Jdi na obsah Jdi na menu
 


Profesionálové bitevních polí: Střezte se Prajzů.


0b47b9c6230e09d32b330c4710a7a793.jpg

 

 

 

 

 

 

Motto:  ,,Dobré ráno, děti. Dobré ráno, Fritzi. ´´ Friedrich II.  na běžné prohlídce vojenského ležení

,,Prasata (údajně také Psi nebo Chlapi), chcete žít věčně? ´´ ,,Za 13 feniků toho máme dost, Fritzi. ´´Friedrich II. se snaží zastavit své muže při útěku po bitvě u Kolína.

,,Kdyby dnes žil, nebyli bychom v Prusku.´´ Napoleon Bonaparte o Friedrichu II. po bitvě u Jeny

 

9c8388a57244458e0b82da09a083dbf0.jpg

 

Prolog: Torgau, Léta Páně 1760, 3. listopadu. ,,Chlapi, přes Rakušáky prorazíme, i kdybychom tady měli všichni chcípnout, jawohl, zum Teufel?´´ ,,Jawohl, herr general. ´´A tak jdou! Proti rakouské přesile útočí malá pruská garda krále Friedricha. Je nemilosrdně kosena palbou v dešti a chladu. Přesto prorazí, i když zaplatí krvavou cenu. Přes její mrtvoly proniká pěchota a dobýjí pole. Píše se 3. listopad 1760 a u Torgau, v nejkrvavější bitvě sedmileté války vítězí pruská armáda za cenu 20 000 padlých oproti 16 000 Rakušanů. Pro Prusy, nebo spíše pro jejich gardu je to běžný bitevní den. Nevěříte? Tak sledujte, co napíšu dál!

Král Hrobař a jeho věrní: Nejprve se podíváme na členění pruské armády.

Pruská armáda tradičně stála a upadala na svém jádru, na pěchotě. Byl tu klasický pěšák, granátník a pikenýr. Pikenýři se sice ještě za válek Bedřicha II. na bojišti ukazovali, jejich role ale byla už druhořadá a postupně už ztrácela jakýkoliv význam. Největší tlak tu byl na pěšácích a granátnících. Zatímco klasičtí pěší mušketýři měli boj začít a jako první kontaktovat nepřítele, granátníci měli své spolubojovníky krýt a zasahovat na nejkritičtějších místech. Tak si v pruské armádě i pěchotě vydobyli na bojišti elitní postavení.

Poznali byste je snadno. Muži vysokých postav, kteří kromě klasické pěchotní pušky a modré uniformy s bílou šerpou přes prsa nosili i zvláštní čepice. Jednalo se o vysoké čáky s tvarem podobným biskupské mitře. Původně měli ještě házet granáty, jako tomu bylo v druhé polovině 17. století, ale i přes důkladný výcvik docházelo často na smrtelné nehody kvůli předčasně vybuchlému granátu. Granátníci ale nadále zůstali zařazeni v armádě jako těžká pěchota.

 

Dále tu byli Fizilíři. Byl to přechod mezi klasickou pěchotou a lehkou pěchotou. Cvičili boj jako řadová pěchota, ale zároveň samostatný boj, specializující se na přesnou střelbu a ostřelování nepřítele v boji. K těmto jednotkám patřili menší muži vyzbrojení krátkými mušketami a čákami podobnými granátnickým. Na rozdíl od ostatních pěších jednotek se jim příliš nedůvěřovalo a byli sem vybíráni muži z nedávno přidružených území pruských výbojů. Takže jejich hlavní složení bylo slezské a po prvním dělení Polska i polské.

Protože ani Fizilíři nestačili v boji taktice rakouských hraničářů a pandurů, lehkých mobilních jednotek útočících ze zálohy, vymyslel Bedřich II. protiopatření.  Postavil proti nim jednotky pěších myslivců a Freibataillone. 

Nejprve sestavil dvě roty pěších myslivců po 100 mužích. V roce 1760 jejich počet vzrostl až na 800 mužů, tedy velikosti jednoho batalionu. Nosili na rozdíl od řadové pěchoty zelené uniformy a krátké karabiny. Měli za úkol kráčet neschůdným terénem, provádět průzkum a jako první kontaktovat skrytého nepřítele, aby tak upozornili na jeho přítomnost řadové jednotky, které by ho pak snadno zlikvidovaly…

Protože to ale nezvládali, sáhl Bedřich už k opravdu krajnímu řešení. Založil čtyři volné bataliony Freibatallione. Šlo o pěší jednotky zločinců, hlavně kdejakých hrdlořezů. Jejich velení pak tvořili různí dobrodruzi (dokonce řada cizinců) a menší šlechta těch, na které už doma při dědění nic nezbylo. Na plenění cizího území a šíření strachu byli dobří. V opravdovém boji katastrofálně selhali.

Pak tu byla královská garda. V těchto válkách ještě čistě jízda ve stylu kyrysníků. Bedřich Veliký je utvořil hned po smrti svého otce. Původně to byla tělesná stráž jeho předchozího krále v granátnických uniformách. Teď nosili bílou uniformu s postříbřeným kyrysem a trojrohým černým kloboukem. Dvorská uniforma byla doplněna o červený kabátec pro důstojníky. Přehlídkové kyrysy byly zase od roku 1814 černé s červeným lemováním jako dar od ruského cara. Od Napoleonských válek pak muži pruské a později císařské gardy nosili bohatýrské kníry, které je kromě uniforem oddělovaly od zbytku armády.

 Jednalo se o muže vysokých postav, které otec Bedřicha Velikého sbíral po celé Evropě, protože sám trpěl jak megalomanstvím, tak malou postavou, kterou mu měla garda velkých mužů vynahradit.  Bedřich Veliký už z nich udělal jízdu kyrysníků, která v dobách míru sloužila pro výcvik klasických jízdních oddílů. Sama byla ale nadále tvořena jen nejurozenějšími šlechtici pruské země, takže se společně s tvrdým výcvikem, stala elitou v pruské armádě a elitou elit.

f4455f74ff7ac555ee2fa9d24cbe6043.jpg

Samotná historie této gardy se psala skutečně krvavou slávou. 4. června 1745 bojovala u Hohenfriedbergu pod velením šlechtice von Bluementhala. Prorazila cestu bojujícím jednotkám nejprve proti ležení Sasů u dnešního města Strzegom. Prusové pak odřízli Sasům možnost spojení s Rakušany a rozdrtili je. Dále se obrátili proti Rakušanům, kteří už jen kladli zoufalý odpor. Prusové ztratili 5 000 mužů. Rakušané a Sasové 9 000 a přišli o 66 děl. Hans von Bluementhal a jeho důstojníci byli po bitvě vyznamenáni  medailí Pour le Mérite (ve francouzském překladu Za zásluhy) známější pod přezdívkou ,,modrý Max´´.

1. říjen 1756, Lovosice. Po dělostřeleckém souboji vyráží pruská kavalerie vpřed. Rakouská jízda se ji snaží zastavit a útočí na levé křídlo protivníka. Hans von Bluementhal má jasný úkol, vést protiútok a nepřítele obklíčit. Garda se dostala ale do smrtící palby rakouských mušket. Samotný Bluementhal padá z koně a v řeži přímo na zemi je zraněn šavlí přímo do krku. Ještě dvakrát se pruská jízda přeskupuje a zkouší nový útok. Bedřich se už chce stahovat z bitvy se slovy: ,,To už nejsou ti samí Rakušané.´´ Vévoda Bevern ale podpoří svojí pěchotou na levém křídle útok gardy a donutí Rakušany opustit pole. Je to ale konec kariéry Hanse von Bluementhala. Po vážném zranění odchází se ctí z armády.

Bitvu u Torgau jsem už stručně popsal. Vězte však, že s koncem 18. století a nezbytných reforem neodešla pruská garda. Vydržela až do roku 1918 jako jediná část armády Bedřicha Velikého, která nebyla zrušena a přestavěna v jednotku jinou. Během Prusko-Francouzské války byla garda obohacena o dělostřelectvo. Jejich dělostřelecká brigáda se účastnila ostřelování Paříže. V bitvách u Gravelotte a Sedanu se zase vyznamenala nově utvořená pěší brigáda gardy.

Po vítězství ve Francii a vyhlášení Německého císařství se císař obklopil pruskou gardou přejmenovanou na císařskou a z jejich řad přijímal i nejvyšší rádce. Garda opět změnila svoji módu, když její důstojníci dostávali bronzovou přilbici s bílým orlem při vzletu. Tak se třeba důstojník Walther von Brauchitsch dopracoval během 1.světové války až do generálního štábu. Pruská nebo chcete-li císařská garda byla po 1. světové válce rozpuštěna, ale její důstojníci dál setrvávali v německé armádě. Walther von Brauchitsch byl typický pruský důstojník-aristokrat. Nesnášel nacisty a Hitlera, ale uvědomoval si jeho přínos pro německou armádu.  V roce 1940 z něj byl najednou polní maršál a v zimě 1941 velel německým jednotkám v SSSR. Hitler na něj později shazoval vinu porážky u Moskvy, a tak ještě po prodělaném infarktu Brauchitsch rezignoval. Po válce měl být souzen za válečné zločiny, ale toho se už nedožil.

7eb072884278f5e452ef941037693a75.jpg

Kapitola sama pro sebe jsou pruští husaři. Nosili černé uniformy s bílým lemováním a fešácký kabátec přes jedno rameno.  Nejpůsobivější ovšem byla výzdoba jejich vysokých čepic a toren. Měli na nich stříbrný emblém umrlčí lebky. Právě za Bedřicha Velikého či jeho otce se k těmto lebkám dostali. Za druhé světové války tuto módu převzali němečtí tankisté, kteří měli malé lebky na čepicích a límcích. Bohužel stejný symbol převzala černá garda smrti, nechvalně proslulé divize Waffen SS.  

Jízda celkově neměla oproti kvalitní rakouské jízdě moc velké šance. Na druhou stranu byla vycvičena k tomu, aby když je horší, byla schopna aspoň čelit své konkurenci dostatečně dlouho, aby pěchota a dělostřelectvo ovládly pole.

Jak tu pěchota tvořila jádro a páteř armády, byl také její výcvik nejtvrdší. Válka v 18. století byla vedena v dlouhých a sevřených liniích. Tyto linie postupovaly pomalu k sobě na vzdálenost několika metrů, kde byla větší jistota přesného zásahu. První řada poklekla a společně s druhou vypálila. Poslední třetí řada pak obě vystřídala, zatímco obě ostatní nabíjely.

Tato vzájemná přestřelka by ale obě strany jen vyčerpávala. Proto rozhodoval útok na bodák. Tvrdší, početnější, lépe vycvičená a zformovaná armáda zvítězila.

Ptáte se, co taková jízda? Ano, mohla pořád ještě zvítězit. Jenže proti nim stačilo sestavit tzv. karé. Karé je čtverec a doslova je to zmodernizovaná verze starší tercie a antické falangy. Byla to formace, kterou se pěchota chránila před jízdou. Přední řada mužů opět zaklekla a vztyčila vzhůru pušky s bodáky. Dvě ostatní řady zatím pálily. Tato taktika později pomohla třeba Wellingtonovi u Waterloo, kde zadržela francouzskou jízdu, na kterou se tolik spoléhal Napoleon.

Dělostřelectvo se pak používalo hlavně na podporu útočících jednotek, ale jednomu muži se s ní podařilo Prusy zadržet a zastavit jejich postup. Když si ani potom nedali pokoj, vrhl se na ně s rakouskými kyrysníky a kozáky. Jmenoval se Ernst Gideon von Laudon a v bitvě u Kunersdorfu si tak vysloužil zvolání Himmellaudon.

Výcvik pak u pěchoty byl opravdu tvrdý. Tak tvrdý, že se nebojím označení brutální. Pálení paty, přivazování ke stromu, ulička. To vše za neustálého řevu kaprálů a jejich zupáctví. V této armádě neexistoval strach ze smrti. Byli jste válečná mašina, která měla zabíjet, dokud nebude třeba sama zabita. Jestli budou mrtví, bylo jedno, protože důležité bylo vyhrát bitvu, ale nikdo se nestaral o Váš mizerný život.

Vojáci byli bráni všude a při jakékoliv příležitosti. Klidně Vás odřízli ze šibenice, když jste ještě dýchali. Verbíři čekali klasicky v hospodě, kde Vás opili, abyste se k nim přidali. Dále byste verbíře našli i před kostelem, kde brali každého bojeschopného včetně čerstvého manžela.

 

 Král Hrobař:  Král Hrobař byl Bedřich II. Veliký. Jeho dědeček se stal prvním pruským králem a do země zval z Francie vyhnané protestanty, kteří mohli být oporou francouzského státu Krále Slunce, kdyby tu ve Francii nad rozumem nevyhrála náboženská nenávist. Tito Francouzi pak mladý pruský stát doslova katapultovali mezi evropské mocnosti. Francouzštinou se mluvilo u dvora, Francouzi tu platili za nejlepší lékaře, ekonomy, inženýry a francouzská kultura si tu dobyla přízeň společenské smetánky.

Co chybělo mladému státu? Maličkost! Pouze pořádná armáda. A na to tu byl druhý král. Jmenoval se Bedřich Vilém a jednal snad podle hesla, že lepší být připraven na válku a žít v míru, než být připraven na mír a trpět ve válce. Bedřich Vilém byl spořivý. Několikanásobně se mu podařilo navýšit příjem ze státního rozpočtu. A do toho vybudoval armádu. Na konci jeho vlády byla sice čtvrtá největší, takže počtem zdaleka nevládla, ale byla nejprofesionálnější.

 Autorem tvrdého výcviku byl sám ,,Král kaprál´´ Bedřich Vilém. K sobě i k rodině byl velice střídmý, šetrný, puritánský a vždy se projevoval zupáckým chováním. Jen jeho šetrnost a strach, že přijde o pracně vybudovanou armádu, mu zabránila v rozpoutání války, takže nikdy svoji práci naostro nevyzkoušel.

Jiný byl jeho syn. Bedřich Veliký. Král filosof, válečník i hrobař. Tento král by se dal označit za krále filosofa a válečníka. Hrál na flétnu, ovládal několik jazyků, četl Voltaira.

Narodil se roku 1722. Otec z něj chtěl mít svůj odraz. Zakazoval mu latinu a dával výprask pokaždé, když ho viděl se učit. Mladý princ byl už při narození vítaný palbou z děl, která ho každý den budila a Král kaprál ho vedl zkrátka jako obyčejného vojína. Jako voják se stravoval, cvičil i spal ostatními vojáky a kadety.

Na citlivém a inteligentním chlapci se to muselo zákonitě projevit. Získal natolik hluboký odpor k ženám, že své budoucí manželce byl schopen říct jen několik slov nezájmu, aby se znovu vrhl do práce. Když si na své dětské vojně našel trvalého přítele, chtěl s ním z Berlína utéct, ale otci se to doneslo. Princův kamarád byl pak popraven a mladý princ se na to musel dívat. Sám popraven nebyl jen díky diplomatické intervenci okolních států. Otec si ale vůči synovi zachovával už jen odpor a pohrdání.

Mladý princ se tak učil jen potají. Je s podivem, že se naučil mluvit několika jazyky, hrát na flétnu i komponovat. Stejně jako se z něj stal navzdory výchově osvícenecký filosof. Filosof tak veliký, že vlivem odporu k Machiavellimu napsal vlastní filosofické dílo a jako osvícenecký vladař konal i reformy.

Desítky let před tolerančním patentem a zrušením nevolnictví v habsburské monarchii, mělo Prusko své obdobné reformy. Na dvoře se mluvilo francouzsky, vládnul tu francouzský styl oblékání i etiketa. Panovník pozval do své země filosofa Voltaira, aby s ním diskutoval a projednával problémy své země. Nedokázal ale přijmout kritiku své vlastní vlády a osobnosti, nesouhlasil s konstituční monarchií. To přispělo k tomu, aby Voltaira vyhnal, potom co ho chvíli věznil.

Nadále si s ním ale psal stejně jako s okolními panovníky. Spekuluje se o tom, že potají platonicky miloval Marii Terezii a ke Kateřině Veliké choval respekt jako k minimálně sobě rovnému vládci.

Nejznámější je ale jako válečník. Po smrti Karla VI. se přidal k alianci států, která pošlapala pragmatickou sankci a vrhla se svými armádami proti ještě nekorunované Marii Terezii. Pruský král měl v této válce svůj vlastní soukromý zájem. Ten zájem se jmenoval Slezsko. Věděl o jeho nerostném bohatství, které by tak jeho země potřebovala.

Válečník to byl výjimečný. Svedl osobně 15 bitev. Dvanáctkrát zvítězil. V obléhání byl úspěšný jen při dobytí Svídnice. Třikrát prohrál díky talentu rakouských vojevůdců, kteří měli dostat slovo hned od začátku válek s Marií Terezií. Královna totiž protěžovala svého bratra. Proto byl Bedřich poražen až v roce 1757 u Kolína. Zde maršál Daun opevnil kopec nad Kolínem, kde nejenže tvrdou obranou dokázal rozbít pruský útok, ale zároveň při ústupu Prusů zasadil nepříteli smrtelný úder protiútokem jízdy, která měla předjet ustupující pěšáky a napadnou dělostřelectvo.

U Hochkirchu byl zastižen překvapivým útokem, který při špatné viditelnosti a zhoršující se bouřce prostě nečekal. A u Kunersdorfu zasáhl v pravý moment stejně jako u Hochkirchu Laudon, jak už bylo výše řečeno.

Jinak vyhrával hlavně díky skvělému výcviku svých vojsk. Měl prostě malou, ale nejprofesionálnější armádu v Evropě. Byl také zakladatelem a průkopníkem strategie Bleskové války. Blitzkrieg v jeho pojetí vypadal tak, že se svými armádami vtrhl na území nepřítele, kde vyhrál jednu dvě bitvy (obrazně řečeno) a hned začal vyjednávat, jsa si vědom, že dlouhou válku jeho země ani národ nevydrží.

Takhle hravě získal Slezsko a během první války o rakousko-pruské dědictví ještě po dalším po opakované vstupu do války tyto územní zisky obhájil. Během sedmileté války (1756-1763) si Marie Terezie slibovala, že získá Slezsko zpět. Protože se opřela o výhodné spojenectví s Rusy a dala volnou ruku Daunovi a Laudonovi, zdálo se, že může uspět. Jenže v Rusku zemřela carevna a následník Petr III. byl prusofil, takže honem vystoupil z války.

Během bramborové (též švestkové války), když měl Laudon a Josef II. prusko-saské jednotky v obklíčení a hrozilo zajetí bratra pruského krále, Marie hloupě nařídila synovi, ať s Laudonem naše nepřátele propustí. Tak jsme navěky přišli o Slezsko.

Bedřich Veliký ale vlivem válek, vlastního workoholismu a jistě i stresu předčasně zestárl. Po poslední válce s Rakušany bloumal ulicemi Berlína v doprovodu své psí smečky, kterým prý vlivem let rozuměl lépe než lidem. Přesto byl neustále oslavován, ale i zatracován. Své království rozlohou ztrojnásobil a obohatil o nezbytné reformy, bez kterých by jeho země nemohla po smrti Bedřicha vykročit dál vstříc zářivé budoucnosti. Jeho války provázené nemocemi a hladem ale také stály život sto tisíc vlastních poddaných. Proto je pro některé lidi dodnes Král hrobař. Bedřich Veliký zemřel obklopen svou psí smečkou a jak jinak než s dobrou knihou francouzského autora na svém dvoře v Postupimi. Říká se, že během četby mu najednou poklesla brada. Služebnictvo si řeklo, že pán spí a nechtělo ho budit. Když se jim nezdálo podivné kňučení psů u Bedřichových nohou, snažilo se pána probudit. Marně. Bedřich Veliký skonal roku 1786. Netušil, že za sto let se stanou jeho potomci císaři celého Německa a budou mít i vlastní kolonie. Tomu všemu dal základ Bedřich Veliký.

Epilog: Nám Čechům daly války s Prusy dvě věci. Pojem Prajzové, který se stal v českých zemích synonymem pro ,, neporazitelné ´´ a hlavně kruté protivníky stejně jako Švédové sto let předtím. Druhá věc byly brambory. Brambory se u nás začaly pěstovat během panování Marie Terezie a zabránily několikrát hladomoru. Marie Terezie jednala pravděpodobně vlivem inspirace u Bedřicha Velikého, který je začal rovněž pěstovat ve své zemi. Český pojem brambor nebo brambora, je pak odvozen od Braniborska.

Je otázkou, jak úspěšná by byla pruská armáda, kdyby našla sobě rovného protivníka, co se výcviku a disciplíny týče. Podobně drezírovaná byla britská armáda proslulých červenokabátníků. Podobně jako Prusové nebyli nic platní v partyzánské válce, jak bylo vidět ve válce o nezávislost USA.

Která armáda by pak byla lepší, zda-li pruská nebo britská je těžké hodnotit, protože se spolu nikdy tyto armády neutkaly. Já sám proto raději říkám, že v přímém boji byly nejlepší jak britská tak pruská.

Zdroje:

Richter, Karel: Třeba i železem a krví

Pernes a kol.: Pod císařským praporem

Cawthorne, Nigel: Elitní jednotky - Od perských Nesmrtelných po Delta Force

Historické války 6/2014

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář