Jdi na obsah Jdi na menu
 


Profesionálové bitevních polí: Samurajové-čest zavazuje

19. 5. 2013

 

 

393107_100429280165655_296991582_n.jpg
Prolog: Bitva končí a jeden z mnoha bojovníků je pronásledován vítězným nepřítelem. Když padne vysílen u řeky, vidí, že nemá šanci. Než se nechat zajmout, ukončí to sám. Vytáhne meč a vrazí si ho do břicha. Následně provede řez výš a doprava. Než se nad ním zavře svět, hodí meč do řeky a pak? Pak už nic není.

 

 

Příběh samuraje Masady (A některé zvyky k tomu): Jmenoval se Masada a byl původně pouhým rolníkem na statcích svého pána, samuraje Hakiriho. Když v roce 1584 vypukla válka mezi dvěma klany (Tokugawa a Hijoši), měl úplně jiné starosti. Miloval totiž dceru starosty z nedaleké vesnice, ale sotva se jí vyznal, služebníci jeho pána se ho pokusili násilím odvést do služby k pánovi. Masada se jim ubránil a prchl s kamarádem do lesů.
Hakiri si na něj počkal u domu starosty a během milostného dostaveníčka ho dal zajmout. Celou cestu do válečného ležení učil jeho a další svoje poddané válečnému umění. Činil to však nesmírně prozíravě, neboť je učil bojovat ve stylu pěchoty s kopím, a i když byli sebelepší, jeho nedokázali porazit. Zatímco pochodovali a tužili se bojem, museli se také starat o svého pána, ale zatímco on svačil vydatné pochoutky, museli oni jíst třeba i červy, které si usmažili. V táborovém ležení zase zůstali na kraji vedle žoldáků a pěchoty, neboť se jednalo o poddané a tedy lidi beze cti. Samurajové naproti tomu tábořili ve středu ležení na ochranu svého daimjó, neboť jen čestným lidem mohl tento šlechtic věřit.
Žoldáci na okraji tábora prokázali svojí špinavost tím, že několik z nich se pokusilo během noci před bitvou ukrást zbraně svěřené Masadovi Hakirim. Napadli a zmlátili jeho sluhy a vzali si pánovo zdobené kopí. Masada neměl na vybranou a musel zbraně získat zpátky, neboť by to jinak zaplatil svojí hlavou. Musel žoldnéře zabít, jinak by zbraň nevydali. Protože byl jeho přítel zraněn, pán mu ošetřil rány střelným prachem jako nejlepší dezinfekcí.
Ráno před bitvou se pán nechal obléci do svojí zbroje a svojí přilbu navoněl kadidlem, poté si připnul dřevěnou destičku se svým jménem za opasek. Jednak se jako samuraj nesměl bát smrti a dát to najevo, jednak samurajové už od dob zrodu šogunátu sbírali hlavy urozených nepřátel, aby pak za tento důkaz osobní statečnosti dostali půdu, povýšení, peníze, výhodné místo a jiné odměny. Správný samuraj musel svým jménem a provoněnou přilbou dát nepřátelům najevo jak vzácná je jeho hlava a ukázat, že se nebojí hlavy nejen přijímat, ale dát klidně i svoji.  Pokud tuto hlavu získal obyčejný voják, mohl se i klidně stát samurajem.
Získat hlavu nepřítele bylo ovšem velice těžké, stejně jako její odříznutí. Museli jste začít vepředu, kde jste prořízli průdušnici a pokračovali dál. Následně jste sundali přilbu a dalším řezem jste pokračovali zezadu nad zátylkem, dokud jste neodkryli kost. Pak jste už jen uchopili hlavu za vlasy a i s páteří jí vytáhli. Takhle se to dělo na japonských válčištích.
V boji se nejprve vrhli proti sobě pěšáci a vypálili střelci z luků a mušket. Poté následovali jízdní a pěší samurajové. Zatímco Masadovi se na konci dne podařilo zabít skulinou v brnění na krku nepřátelského generála a odříznout mu hlavu, starý Hakiri to štěstí neměl a začal svému sluhovi závidět. Aby i on získal odměnu, zabil svého dalšího sluhu a nasadil mu helmu nepřátelského generála, kterou nechal Masada na bojišti.
Další den předstoupil před daimjó a ukázal mu hlavu, kterou označil za nepřátelského generála. Daimjó se schovával za vějířem a jen samurajům a vojákům vždy pokývnutím hlavy dával najevo, že je odměna nemine, protože se bál kletby, která by ho postihla z pohledu mrtvých nepřátel. Teď se ovšem Hakirimu vysmál, neboť už jednu hlavu onoho generála měl,  byla jasně identifikována a měl nazvat Hakiriho se svým vojevůdcem starým opilcem, který jen vypráví vybájené historky. A tak byl Hakiri s posměchem od daimjó vyhnán. Naproti tomu Masada získal titul samuraje a nyní už si mohl starostovu dceru hravě vzít. Napřed ale musel napsat uctivý dopis vzdávající hold padlému nepříteli pro rodinu onoho mrtvého generála a poslat mu s ním i jeho hlavu, aby byla pochována a generál tak došel pokoje.
Léta plynula a Masada žil 14 let v klidu a míru se svojí chotí. Ale zrovna když se jim měl narodit syn, vypukla nová válka a z Masady se v ní stal obávaný a ctěný bojovník. Zatímco však nebyl doma, jeho těhotnou ženu znásilnil starý Hakiri. Kytku, kterou dal Masada na rozloučenou před bojem své ženě, si vzal s sebou jako trofej a nezapomněl jí na dvoře daimjó Masadovi ukázat. Masada vzkypěl hněvem a tasil katanu, bohužel v přítomnosti svého daimjó, který ho dal vyhnat od dvora a buď mohl Masada dál žít jako muž beze cti, kterého by každý nenáviděl, nebo jí zachránit seppukou, kterou si nešťastný Masada zvolil a byl tak pochován se ctí. Jednalo se o starý zvyk už z dob před šogunátem, kdy nikdo nesměl tasit v blízkosti svého pána pod tímto trestem, neboť by se mohlo jednat o atentátníka.
Boje zatím skončily a nad Japonskem se pod vládou šoguna Ieasu Tokugawy rozhostil mír, ale Masadův syn měl úkol. Našel starého Hakiriho a v souboji ho zabil. Za to dostal od matky otcovo brnění a přijal jeho místo u svého daimjó.

 

47 samurajů: Vypráví se, jak si v 17. století pozval Šógun (faktický vládce a vojenský diktátor Japonska) ke dvoru jednoho mladého daimjó (šlechtic s titulem odpovídající evropskému knížeti), který byl ovšem nezkušený v dvorské etiketě. Jeden šógunův úředník mu navrhl, že ho vyškolí, ovšem za patřičnou úplatu. Daimjó byl příliš čestný, aby to udělal a tak se nebál jít ke dvoru bez školení. Jenže vychytralý úředník ho schválně potupil a šlechtická hrdost nedovolila jinak, než že poteče krev. Tasit zbraň před šógunem se ovšem rovnalo rozsudku smrti, a tak došlo na rituální seppuku (otevřené břicho).
Úředníček se rozhodl vypořádat s vazalským hradem svého rivala po svém a dal ho oblehnout. Místní samurajové (překlad vazalové) se chtěli vzdát, až na 9 nejvěrnějších. Ti rozdělili pánův poklad mezi vojsko a sami přísahali vlastní krví pomstu vrahovi svého pána. Poté se vzdali jako všichni ostatní, aby zmátli nepřítele, ale úředník je dal sledovat.
Proto se samurajové chovali jako muži bez cti. Jeden zabil svého otce, druhý hrál hazard, třetí prodal svojí ženu jako otrokyni, čtvrtý kradl a toulal se jako žebrák….
Tak uběhl rok a nepřítel stáhl své špehy zpátky. Tehdy se samurajové sešli, aby vykonali odvetu. Vnikli do paláce šóguna, podřezali stráže a podobně naložili s vrahem pána. Jejich čin by však nezůstal bez odvety a proto všichni do jednoho spáchali sebevraždu……

 

Samurajové a Japonsko: Co víme o Japonsku? Má císaře. Hlavní město je Tokio (Edo). Známe určitě Hondu, Mitsubishi. Možná známe Hirošimu a Nagasaki, cíl atomových útoků na sklonku 2. světové války. Možná známe místní čaj s lotosem, čajový obřad, zahrady, možná známe místní básničky bez veršů (haiku). A určitě známe kvalitní japonskou ocel a jejich dobré meče, které díky testování ukázaly, že odrazí i kulku bez škrábance na čepeli. Ale známe skutečně ty, kteří tyto zbraně používali? Známe samuraje jako válečníky nebo i jako umělecké zahradníky, básníky, mistry čajového obřadu a tvůrce vlastních koberců? Samurajové nejsou jen kapitolou Japonska či válečných dějin. Jsou největší japonskou etapou…
První opravdový samuraj se dá dohledat už v 8. století našeho letopočtu. Jednalo se o slavného válečníka, který když nemohl utéct, otevřel si seppukou břichu a ještě stačil hodit svůj meč do řeky, aby ho nepřátelé nedostali. Stal se vzorem bojovníků ve 12. století, kdy se z válečných zmatků vynořil první vojenský diktátor Japonska, zvaný šógun, který držel v rukou moc za císaře, majícího spíše reprezentativní a náboženskou funkci. I dnes vládne v Japonsku v zastoupení ministerského předsedy.

Samurajové byli nejprve lučištníci, kteří přešli na pěší boj s meči a naginatou a jari (první zbraň je ohnuté kopí k bodání i sekání, druhá je obdoba evropské halapartny). Meče měli dva. Katanu a wakizaši. Delší katana byla k jednoručnímu i obouručnímu užití, takže jste se zároveň mohli krýt menším wakizaši. Dále nosili sebou dýku, kterou případně použili k seppuce. Jmenovala se taiči. A pokud se samuraj dožil výslužby, daroval mu pán zdobenou dýku zatoiči na památku, ale nosili jí i obchodníci a významní lidé z řad šlechty a úředníků.

Slavný samurajský meč byl jen pro samuraje a vyšší třídy. Byl velice vzácný a každý si ho vážil a chránil, protože výroba trvala i rok a byla kombinací nízkouhlíkové a dířkové oceli, aby byla jak lehká a ostrá, tak pevná. Nemluvě o tom, že byla z několika tisíc vrstev ocele.

Samurajové sice opustili lučištnictví v boji, ale nadále ho pěstovali jako sport. V boji na to měli poddané Čugeny, kteří kromě Ašigaru (pěchota) tvořili i pomocné jednotky s palicemi a dalšími pěchotními zbraněmi. Samurajové jinak bojovali podle majetku buď na koni, nebo pěšmo, ale všichni byli šlechtou a vlastně obměnou evropských rytířů, což podkládá i barevné lamelové brnění s obličejovou maskou a někdy i s vousy.

 

Samuraj jako vazal byl povinován službou svému daimjó, ale jinak byl svobodný člověk, což ho oddělovalo od poddaných. Pokud pán zemřel, musel se samuraj buď zabít, nebo si najít jiného pána. Takový samuraj bez pána (ronin) většinou na veřejném místě předváděl své bojové kvality, aby si ho pán mohl vybrat. Jen samuraj, kterému hrozilo zajetí a porážka, musel spáchat sebevraždu ve jménu cti svojí i své rodiny.
Pokud jste někdy slyšeli výraz harakiri, vězte, že byste tím samuraje urazili, neboť je to hanlivý výraz pro rozpárání. Seppuka znamená otevřené břicho. Celá seppuka, ale není jenom rozpárání se. Tento rituál tváří v tvář protivníkovi se prováděl za pomoci vojáka, který pokud jste neumřeli hned, Vám srazil hlavu mečem, aby ukončil Vaše muka.
Není to ale jediný způsob. Ten způsob je vlastně sebevražda ze cti. Další je sebevražda k poctě pána, kdy se třeba vykuchal generál Nogi po smrti císaře Meidžiho, vzdávající mu tak hold. Následovala ho i žena, protože žena by měla následovat svého zemřelého muže. V Japonsku se někdy dodnes dávají svatebním darem novomanželkám dýky od rodiny ženicha. Dále pak máme sebevraždu na protest. A asistovanou sebevraždu za zločin, kdy odsouzenec v pokleku pozvedne dřevěný meč a asistent mu setne hlavu.

 Samurajové měli školy, kde se učili kendo (cesta meče), bušidó (cesta bojovníka) a gohatto (tabu samuraje). Cesta meče byl boj se zbraní i beze zbraně, často trénovali místo mečů s dřevěnými bokkeny, ale jejich trénink byl i základem pro karate a judo. Cesta bojovníka bylo duchovní cvičení a zásady správného samuraje podle šintoismu a zen zen buddhismu a konečně gohatto zavrhující nevhodný život včetně zločinu, hazardních her, opilství, nebo i homosexuality.

Samurajové byli svým rázem něco jako Dumasovi mušketýři, vyhledávající boj za každou cenu, neboť důvod k souboji byl i nepatrný vzájemný dotek dvou mečů. Jinak si ale i pěstovali trpělivost a uměleckou tvorbu v zahradničení, aranžování květin, šití koberců, haiku a čajových obřadech. Byli to vlastně bojovníci, humanisté. A to se nebáli před bojem skládat básně smrti a vyzývat nejlepší soupeře provokováním a důrazem na své slavné předky, které sebou nosili jako telefonní seznam a před bojem je vyvolávali.   

 

 

Co ovšem vázlo, byla strategie a taktika, kdy se obvykle dvě armády prostě vrhly proti sobě a vyhrála ta lepší. Popřípadě využívali palebné výhody luků a mušket v 16. století, nebo početní převahy. Boj proti Korejskému poloostrovu v letech 1592-1598 ztroskotal na neschopnosti porazit partyzánské bojůvky Korejčanů, znalých válečného umění mistra Sun-Tzu a neznalosti námořního boje.
Před mongolskými invazemi ve 13. století je zase zachránil tajfun, označovaný za kamikadze (božský vítr a označení pro sebevražedné piloty 2. Světové války z řad Japonců), který rozmetal mongolsko-čínskou flotilu. Samotní Mongolové využívali japonské neschopnosti a nechávali Japonce vpadnout do svých řad, aby je uvnitř pobili.
Od poloviny 16. století známe v Japonsku období Sengoku Jidai (období válčících států), kdy se země zmítala v ohni občanských válek. Války ukončil až Ieasu Tokugawa, nový šógun, který provedl v Japonsku hospodářské reformy, které zabezpečily jak obchod, tak zemědělce před hladem. Také však nakoupil v Evropě nejmodernější palebnou techniku a Japonsko pak izoloval a vyhnal všechny cizince, kromě misionářů.

220px-mutsuhito.jpg

Vláda jeho dynastie byla přerušena až roku 1868. Tehdy poslední šógun odstoupil a vrátil moc císaři, který ihned začal s reformami. Už v letech 1853-54 se objevily u Japonských břehů lodě komodora Perryho a vynutily si přístup do přístavu, jejich moderní vymoženosti oslnili celou japonskou společnost, ale našli se radikálové, kteří napadli cizí velvyslance a situace vyústila v občanskou válku a pád šógunátu.
Nové reformy ovšem znamenaly smrt pro samurajskou společnost. Samurajové se postavili na odpor, ale byli roku 1877 poraženi císařskou armádou podle francouzsko-pruského stylu s nejmodernějšími zbraněmi z USA a Evropy. Na bojišti i zemřel samurajský vůdce Saiko Takamori, kterému všichni císařští vojáci vzdali čest a poklekli před ním.
Tento výraz úcty přetrval, ale ne japonská společnost, která se sice hlásila k samurajským ideálům, ale projevila se jako zbytečně fanatická, kdy jediné, co pak uznávali byla smrt v boji, zbytečné sebeobětování se a pohrdání zajatci. Jejich technickou převahu okusila nejprve Čína, která jim dala podpisem míru Tchajwan, Liaou-Tung s přístavem Port Arthur a Pescadorské ostrovy, zároveň se vzdala vlivu v Koreji. O Koreu, Sachalin a Kurilské ostrovy se pak Japonsko servalo s Ruskem, ale nebyla to tak jednoduchá válka a Japonsko utrpělo dvojnásobně větší ztráty na životech, hlavně díky sebevražednému postupu.
V 1. světové válce se Japonsko přidalo na stranu Dohody a obsadilo Německé kolonie v Číně, ale nebylo spokojeno s Washingtonskou mírovou smlouvou, a tak si vybralo svojí stranu v 2. světové válce a to opačnou.
Zároveň už v roce 1931 vyvolalo válku s Čínou a další v roce 37, která se přelila do 2. Světové války v zájmu získání Mandžuska a opanování Asie. V této válce se nejvíce projevilo sebevražedné jednání charakteristické pěšími útoky banzai na bodáky s nenabitými puškami a někdy i vyndanými závěry a leteckými útoky kamikadze, jako akt zoufalství.
Slovo banzai mělo znamenat: ,,Už teď jsem bohem´´. Japonští vojáci tím dávali na odiv svojí odvahu, která bude odměněná výstupem na nebesa s císařem, ztělesňujícím boha na zemi. Až tak daleko došel ušlechtilý samurajský odkaz, když se ho zmocnila nová armáda bývalých poddaných čugenů, protože samurajský stav přestal existovat a rody daimjó se přeorientovaly na podnikání jako právě firmy Mitsubishi, Honda atd…

musashi.gif

Kdo byl nejlepší samuraj? Nejlepší samuraj byl Mijamoto Musaši, který vlastně ani samurajem nebyl, ale celý život se soustředil na vlastní zdokonalování techniky a vedl dvě úspěšné samurajské školy. Vychovávali ho dva strýcové a už v 16 se účastnil bitvy u Sekigahary (1600) na straně poražených, jako dodatečně najatý pěšák. Prodělal 60 soubojů, kdy postupně přešel od soubojů na život a na smrt k technice boje beze zbraně. Nikdy neměl pána. Zanechal po sobě dílo Kniha pěti kruhů, kterou dodnes čtou vojáci, studenti bojových umění a podnikatelé. Zemřel roku 1645 v jeskyni, kde přebýval jako poustevník.
Závěr: Na závěr bude nejlepší citát z básnické sbírky Hagakure a jedné z pouček Bušida: Odvaha neznamená nemít strach, ale schopnost nenechat se tímto strachem ochromit.

A jedna z básní Haiku: Horská vesnice
psa štěkat neomrzí
na svou ozvěnu.
 
Vše tone v mlze
jen tam, kde tuším řeku
bledé odlesky.
 
Západy slunce
budou tu, i když zemřu
a to je dobře.
 
Ráno. Musím jít
odnáším na svém těle
tvou jemnou vůni
 
Mořské pobřeží
zas kapsy plné mušlí
jak když jsem byl kluk
 
Django

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář