Jdi na obsah Jdi na menu
 


Profesionálové bitevních polí: Angličtí lučištníci

15. 7. 2013

 

 

Prolog:  Nejlepší lučištníci byli indiáni, kteří ze svých luků dokázali vystřelit daleko i sirku. Známe jako lučištníky i Tatary nebo Mongoly, ale ti nebyli typickými lučištníky, neboť na koních dojeli dostatečně blízko, vystřelili a stáhli se. Také ovšem používali na stažení jezdců lasa a bylo-li to nezbytné i kopí a šavle. Ovšem ti nejznámější a nejvynalézavější byli Angličané a jejich Longbow-Dlouhý luk.

 

 

26. srpen 1346: Na jednom kopci jedné vesnice ve Francii stojí hrstka Angličanů v nepříliš dobrém postavení proti Francouzům. Edward III. a jeho syn Černý princ (podle legend měl nosit černou zbroj) stojí s necelými dvanácti tisíci muži proti třiceti tisícům. Francouzi mají jen rytířů 12 000 a to výkvět Francie i Evropy, ostatní jsou janovští střelci a pěchota. Angličané mají 8000 lučištníků, 1000 velšských kopiníků, 1000 velšských lehkých jednotek a 1700 těžkooděnců, ale rozmístěné jako pěšáky. 2000 lučištníků a 700 pěších těžkooděnců je v záloze u hlavní stanu krále. Po třech tisících lučištníků a 1000 rytířů je na levém křídle. Na pravém 3000 lučištníků a Velšané. Dlouhé dny Angličané ustupovali, neboť po vylodění v Chersbourgu se dozvěděli o mohutné francouzské armádě a protože mosty přes Seinu byly strženy, nemohli ustoupit zpátky k loďstvu a na poslední chvíli překročili řeku Sommu, přes skrytý brod, o kterém neměli Francouzi tušení. Na zmíněném místě mělo čekat loďstvo, ale za zády Angličanů je jen moře. Proto se opevní na kopci a vyčkávají na nepřítele. Nepočítají s tím, že by vyhráli, ale bojovat musí, protože není úniku. Francouzi se sjíždějí ledabyle a chtějí hned útočit, ale francouzský král se snaží své rytíře zkonsolidovat a spořádat. Kdyby však zaútočili hned, ještě za deště neměli by lučištníci šanci proti rytířům, kvůli dešti, ve kterém by zvlhly tětivy a tak je měli Angličané schované. Pak je 6. hodina odpolední a rytíři už nemohou vydržet, proto dá král Filip povel k útoku nejprve janovským střelcům jako takový průzkum bojem. Janovští jsou ovšem zasaženi salvou šípů ještě než dojdou na dostřel a jejich střelba nemá valného účinku. Zbrklí rytíři se vrhnou do útoku, a protože nemohou projít přes Janovské, pobijí je, ale v tom chumlu jsou sami zasaženi šípy. Vlna za vlnou útočí a neprojde buď přes palbu, nebo kopiníky a pěší těžkooděnce, kteří je zastaví. Pak to lehčí pěchota nevydrží a vrhne se s takzvanými longknives mezi padlé a umírající, aby si nakradla. Jedno křídlo je tak oslabené a vniknou tam rytíři. Černý princ je s hrstkou obránců zadržuje, ale dlouho nevydrží, proto mu král po chvíli váhání posílá část zálohy s biskupem, kterému je bližší u sutany palcát, než kříž. Vyplní mezeru a zaženou Francouze. Pokud jde o pěší účastníky na francouzské straně, tak ty se jen pletli pod nohy urozeným pánům na koních. Král Filip VI. odjížděl z boje s pláčem. Za jediný den ztratila Francie přes 1500 urozených a 15 000 pěších, ale je možné i víc. A to nepočítám zraněné a zajaté vznešené pány. Angličané ztratili možná jen 150 mužů a to jen kvůli chamtivosti oněch pěšáků. Pokud dosud váháte o jakou bitvu se jedná, prozradím, že se jedná o Crécy-en-Ponthieu, u nás Kresčak. Při uvolnění onoho křídla a následném boji zemřel i Jan Lucemburský, údajně slepý a byl raněn následník trůnu Karel IV., kterého museli z bitvy odvést, aby se nestal obětí jako jeho otec. Už následující den se setkal s anglickým králem a princem, aby domluvil vyzvednutí těla a jeho pochování v rodném Lucembursku, neboť Prahu starý král nemusel. U lůžka zemřelého v princově stanu si i přísahali včerejší nepřátelé mír a přátelství!

str119.jpg

Kdo má luk, je frajer: A tehdy přišel skon rytířů jako vládců bitevního pole. Rytíři ať na koni, či opěšalí, dokazovali své kvality a čím dál, tím více lepší zbroj je činila pomalu nesmrtelnými. Byli to šikovní šermíři a houževnatí muži, ale často neukáznění, netrpěliví a zbrklí, postrádající smysl pro taktiku, jak jsme mohli vidět výše, neboť v boji tehdy rozhodovala hlavně kvalitnější, či početnější jízda, moment překvapení, výhodnější poloha atd….

Ale vysoce přesné a průrazné kuše to změnily a teď i luky. Luk jako takový může vyznít primitivně, když víte, že se používal už v pravěku, ale tohle byl dlouhý luk. Už Normané, když přišli do Anglie, vyhráli bitvu u Hastingsu kombinovanými útoky jízdy a střelby lučištníků.

Ve 12. století obstáli v Normandii při místních půtkách, když nechali slézt těžkooděnce z koní a ti s podporou střelců zastavili nepřátelé. Richard Lví srdce při obležení Messiny na Sicílii použil své lučištníky jako přehradnou palbu, kdy každý kdo vystrčil hlavu z hradeb byl zasažen do obličeje, mezi oči, do očí apod…

Jistě si vzpomenete na lučištníka Robina Hooda, ale to je složenina několika postav psanců (existuje i teorie o násilném lesním vrahovi, vyžívajícím se v usekávání hlav a onen padouch šerif neměl být nic víc, než jen člověk dělající svou práci), navíc první zmínky se o něm objevují až sto let po jeho údajném zbojničení, kdy se právě rozmáhalo lučištnictví pocházející z Walesu, který tehdy Eduard I. obsadil a na přelomu 13. a 14. století zdomácnělo v Anglii, kdy jako první tuto taktiku okusili Skoti, když byly jejich schiltrony (skotská verze falangy) rozbíjeny přesnou palbou z luků velkých jako člověk od 150 cm do 2 metrů a které prorazily i pět centimetrů tlusté dveře.

hrot-bodkin-s.jpg

Skotští horalové ač hrdí a stateční nedokázali se svojí chabou výzbrojí porazit takové armády v přímém boji, kdy se po rozpadu schiltronu stali obětí jezdeckého či pěšího útoku. Angličané tehdy trpěli nedostatkem kvalitně vycvičených rytířů, ale lučištníci to dokázali zvrátit. Tito muži, podsadití a svalnatí mladíci z napínání luku začínali pravděpodobně každý jako lesní pytláci, když trénovali už jako mladí nejčastěji od čtyř let s lukem, který si vyrobili a v dospělosti to byli vhodní zabijáci, kteří než doma živořit, našli snadno dobrodružství a peníze.
Nejlepší luk byl z tisu nebo jasanu, jako tětiva posloužila dobře střívka a správný lučištník ještě luk natřel. Luk samozřejmě nevydržel věčně, a tak když se ho lučištník po čase zbavoval, bylo to jako loučit se s dobrým přítelem, kdy než ho spálil a z nového dřeva si udělal další, uspořádal se svými druhy hotový obřad a slavnost na jeho počest.
Lučištníci museli být rychlí a mobilní, proto nosili jenom lehčí zbroj jako drátěnou košili, helmu a meč, palcát, nebo falchion (představte si meč, který svojí čepelí připomíná sekáček), aby se ubránili pěšímu útoku, ale dlouho to nevydrželi a proti jízdě z blízka byli bezmocní.
Do jejich výzbroje patřily i speciální šípy botkin, které vlastně neprorazily zbroj, ale zmáčkly jí dovnitř při nárazu a po jednom, dvou botkinech, stačil normální šíp a bylo dokonáno. Ani jako Robin Hood nestříleli, ale pod určitým úhlem, zpravidla stříleli na takových 158 metrů, kdy se dalo na jistotu ještě zabít, ale dostřelili ještě i na dvojnásobnou vzdálenost.
 

luko03.jpg

Po onom úspěchu nad Skoty vedli i ve Stoleté válce, kdy třeba roku 1342 Robert z Artois při obléhání Vannes spoléhal na lučištníky, kteří svojí přehradnou palbou zahnali Francouze do úkrytů a tak se skoro bez problémů dostali do pevnosti.
Roku 1346 zase kombinovaná operace těžkooděnců a lučištníků zajistila spolehlivě vylodění na francouzském pobřeží. Po oné bitvě u Kresčaku opakovaly toto zdrcující vítězství anglické zbraně ještě třeba u Poitiers, kde sestřelovaly luky Francouze jako kachny v bažinatém terénu. Angličané je pak dorazili útokem, při kterém zajali i nového krále Jana Dobrého.
Angličané ale vyhrát úplně nemohli, neboť už v letech 1347-1348 se objevil mor, který zastavil jejich postup, a když zemřel Černý princ, musel vládnout jeho otec Edward III. místo psychicky labilního vnuka Richarda. Do toho přišlo povstání Watta Tylera, bývalého vojáka roku 1381, které už vypadalo na revoluci, ale v Londýně obklíčený Richard se svými rádci přijal Tylera a potvrdil jeho podmínky o zrušení nevolnictví a úpravě roboty, stejně jako o zrušení vysokých daní na údržbu vojska, ale řádění povstalců ve městě postavilo měšťany proti Tylerovi, kterého na zrádně domluvené schůzce napadl starosta Walworth a král zatím promluvil k povstalcům o falešném pasování Tylera na rytíře a splnění požadavků. Mezitím zraněného Tylera dorazil Walworth, který ho pronásledoval do místního špitálu.
Ale Richard II. byl nakonec svržen roku 1399 svým bratrancem Jindřichem z Bolingbroke, který nastoupil jako Jindřich IV. Jeho syn se pustil znovu do války a dosáhl nečekaného vítězství u Azincourtu, nejkrvavější bitvy středověku, kdy na stísněném poli mezi dvěma pruhy lesa u vsi Azincourtu byli nuceni stlačení Francouzi pomalu postupovat a nechat se kosit. Kupící mrtvoly a rozbahněná cesta jejich postup opět zpomalily. Výsledek této bitvy je také fascinující!!! Z 12 tisíc Francouzů zemřelo 7-10 000. Ze sedmi tisíc Angličanů zemřelo a bylo raněno 100 až 200 mužů. 
To byl poslední velký triumf Angličanů, neboť Francouzi přešli na partyzánský boj, stejně jako vyčerpávající obléhací taktiku a přijali palebnou výzvu nepřítele za svojí, když začali doplňovat své stavy nejmodernějšími děly a puškami, které se neustále zlepšovali. Ještě v roce 1429 při obležení Orleáns vyhráli Angličané tzv. Slanečkovou bitvu, když porazili zásobovací oddíl přesnou palbou. Pak Jana z Arku podporovaná králem, jeho konetablem (vrchní velitel vojsk) a hlavně skvělým vojevůdcem de Reis zasadila smrtící rány Angličanům a po záchraně Orleáns dobývala jednu pevnost za druhou a přepadala Angličany, zvyklé na bitvy na otevřeném poli.
Často se spekuluje o tom, že Johanka či Jana spíše dodala armádě morálku a pocit spravedlivého boje, než nějaké zkušenosti a novou taktiku, neboť v tom byla amatérka a její armáda nedělala nic jiného než Reis, který podobné boje prováděl už předtím, jenom se svojí samozřejmě menší armádou, takže efekt nebyl tak vidět. Teď měl královskou armádu, peníze, techniku. Za Johankou šla spousta nových dobrovolníků! Johanka vysvětlila, že když budou obírat vlastní lidi pro válečné zásobování, tak nevyhrají.
A to vše způsobilo obrat, který i přes smrt Johanky tuto válku pro Francouze i Angličany skončil. Reis za jejího věznění řádil na území nepřítele jak Černá smrt a pokoušel se jí osvobodit, ale bez královy podpory to nešlo a po její smrti se král úplně odvrátil i od Reise, který se stáhl na svá panství, ale sám skončil na hranici jako uctívač ďábla, pedofil, nekrofil a další, co si na něj možná i vymysleli.
Ale Angličanům stejnak docházely síly, neboť nemohli donutit vojáky, kteří měli doma polnosti či řemeslo, věčně civět, a tak nedostatečný počet vojáků, změna nepřátelské taktiky a rozšíření palných zbraní rozhodlo. V bitvě u Fortigny roku 1453 byli Angličané poraženi na hlavu moderním dělostřelectvem a v jejich rukách zůstala jen poslední pevnost a přístav Calais, který padl do francouzských rukou roku 1558. Proto někteří historikové tvrdí, že stoletá válka netrvala oněch 100 či přesněji 116 let od roku 1337 do roku 1453, ale 221 let do pádu Calais.
Anglický dlouhý luk nevymizel. Ještě roku 1513 s ním porazili Skoty a opět rozbili jejich schiltron. S anglickým lukem i válčili proti Španělům posádky korzárských lodí a poslední zmínky o jeho výzbroji nalézáme v záznamech královské armády v občanské válce v Anglii roku 1642-1649, sto let na to už u Cullodenu použili Angličané bajonety a po třicetileté válce všechny moderní státy přecházely na křesadlové zbraně do konce 17. století…
 

robinhood.gif

Epilog: Robin Hood Vás asi zklamal, ale Anglický luk snad ne. Po Švýcarech a jejich halapartnách a před husity na bojových vozech začal pád těžkooděnců na koních při území sladké Francie. Pokud chcete dokreslit, jak vypadala taková lučištnická salva, je to asi jako palba kulometu do sevřených řad ve válkách posledních 150 let, nebo přehradná palba dělostřelectva, která má narušit morálku a způsobit co největší ztráty na straně nepřítele…..
Zdroje:  Cawhthorne, Nigel: Elitní jednotky - Od perských Nesmrtelných po Delta Force
Cummins, Joseph: Kronika válek I.
Kovařík, Jiří: Rytířské bitvy a osudy III., IV.

Django

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář