Jdi na obsah Jdi na menu
 


Profesionálové bitevních polí: Gladiátoři: Ave Caesar! Morituri te salutant.

 

 

 

 
Prolog:  Je to příběh odvážných hrdinů, kteří ale kromě vzpoury a velkých bitev pod Spartakem nejsou známí jako normální válečníci. Byli to zabijáci v boji muže proti muži ve kterém neměli sobě rovné. Bojovali, protože chtěli svobodu. Bojovali, aby přežili. Bojovali, protože Řím si to přál a císař potřeboval věrné poddané, nebo spíš ovce. A co je Řím? Přece císař! A jak je nejlepší vládnout? Pomocí chlebu a her. Chléb, který se rozdával na hrách a bezplatné dávky obilí pro nejchudší stejně jako dárky, které rozdávali sloužící během krvavých her velkým aristokratům a senátorům, kteří seděli v nejspodnější řadě arény, za nimi byli patricijové a na vyšších místech byl plebs, nejchudší a ženy. Často dokonce bylo možné, že hry byly zadarmo bez placení vstupného. Znáte tu hlášku českých důchodců: ,,No, kurňa, nekupte to? ´´ Tady to bylo spíš: ,,No, kurňa, neberte to!!´´ Císař Domitiánus zde rozhazoval sáčky s poukazy na různé zboží, prádlo, občerstvení. Caesar zase vlastnil celou skupinu gladiátorů z Pompejí, kteří si říkali Juliáni po Caesarově jméně a tento diktátor dal celé jmění za stříbrnou zbroj, do které je oděl, aby oslnil davy. A gladiátoři byli za vzor i za nejhorší urážku. Jejich pot a krev používaly římské dámy jako afrodisiakum a v aréně měli představovat vytrvalost, mužnost a pohrdání smrtí, které by mělo být vlastností každého Římana, proto sem vodili i starší děti. Na druhé straně byl gladiátor nejhorší urážka, jakou vás mohli často označit vedle třeba označení klitoris. Možná proto, že gladiátor je od slova meč, tedy by gladiátor měl být šermíř. Ale možná proto, že druhý výklad slova gladius je penis.
Nyní Vám ukážu seznam těch nejnámějších gladiátorů a konkrétní druhy gladiátorů (Některé druhy sedí, některé jsem přiřadil, pokud jsem se nedozvěděl, jakým stylem bojovali):1.       je Flammus, který získal 21 vítězství v aréně, než dostal svobodu. Je Thraex dimachaeros. Tedy gladiátor bojující se zakřiveným thráckým mečem a menším štítem obvykle proti Murmillovi, ale je dimachaeros, tedy bojuje obouručně s meči.
 
 

 

2.       Je Danaos. Hoplomachus s půlkulatým štítem, kopím a dýkou. Má 9 vítězství.
 

 

3.       Je Trypheros. Murmillo s dlouhým obdélníkovým štítem, helmou se sklápěcím hledím a rovným římským mečem. Má za sebou 11 vítězství
 

 

4.       Je Julius Balerianus. Retiarius s ochranným plechem na levé ruce, která ho jediná chrání, sítí a trojzubcem. V boji je slabší a spíše průměrný. Zatím má 4 vítězné věnce.
 

retiarius1.jpg

5.       Je Araxios Antaios (bojující s nastavenou hrudí). Je Secutorem, tedy je vyzbrojen jako Murmillo, ale přilbu má nesklápěcí, uzavřenou s očními průzory. Má 13. vítězství
 

75-023.jpg

6.       Poslední je nejnebezpečnější Satornilos. Je scissor, tedy rozparovač, který je celý ve zbroji, v jedné ruce třímá meč, na druhé má nasazenou kovovou manžetu se srpovitým břitem. Má už patnáct vítězství
 

retiarius_scissor_show_fight_02.jpg

Další gladiátoři si říkali Provocatores(Vyzyvatelé), Equites (Jezdci) a Essedarii(Bojovníci na válečných vozech).Provocatores bojovali proti sobě navzájem v párech a jejich výzbroj byla podobná Murmillovi a Secutorovi. Equites bojovali jako jezdci na začátku her, aby po úvodu sesedli a bojovali jako pěšáci, nejdříve s kopím, poté s mečem. Essedarii bojovali podobně a celkově měli připomínat údajně britanské barbary, proti kterým táhl Julius Caesar.
 

 

Gladiátorské hry započaly roku 264 př. n. l na Foru Boarium(Dobytčí trh), kde nechal Decimus Brutus uspořádat souboj tří párů otroků k poctě svého zemřelého otce na pohřebních slavnostech. Od těch dob se pak těmto hrám začalo říkat Munera (Pohřební hry), ale měly takový úspěch, že už padesát let potom se na Foru Romanu konaly hry s 22 páry bojujících. Přitom už ani tak nešlo o pohřební hry samotné, jako o možnost získat dav, neboť hry získaly takovou popularitu, že se začaly vyžadovat a jak rostla jejich prestiž, rostla i jejich cena a nejmocnější patricijské rodiny se předháněly v početnějších a lépe připravených hrách pro které se byly schopné se i zadlužit. Takto získal přízeň i Julius Caesar, ale po jeho smrti byly vyhlášené hry na jeho počest senátem na veřejné náklady a později následovalo zestátnění her císařem Augustem, aby si už nikdo nemohl získávat lid na svojí stranu mimo císaře. Hry dostaly i každoroční program na 140 dní, ale je zajímavé, že jen deset dní bylo vymezeno na gladiátorské souboje. Program her byl prostý: Dopoledne se konaly zápasy exotických zvířat, popřípadě jejich lov zvaný bestiarii nebo venutio, podle toho jaká zvířata bojovala. Následovaly hromadné popravy, někdy i za přispění zvířat. A konečně odpoledne došlo na gladiátory, tedy na zlatý hřeb.
 

 

Když vyšli z kobek arény a v řadě nastoupili před diváky, pozdravili je zbraněmi a pochodovali okolo arény, aby se ukázali, za nimi šli pořadající úředníci, hudba, nosiči soch bohů uctívaných gladiátory (většinou Nemesis, Victoria a Mars) a opět hudba. Nastávající podívaná už tak hezká nebyla. Gladiátoři se nejprve rozcvičili, aby uvolnili svali a pak se postavili proti sobě do párů. Když boj mezi nějakou dvojicí trval příliš dlouho, propustili ze zápasu oba bojovníky. Když jeden gladiátor porazil druhého, nemohl ho zabít, neboť raněný či poražený gladiátor pozvedl ukazováček a žádal missio  (propuštění). Pokud se tak stalo a dav ukazoval palec schovaný v pěsti, byl propuštěn. Pokud dav ukázal vztyčený palec, jako nahý meč či opět penis, byl nucen bojovník pokleknout a nechat se od soka popravit. Podívaná ještě neskončila, neboť se vynořil chlapík s nosítky a pomocníky, který představoval hlídače podsvětí a ten mrtvého označkoval rozžhaveným želem, aby se ujistil, že je mrtvý a ještě mu palicí rozbil nebo dal rozbít hlavu a pak ho odtáhl.
O přestávkách těchto představení byly podávané nápoje, občerstvení, zmiňované dárky a nebo se obecenstvo mohlo dívat mimořádný program hudby, tance, nebo nějakého komického představením. Prostě jako jít do divadla. Pokud si myslíte, že to dobové učence, nějak pohoršovalo, jste na omylu. Cicero to bral jako skvělý výchovný prostředek snášení bolesti a smrti každého Římana a Plinius Mladší ve 2. století napsal chválu císaři Trajánovi: ,,Nenabídl jsi lidu pantomimická představení, nýbrž gladiátorské zápasy, tu formu veřejné zábavy, která nezženšťuje ducha´´….
Na každý zápas pronajímal editorovi gladiátory lanista (manažer a podnikatel vlastnící gladiátory). Editor (Pořadatel) nesl za hry veškeré výdaje, aspoň za republiky. Po zestátnění vznikla v hlavním městě gladiátorská kasárna pro vyškolení zápasníků na hry v hlavním městě. Soukromí lanisté pak zůstali jen pro představení v provinčních městech. Každý lanista před zápasem dával vymalovat plakát s patřičnými informacemi konání na zdi arén.
Nováček u gladiátorů nesl přízvisko tiro a bylo nepsaným pravidlem, že pokud přežije 3 roky, dostane svobodu, ale toto pravidlo prakticky neplatilo, protože záleželo na davu, na penězích, co si bojovník vydělal a hlavně na lanistovi, jestli jí vůbec získá.
Takový otrok buď zajatec, zločinec, nebo nějakým způsobem nehodící se otrok(třeba vzbouřený, nebo ten co utekl pánovi) odevzdával výherní prémie lanistovi, který mu je uschoval a buď si je nechal jako výkupné za svobodu po jejich navršení, nebo je gladiátor nějak použil.
Začínající gladiátoři neměli žádné vycházky a téměř žádný volný čas. Museli cvičit, jíst hodně ječmenných jídel na podporu svalů, (prý tam byl i přidáván popel z kostí), běhat, posilovat a hlavně naučit se kázni a poslušnosti od Doctorea (trenér). Taková gladiátorská strava byla tvořena většinou ječmennou kaší, ale před zápasem a po zápase se pro gladiátory připravovaly obrovské hostiny.
Průměrní gladiátoři vydrželi tak pět zápasů. Šampioni deset a víc do vybojování volnosti nebo jejího zaplacení. Jak se zlepšovali a vyhrávali, mohli už chodit do města a užívat si v taverně, v nevěstinci nebo se svojí sponzorkou a fanynkou dominou, které v něm viděla vzor mužnosti.
Také se sem dostali svobodní lidé, buď dobrovolně z nouze způsobené třeba dluhy, nebo nuceně, kdy je věřitel prodal a ti měli volnost, ale výcvik stejný jako gladiátoři a museli se vzdát všech občanských výsad a složit otrockou přísahu poslušnosti, ale peníze byly jejich a mohli s nimi nakládat, jak chtěli a také odejít, kdy chtěli.
A v poslední řadě tu byli významní patricijové, co si zaplatili ze zájmu gladiátorský výcvik a občas zaskočili do arény, aby se vyzdvihli a pochlubili. Skuteční zápasníci jimi pohrdali, protože nebyli členy bratrstva nebo rodiny jejich lanisty, tradičně označované jako familia.
Mimochodem, gladiátor byl vybírán i podle tělesných proporcí, protože z pohřebišť zdobenými vzácnými pomníky šampionů vychází, že měli minimálně metr 75 až 2 metry. Aby měli psychickou přípravu, byli drezírováni svým trenérem a při výcviku bojovali s dřevěnými zbraněmi, nebo u cvičného kůlu.
Elity zápasníků byly nasazovány každý zápas, zatímco průměrní jen několikrát do roka. Ti, co dostali svobodu, šli dělat opět trenéry gladiátorů, nebo cvičili legionáře, nebo se opět stali gladiátory, ale jako svobodní za peníze, nebo si i našli půdu k hospodaření. Jako instruktoři byli velice vítaní, ale byli bráni jako civilní zaměstnanci a vstup do armády jim byl zakázán a nálepka občana druhé kategorie zůstala na jejich kůži i přes důkaz o svobodě v podobě dřevěné hole rudis, kterou dostávali po propuštění.
Ranění a neschopní dalšího boje byli většinou osvobozeni nebo zařazeni mezi instruktory v lanistických školách. Gladiátoři měli výborné lékaře, hlavně tedy operatéry chirurgy, kdybyste našli třeba ve vybavení tehdejších ošetřujících i dřevěný skalpel a podobné hračky. Často mísili víno s drogami jako anestetikum a takový doktor Galén sice ošetřoval Marca Aurelia, ale předtím získal největší praxi právě ve službách gladiátorských lanistů.
Když takový gladiátor vyhrál zápas, odměnu dostal, pokud byl svobodný, jinak dostal vavřínový věnec a palmovou větev. Následně udělal vítězné kolečko kolem arény.
Gladiátorské zápasy se vedly i v podobách námořních bitev, kdy některé arény měly vodotěsné kobky, které se zavřely, a aréna byla naplněna vodou z důmyslného potrubí pod arénou. Na vodě se pak srazily lodě, pomocí římského klínu havrana, který se zakousl do nepřátelské lodě a silnější skupina z jedné lodi vyhrála. Také ženy bojovaly v gladiátorských zápasech, ale minimálně a proti sobě, kdy byly vybírány hlavně keltské zajaté bojovnice, které kdysi bojovaly po boku svých mužů.
Gladiátorské hry byly skončeny jednak zákonem císaře Konstantina z roku 325 n. l. o braní zajatců a šelem do arény. Ceny otroků pak závratně stouply, takže her ubývalo a roku 404 byl lynčován mnich Telémachos za neschvalování a opovrhování hrami, takže císař Honorius je raději ukončil. Ale nelegální zápasy nadále pokračovaly až do roku 523, kdy víme o posledním konání zápasu Venatio.

Epilog: Jistý čas se tyto hry srovnávaly se středověkými turnaji, ale na římskou brutalitu to nemělo. Když jste nezabili, zabil Vás protivník nebo všudypřítomné stráže. Když jste byli poraženi, pokud už jste náhodou nebyli mrtví, mohl Vám dát dav Missio, nebo také Lugula(Doslova zab ho) Tímto dílem chci také poděkovat tvůrcům skvělého seriálu Spartakus, který nejen podrobně seznámil diváky se Spartakem a jeho příběhem, ale také ukázal v celé své nahotě život v ludu(gladiátorská škola) a souboje v aréně!!!! Mohu se tedy jen opět rozloučit okřídlenou větou:,, Morituri te salutant!´´

Django

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář