejich vůz naboural, ale nikomu kromě Borisova se nic nestalo. Ten byl na místě mrtvý a vypadá to, že jeho smrt nebyla způsobena nehodou, jak se o tom oficiálně mluvilo, ale proražením lebky úderem něčeho tupého do hlavy.

Atentátník Nikolajev byl předveden k výslechu v Leningradu před samotného Stalina. Když byl dotázán na to, kde vzal zbraň, ukázal na místního velitele NKVD, ale byl okamžitě umlčen. Později byl pravděpodobně popraven potom, co svědčil proti rozsáhlému trockistickému spiknutí v zemi. Po Nikolajevovi a jeho rodině se zkrátka slehla zem.

Tak započala Velká čistka. Během necelý pěti let tu byli popraveni staří kádři zbavení politické moci jako Bucharin, Zinověv a Kameněv. Zatímco Bucharin, někdejší miláček strany, odsoudil společně s davy Zinověva a Kameněva jako trockistické spiklence, Zinověv a Kameněv byli zatím odsouzeni k deseti letům za protistátní činnost.

Následující dva roky proti nim shromažďoval Stalin materiál a nakonec donutil mučením i falešným příslibem svobody k přiznání z přípravy kontrarevoluce. Oba byli popraveni. Zatímco Kameněv si zachoval chladnou hlavu a ke stejnému konání vyzval Zinověva, ten se nervově zhroutil, napadl své strážce a musel být odvlečen na chodbu moskevské Ljubjanky kde byl zastřelen střelou do týla jako předtím Kameněv v popravčí komoře.

Na Bucharina došlo v roce 1938 také. Pod tlakem mučení se přiznal ke kontrarevoluci, pravičáctví, protistátní činnosti apod. slovy, které měl předem předepsané na papírku. Po dočtení ale vše popřel a vyvolal v soudní síni rozruch. Později snad čekal od Stalina milost, když se díval na prosklenou vitrínu nad soudní síní, kde seděl, nedostal ji. Před smrtí ještě napsal Stalinovi dopis, kde se ptal, proč to Stalin vůbec dělá!?

Sergo Ordžokinidze, další Leninův druh spáchal pro změnu sebevraždu po bouřlivém rozhovoru se Stalinem. Víme o tom pouze to, že mu sdělil, že se ho vždy držel a zastával, i když s ním nesouhlasil. Ale teď je Stalin paranoidní a jedná zaslepeně. Stejně jako o Stalinově ženě Nadě, se o Sergovi psalo, že zemřel přirozenou smrtí. Místo slepého střeva se  ovšem nyní píše o infarktu z vyčerpání.

Stalin ale vraždil i přátele, známé a příbuzné svoje i svojí ženy, jako kdyby chtěl utajit tajemství kolem ženiny smrti. Dále zabil Paukera, svého pobočníka, holiče, tělesnou stráž i důvěrníka. Tento muž znal veškerá Stalinova tajemství. Věděl jak je malý, tak mu na řečnický stupínek přidával schůdek, aby se zdálo, že je daleko větší. Opatřoval mu ženy i pornografické filmy. A pak držitel nejvyšších státních vyznamenání i Leninova řádu byl náhle obžalován z kontrašpionáže, odsouzen a popraven.

Podobně dopadli šéfové NKVD Jagoda a Ježov. Oba připravili Velkou čistku, aby se sami stali obětí této čistky. Moc věděli, soupeřili mezi sebou a Stalin se jich právem obával. Oba přišli o své funkce, byli přeřazeni nejprve na nižší (Jagoda byl jmenován lidovým komisařem telekomunikací a Ježov lodní dopravy) a pak došlo na soud a exekuci i v jejich případě. Podobně to bylo v procesu s Tuchačevským a údajnými zrádci z Rudé armády.

 

Tuchačevskij byl hrdina Ruské občanské války. Sám se měl z čeho zodpovídat, především za popravy vzbouřených rolníků, námořníků v Kronštadtu, nebo za plenění během tažení na Varšavu v roce 1920. Jako velitel menšího vojenského útvaru byl možná dobrý, ale jako stratég nebo taktik by absolutně selhal. Ve svých pojednáních o 1. světové válce zkreslil rozsah každé fronty a vyžíval se ve svých nesmyslných, vymyšlených slovech, které nikdo neznal, ale dávala mu punc odborníka. Na druhou stranu varoval před nebezpečím nacistického Německa a byl průkopníkem ve vojenské technice, hlavně co se tanků týče. Svoje názory nezapomínal dávat najevo ani před Stalinem. A tak se z maršála Sovětského svazu stal nejprve velitel nevýznamného vojenského okruhu, aby byl i on postaven před soud, stejně jako další důstojníci, kteří Stalinovi vadili.

Jednalo se tzv. hrdiny Říjnové revoluce a občanské války, kteří měli v armádě hlavní slovo, a hrozilo, že si budou chtít uzurpovat část politické moci na Stalinův úkor. Proto se mohlo jednat i částečně o praktickou čistku s cílem nedovolit omezení vlastní moci a zvýšit její dohled nad armádou. Tak bylo popraveno 40 000 důstojníků. Tři z pěti maršálů, všichni velitelé armád a vojenských okruhů atd.

Celý proces s důstojníky připravilo NKVD, které k tomu využilo Heydricha. Ten měl přes dvojitého agenta sovětské rozvědky mezi carskými exulanty obdržet informace vhodně působící na Stalinovu paranoiu ze spiknutí a po shromáždění kompromitujících materiálů je předat přes československého prezidenta Beneše (ten je obdržel zase od diplomata Mastného) Sovětům. Zatímco Němcům šlo o likvidaci důstojnického sboru Rudé armády, Stalin se chtěl jen zbavit možných nepřátel. Nacisté nikdy nepřišli na to, že s nimi Sověti předem hráli špinavou hru.

Během procesů si pak Stalin usmyslel, že je potřeba vyčistit věznice a gulagy. Proto nařídil, aby podle jeho procentuálních procesů bylo popraveno na 72 900 vězňů. Tito vězni byli službou NKVD naloženi do nákladních automobilů s nápisy Maso nebo Zelenina, odvezeni na osamělá místa a po vlastnoručním vykopání hrobu střeleni do týla. Vybraný seznam popravených měl nést jména osob, která i po zatčení pokračovala v agitaci a protistátní činnosti.

b6164229e9c9b5043f2e7a5e3e0a15c9.jpg

Epilog: Konec čistek nastal až s podpisem paktu Molotov-Ribbentrop, kde si Hitler se Stalinem slibují přátelství a krájejí Polsko. Vraždil snad Stalin i proto, aby měl živnou půdu pro uzavření toho paktu a expanzi na západ? To už nevíme. Ale já Vám mohu slíbit, že příští díl bude opět pikantní a bude se jmenovat Válka rudého cara.

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář