Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Zpověď posledního vladaře pana Petra z Rožmberka

21. 2. 2016


seal_of_peter_wok_rosenberg.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prolog: Dnes k Vám promluví poslední vladař rožmberského dominia pan Petr Vok. Takže to nebudu protahovat a dávám mu slovo.

Motto: Memento mori a Cogito aergituram  -  Pamatuj na smrt a Rozjímej o věčnosti! Heslo řádu lebky pana Petra z Rožmberka

 

Od mládí v nevýhodě: Narodil jsem se roku 1539. Otce jsem ani neznal, protože krátce po mém narození zemřel. Společně s Vilémem jsme byli vychováváni strýcem Petrem Kulhavým. I ten žil už ale pouze krátce a tak se o nás většinu dětství starali cizí poručníci. Byli to pán z Gutenštejna, pan Šlik a Holický ze Šternberka.

 

                      
Byli to poctiví poručníci i hospodáři. Bratru předali panství bez jediného kazu. Celé naše panství tvořilo takřka třetinu Čech. Říkalo se, že když jedete z Prahy do Lince, jedete přes naše panství. Nebo i zemi. Dnes byste řekli stát ve státě. A byla to pravda. Říkali jsme si dědičně vladaři a byli jsme skutečně nezávislí na králích a císařích naší země. Naše panství mělo asi 100 000 poddaných a měšťanů a ročně jsme vydělávali 110 000 kop z výnosů statků, obchodu i podnikání. Vydělávali jsme nejen na rybnících s kapry, ale i na pivovarech, těžbě dřeva, vzácných kovů i rozvoji řemesel. Oproti tomu na daních jsme vydělávali jen necelou desetinu této sumy, ale vem to čert. Nebyli jsme zlí, ani chamtiví páni a říkalo se, že za nás, panoval na jihočeském dominiu zlatý věk.

 


Za nás? Spíše za mého bratra. On dostal vše. Já nic. Už od narození se mnou moc nepočítalo do budoucna. Jednak jsem často stonal. Už od narození. Narodil jsem se prý dost neduživý. Z toho vznikly pověsti o tom, jak se o mě starala nebožka paní Perchta. Ano, ta bílá paní. A kdo zná tu pověst, ví, že ji jedna moje chůva zaklela a odehnala ode mě, takže se už u mě Perchta nikdy neobjevila. Zato tam, kde zmizela, jsem prý měl později nalézt ohromný rodinný poklad…Ha, kdyby to byla pravda, tak bych se potom tolik nelopotil s dluhy.

 


Jednak jsem byl mladší a ti jsou u nás pánů vždy tak trochu do počtu. No a pak tu byl důvod víry. Vilém si dobře spočítal, že jako katolík dosáhne větších prebend, a tak té víře zůstal i věrný. Já byl po předcích husitské víry. Za nás se ale už říkalo novoutrakvista. A později jsem se stal členem Jednoty bratrské. To se tady neodpouštělo! Husita už byl tradičně českým panovníkem tiše tolerován, ale nemohl přehlížet Jednotu bratrskou. Tu musel tvrdě stíhat. Naštěstí se tenkrát na to jenom tak tvářil a prakticky nezasáhl. Šlo tu také o to, že většina nejen obyvatel naší krásné země, ale i většina moravské a české šlechty včetně nejvýznamnějších rodů a osobností byla novoutrakvistická či bratrská. Proto nemohl dvůr zasáhnout. Protože se ale císař obklopoval u dvora ale spíše katolíky, byla tam tedy dvířka úspěchy zaručena hlavně pro ně.

 

Zatímco bratr se stal svým vlastním pánem a u dvora zastával jeden významnější úřad než druhý, mně jak už bylo řečeno, nezbylo nic. Proto jsem tíhnul ke vzdělání, rytířskému životu a cestování, abych nebyl na rodině a bratříčkovi zvlášť závislý. Byli jsme vůbec dost odlišní a to nejen věkem. Bratr byl dost skromný, střídmý, seriózní, tichý, pracovitý až jak byste dnes řekli workoholik, protože se soustředil hlavně na svoji kariéru a službu dvoru. Byl to ale velký diplomat a politik světového formátu i své doby. Neměl tedy na nějaké povyražení ani čas.

Já jsem si zase rád dopřával života plnými doušky, ale bratrovi jsem ostudu nikdy moc velkou neudělal, spíše naopak. Zatímco on reprezentoval čestně náš rod svými úřednickými funkcemi (nejvyšší komorník, poté nejvyšší polní hejtman a nakonec nejvyšší purkrabí, tedy druhý nejmocnější muž po císaři a jeho zástupce), já ho nejinak honoroval rytířskými turnaji, kterých jsem se účastnil. K tomu samozřejmě patřila i velká sláva banketů, hostin, večírků, jak byste dnes řekli i dvorské lásky, která však mnohdy neměla víc než platonický rozměr. To bylo ctí rytíře a tedy i mojí. Ovšem zkostnatělým pravidlům příliš důležité šlechty to nevysvětlíte. Možná to znáte i dnes, jak se pohoršují jedni nad druhými, a přitom je to vlastně v pořádku. Jenom pro to nemají pochopení, co jim to bylo upřeno, nebo tomu prostě nerozumějí.

 

 

A zajímá Vás, čemu se takový šlechtic učil? Inu, měl jsem opravdu vzdělání výborné. Měli jsme na Krumlově vytvořenou takovou šlechtickou třídu s mými příbuznými. S nimi jsem měl nakázáno rozmlouvat hlavně v německém jazyce, abych se procvičil. Náš domácí učitel Gabriel Svěchin z Paumberka nás učil čtení a psaní v českém jazyce, což jako profesor pražské univerzity dokázal u nás dovést k dokonalosti. A dále s námi vedl hodiny základů náboženství a víry. K mému velkému smutku nás po několika letech opustil a byl nahrazen mnou neoblíbeným Makovským z Makové. V mých sedmnácti jsem tak možná předčasně ale přece ukončil další vzdělávání. Měl jsem obstojné znalosti latiny, literárního umění a etiky. Dále jsem rozvíjel rytířské dovednosti a snažil se o to, co by mi můj učitel a rodina nikdy nedovolili. Osamostatnit se.

 

 

V té době jsem si tedy i nechal krásné pečetidlo. Bratr mi poskytl nevelký finanční obnos na vydržování vlastní kavalírské družiny a získal jsem přístup ke dvoru, kde jsem byl ale pouhým dvořanem právě kvůli tomu, že jsem se nikdy netajil (ač nijak horlivě) k protestantské víře a nechal si i z Německa posílat luteránskou literaturu. Bylo mi tak upřeno místo komorníka.

 

276d38e871c2420fe6a29892cfe2fb90.jpg

 S pověstí prostopášníka: Situace se změnila po nástupu nového císaře Maxmiliána II. Během korunovační cesty jsem se seznámil s budoucím nizozemským místodržícím Vilémem Oranžským. Přijal jsem pozvání podívat se do Nizozemska a celou cestu jsem si bedlivě zapisoval a studoval vše zajímavé. Viděl jsem hospodářské i technické vymoženosti na vrcholu naší doby. Porozuměl konečně náboženským i národnostním rozporům. Tak jsem projel protestantské země Německé a dojel ke dvoru pana Viléma. Všude jsem reprezentoval se svými přáteli dobré české jméno. Pořádali jsme zápasy a turnaje, kde jsme byli mezi favority a účastnili se nejednoho politického jednání. Já jsem i nedal jinak, než že jsem utrácel hotové jmění na kuriozity a umělecká díla, která se mi líbila. Díky doporučení pana Viléma jsem se mohl setkat i s královnou Alžbetou Tudorovnou a mohl si tak přivést z Anglie smečku z nejlepšího chovu místních loveckých chrtů.

 

 

I po mých cestách jsem udržoval kontakty se svými přáteli v Nizozemsku a Anglii a měl tak přehled o situaci v protestantské Evropě. Špiónem či žoldnéřem v jejich službách proti habsburskému domu jsem se však nikdy nestal. Ne, já zachránil tuto zemi před válkou…Ale o tom později.

Ano, měl jsem z toho dluhy, ale kde jsem měl vzít peníze s pouhým rytířským titulem bez statků, bez funkce. Bratříček si myslel, že mi pomůže, když mi dá do správy některé statky. Měl jsem celá města Vimperk, Soběslav a přes třicet vesnic k tomu. Ale co mi to bylo platné, když jsem z toho musel odvádět vše naší rodině, tedy bratrovi? Sám jsem mohl čekat jen na drobty z panského stolu. Aspoň za mě ale bratr zaplatil dluhy, když mi nedával dost na to, abych je vůbec nedělal.

Do toho mě otravoval Krčín. Ano, ten vyčůraný pytel hoven, který zaplatil řadu bratrových dluhů, ale jiné mu udělal právě on (nejeden současný historik přirovnává Krčína k Rathovi a jiným tunelářům). A to dostal titul a statky v Jelčanech a Sedlčanech. Mě pořád otravoval, že z lidí málo vyrážím peníze. Sám dokázal vyrazit z lidí i duši na jazyku. Kdo ví, kolik lidí zaplatilo jeho hezké, ale drahé pivovary, statky, přehrady a hlavně rybníky jako byl Rožmberk, Svět, Jordán.

Myslíte rybníkář? Ale prd na ocase. Nedostudovaný vodohospodář, co sám postavil jenom vodní přehradu v jedné soutěži vyhlášené císařem v Praze. Měl jenom to štěstí, že se za něj přimluvila nebožka mého bratra, když jí zachránil život, aby ho přijal do služeb. Jak jsem říkal, nebyli jsme zlí. Robota za nás byla jenom 3-6 týdnů v roce a bez neděl. Krčín ale štval lidi k smrti. Pak se divíte, že ho měl vzít po smrti čert. Však ho měli taky všichni plné zuby. A mě ještě udával bratříčkovi, že pořádně nevyrážím z lidí peníze a neeviduju všechny poplatky. Od podvodníka to sedí.

A ti jeho rybníkáři. Banda ničemů a lotrů. Tehdy tito stavitelé o něž se opírali regenti a páni putovali od kraje ke kraje jako toulavá banda a nabízeli své služby. Na Rožmberku při prohlídkách se pak vypráví, že jsem si měl jednou nechat přinést v koši hlavy jedné takové bandy, protože jsem se špatně vyspal. No vyspal jsem se špatně, protože ta banda mě vydírala, ozbrojovala se a loupila v mém kraji, protože neměla do čeho píchnout. Tak jsem nechal zapíchnou já je.

Abych se ale vrátil k našemu vyprávění, bylo tak, že jsem při správě bratrových panství pod dohledem Krčína nemohl vydržet. Tak jsem si zařídil vlastní panství. Na dluh si koupil vlastní panství v Bechyni. Nejen, že si koupil a zaplatil, ale také přestavěl a udělal moderní úpravu. Přenesl jsem sem své sídlo, zaplatil za něj dluhy a žil si po svém. Ale ani Bechyně mi bohužel nemohla navždy zůstat.

Vybudoval jsem na Bechyni i prosperující vlastní hospodářství, které mohlo konkurovat bratrovi, ale opět jsem byl mírný vůči poddaným. Však jen hlupák by se choval jako Krčín. A dokázal jsem, že dokážu vládnout nejenom sobě, ale i jiným.

Vznikla tu i pověst o mém fraucimoru, který jsem měl celý slušně řečeno pomilovat. No, možná to bylo ve filmu o mých údajných svatbách, co jsem organizoval, ale ve skutečnosti to byl jenom sbor komorných, který měl snad každý pán či paní. No a další na Krumlově a Třeboni byl čistě složen z pomocnic a důvěrnic mé ženy Kateřiny z Ludanic, která si ho sama vytvořila a vybrala (fraucimor bylo z němčiny převzaté označení pro komnatu obývanou pouze ženami, později šlo tzv. družinu hradní či zámecké paní, složenou výhradně z žen a to buď sirot poddaných, měšťanských a panských dcer, které měli paní pomáhat jako služebnice a dostat za to věno, vzdělání i výchovu, aby se mohly samy stát manželkami. Tuto svatbu pak kolikrát i paní sama domluvila, vybrala ženicha, poskytla věno a dokonce šla za svědkyni na svatbě nebo za kmotru prvnímu dítěti).

Ano, má žena Kateřina z Ludanic. Když jsem si ji bral, nebyla by podle dnešních měřítek vlastně zletilá. Podle těch mé doby zase až moc. A mně už bylo 40. Ale to bylo v mé době normální. Že nemůže takový vztah fungovat? Může! Kde je dobrá vůle, přijde i láska. A minimálně přátelský vztah si i tehdy lidé v nedobrovolných sňatcích dokázali vybudovat. A já Kateřinu miloval, i když to bylo křehké stvoření.

Měla podobný osud jako já, když jsem v jejím věku opustit studia a hledal cestu k životu. Kačenka byla sirotek a na jejím panství se přiživoval její poručník Zachariáš z Hradce i další příbuzní i nepříbuzní, kteří tu prostě prováděli Vám jistě známé finanční tunely, jak byste řekli. Dokonce ještě před převzetím panství naší rodinou, to stihli dokonale vybrakovat až bych řekl finančně poplenit. Bratr ale opět zaplatil dluhy panství a já si soudně vymohl odškodnění a pohledávky po Zachariášovi a dalších samozvaných správcích.  Pak jsem se ho ujal a vybudoval tam přesně to, co bylo na Bechyni.

 

b6d44978ba0838633fafdba76da60258.jpg

Poslední vladař: Smůla ale náš rod neopouštěla. Bratr se čtyřikrát oženil, ale nikdy nezplodil dědice. Tak zemřel a já převzal celé panství. I dluhy. Po jeho smrti se konečně dralo všechno bahno na povrch. Krčín nás vytuneloval. Bratr utratil příliš mnoho peněz na cesty a dary do Polska, když se pokoušel prosadit Habsburka na polský trůn, nebo se potom jím také stát. A do toho věřil příliš alchymistům a různým podloudníkům. Copak John Dee, ale jeho asistent Kelley, to byl vykuk. Můj bratr utratil několikanásobně větší obnos za alchymisty než císařská kancelář. Celkově desetinásobek dluhů, které jsem já měl dohromady za celý doposavadní život udělal můj bratr nebo Krčín. Jak byl velký politik a diplomat, tak byl příliš důvěřivý člověk.

Bratra jsem ale nikdy nepřestal milovat. Po smrti jsem mu postavil celé mauzoleum a navázal jsem na jeho politiku v české konfesi. Snažil jsem se jako on o soužití katolíků a protestantů u nás. Však 88 procent lidí v českých zemích bylo protestantské víry, zbytek byli katolíci a Židi…I když se zdá, že karty byly takto rozdány v náš prospěch, nebylo tomu tak. Nezapomínejte na to, že kdyby si císař vzpomněl a lusknul prsty, přišli by mu ochotně na pomoc jeho španělští katoličtí a fanatičtí příbuzní na pomoc se žoldnéři s půl Evropy a začala by jatka. Už nikdo nespočítá kolik odpadlíků katolické víry, Židů a Arabů nechal zabít jenom současník našich císařů Maxmiliána a Rudolfa, španělský Filip II. To samé mohlo nastat tady, jen si k tomu dopomoci silou.

Kateřina z Ludanic mi pomohla seznámit se s vírou Jednoty bratrské, kterou jsem po sňatku s ní přijal. Po smrti bratra a převzetí panství jsem si vybudoval na Rožmberku kunstkomoru se všemi, jak byste dnes řekli, technickými vychytávkami a vybudoval jsem vlastní rytířský řád. Šlo o řád lebky. Memento Mori – Pamatuj na smrt a Pamatuj na věčnost bylo naše heslo. Sám jsem nenosil jen tento řád, ale na pracovním stole měl jako symbol Mementa Mori lebku a další jsem nosil pod kabátem v podpaží už po své čtyřicítce. Řada lidí v mém věku v naší době byla už po smrti. Umíralo se tehdy hodně brzo a i já s ní musel počítat. Proto jsem se na to i tak důmyslně připravil, odevzdal život Bohu a smířil s osudem. Do tohoto řádu jsem přijal i členy příbuzenstva a okolí. Kromě myšlení na smrt jsme ale také dávali dohromady veškeré technické, přírodní, filosofické a náboženské poznatky známé až do naší doby. Sám jsem byl velmistrem a po mé smrti se jím stal dědic mého panství Jan Jiří ze Švamberka a po něm syn Petr.

Už jsem mluvil o tom, že jsem Kateřinu miloval. Manželství jsme ale šťastné neměli. Říkal jsem, že byla křehké stvoření a to hlavně duševně. Trpěla depresemi, hysterickými záchvaty a jeden takový záchvat hysterie v roce 1594 způsobil, že už nebyla schopná se mnou intimně žít. Nebýt onoho již řečeného fraucimoru, neměl by se o ni kdo postarat. Všechny členky fraucimoru ale postupně odcházely, až zbyla jediná. Jmenovala se Zuzana Vojířová a starala se o mou ženu až do její smrti, kdy jí prakticky celodenně dělala důvěrnici, společnici, služku i ošetřovatelku. Já z ní i na čas učinil hofmistryni a se zhoršujícím se stavem mé ženy ji i bohatě odměnil. Tak se začalo šuškat, že je to má milenka, ale nedejte na řeči. Já už byl příliš stár, v době kdy jsem jí dal titul hofmistryně jsem stejnak odjížděl do války s Turkem a několikrát jsem s ní snad povečeřel a pokud bylo nějaké povyražení, šlo o platonické vyznání starého muže, který už nemohl s hlubším vztahem počítat, ale jen se rozpomněl na mladá léta a rytířskou etiketu. Po smrti mé ženy stejnak už na mém dvoře nepobývala, protože tu její práce skončila. Já jí mohl jen zařídit dům v Soběslavi a před smrtí dvorec Ježov.

 

 

A jak už jsem řekl vícekrát, svoji ženu jsem miloval. Po její smrti jsem se vůbec stáhl do ústraní a zřekl se veřejného života kromě mé činnosti v oné konfesi. Dále jsem musel zaplatit řadu dluhů po bratrovi a tak jsem prodal většinu panství. Panství se sice smrsklo na třetinu, ale podařilo se mi ho udržet a zbavit dluhů. Prodal jsem ale i Bechyni, co jsem si pořídil za svoje a tak krásně přestavěl už za bratrova života. I naše hlavní sídlo Krumlov jsem prodal císaři kromě ještě Prachatic náš palác v Praze.

Své sídlo jsem přenesl do Třeboně, kterou jsem opevnil podle nejmodernějších vzorů a nechal si postavit menší vojsko o síle 2000 mužů, aby bylo panství schopné vlastní obrany a ochrany (Třeboň byla ve své době skoro nedobytná). Přenesl jsem sem rodový archiv u Krumlova. Vybudoval knihovnu o několika desetitisících knih a pozval kronikáře Václava Březana, aby sepsal kroniku o mém bratrovi a mně samotném.

Odhalil jsem i Krčínovy podvody a začal je napravovat. Založil jsem pro chudé špitál, dvakrát denně pro ně dal vyvařovat a finančně dotoval vzdělání poddaných. Díky známostem a konexím v zahraničí jsem mohl vybudovat takovou svojí zpravodajskou centrálu a nechával si doručovat noviny (tehdy letáky s nedůležitějšími informacemi o dění v dané zemi) z celé Evropy, abych si udržel přehled o dění hlavně, co se katolického a protestantského tábora týče. Tak jsem věděl, kde se co šustne, kde je horká půda a kde naopak chladná i kde se něco nekalého chystá. Tak jsem mohl ochránit souvěrce i svou zemi před bezprávím a válkou.

Situace v Čechách byla ale také vážná a v roce 1602 se nebezpečně vyostřila. Císař do té doby podporující soužití katolíků a protestantů se začal klonit více ke katolicismu, a tak i obnovil starý habsburský mandát proti náboženským sektám. Tím se myslelo zákaz českobratrských bohoslužeb i uzavření jejich svatostánků. Mandát se sice v praxi uplatnil jen na panství nějakého katolického pána a já i několik jiných pánů bratrské víry přijalo vyhnané kazatele a zajistilo jim živobytí na svém panství, ale situace se vyhrotila.

Roku 1608 vypukl otevřený konflikt v dlouho doutnajícím sporu mezi Rudolfem a jeho bratrem Matyášem. Matyáš se postavil do čela císařské opozice moravských, rakouských a hlavně uherských stavů, které pálila žáha z Rudolfovy rekatolizační politiky. Čeští stavové a s nimi i já jsem se postavil za císaře a požadovali jsme jediné, náboženskou svobodu. Matyáš nebyl jako Rudolf. I když jsem ho kdysi finančně podporoval, zjistil jsem, že je to typický mocichtivý dravec, který kvůli vlastní moci udělá vše, ale slovo udrží jak mu vyhovuje. Takový by byl pro nás horší než Rudolf.

K náboženské svobodě nakonec došlo. Bylo to roku 1609 Rudolfovým majestátem. Matyášova mise zkrachovala a díky podpoře stavů Rudolf aspoň polovinu říše zachránil. Neustaly ale špinavé politické machinace. Našel se falešný pamflet, který mě usvědčoval, že jsem se spikl proti císaři se zahraniční i domácí protihabsburskou opozicí vůči císaři. Byla to ale jen marná snaha katolických císařských úředníků se nám pomstít.

Císař už ale ztrácel kontrolu nad svým jednáním a majíce strach o své postavení a vědom si ztráty svých dosavadních držav, potichu jednal. Už v roce 1610 se mi doneslo k mému sluchu, že se Rudolf chystá k převzetí absolutní moci a kontroly v Čechách za pomoci cizího vojska. Předem jsem své stavovské druhy varoval, ale nikdy na mě nedal. Rudolf své bratranci, pasovskému biskupovi Leopoldovi, potají oznámil, že má verbovat armádu. Armáda pasovských měla vyřešit soukromé spory biskupa Leopolda, nebo jít na Matyáše do Uher. Ve skutečnosti ale mělo jít do Prahy, provést mocenský převrat, zajmout stavovské šlechtice a pak je nechat na Rudolfův rozkaz popravit.

Vše zhatila jedna věc. 28. ledna jsem byl upozorněn listem velitele Pasovských Raméeho, že mám jeho mužům poskytnout volný průchod svým panstvím. Tak jsem varoval kolegy v Praze. Neudělali nic. Já se ale na ty dobytky připravil. Když se zmocnili Krumlova, byl už jsem opevněn a připraven v Třeboni. Ubránili jsme se. Pasovští museli dobýt a trvale kontrolovat Budějovice a Tábor, aby mohli dál.

V Praze to ale zahráli skvěle. Já proléval krev i přes bolesti močových kamenů (co chcete, bylo mi už 72) a náhodou byl pasovský biskup na návštěvě u bratrance Rudly. A prý se mu náhodou splašilo vojsko, a tak je musí uklidnit, ale že zrovna až když byli u Berouna, co? Ti požadovali žold. Žold také dostali, a to už předem domluvenou Prahu. Nejdřív zmátl Leopold po návratu do Prahy české stavy. Řekl jim, že prostě Pasovští odtáhnou, když jim nebude kladen odpor. Místo toho se ta banda hrdlořezů přesunula na Bílou horu a vzala Prahu útokem. Újezdskou branou se dostala na Malou stranu a začala tu drancovat. Jejich výkonnost vzala za své hned potom, co začali rabovat a přitom jich zmasakrovali Pražané víc, než kdyby ta soldateska skutečně bojovala.

Pasovští se snažili dostat i přes Karlův most, ale zabránila jim v tom domobrana měšťanů, jezuitská kolej i strážní českých stavů. Rudolf, tvářící se jako příznivec míru, odhalil svou pravou tvář a oznámil, že nechá Staré a Nové Město ostřelovat z děl, pokud tam nepustí Pasovské. Hrozeb se vzdal, až když sami měšťané namířili něco ukořistěných děl na Hrad. Pasovští museli odejít. Do Prahy přišel Matyáš s vojskem a zbavil Rudolfa vší zbylé moci. Rudolf už se jen mohl titulovat římským císařem.

Jenže co s ustupujícím a plenícím vojskem v zemi? Musel jsem se mu znovu postavit. Najal jsem další žoldáky ze svého i půjček. Dokonce jsem některé Pasovské přetáhl na svou stranu. U Třeboně jsem nechal Pasovské dojít až k obrannému valu a skoro je tu rozstřílel. Na 1400 jich prý zůstalo ležet pod hradbami.  Jenže pomoc od pánů ani nového krále nikde. Ano, poslali několik oddílů, které zabránily tomu, aby mi prokopali ti zmetci z Pasova hráze rybníků a zaplavili Třeboň, ale to bylo všechno. Žádná větší akce. Tak jsem začal vyjednávat. Pasovští souhlasili, že odejdou za 173 000 zlatých. 100 000 jsem ale musel zaplatit já. I přes zásluhy jsem to byl zase já, kdo šel s kůží na trh. Obětoval jsem rožmberský poklad a znovu si půjčil. Oficiálně to byla půjčka, ale bylo mi jasné, že ty peníze už neuvidím. To je tak, když půjčujete panovnickému domu. Alespoň jsem zachránil své poddané od dalšího plenění. To ale byla má poslední radost. Dluhů jsem se už nezbavil a neměl jsem na to věru ani čas. 6. listopadu 1611 jsem vydechl naposled.

Panství i s dluhy dostal z převážné části Jan Jiří ze Švamberka. Rožmberk ale dostal syn mého švagra Jan Zrínský. Tak zněla má závěť. Jan Jiří ze Švamberka po sobě zanechal syna Petra. Za jeho činnost ve stavovském povstání ale přišli Švamberkové o majetek i čest. Majetek se pak rozdělil mezi novou pobělohorskou šlechtu Buqoyů, Eggenberků a Schwarzenberků. I Rožmberk, protože po Zrínském ho dostali právě Švamberkové, kteří vše ztratili po onom povstání. Byl zrušen i řád lebky, jehož vedení převzali právě Švamberkové. Obnoven byl až v nedávných letech.

Epilog: A to je můj příběh. Chtěl bych poděkovat mladému rytíři Stanislavu z Jalovce, který se ujal sepsání mého pravdivého příběhu a dokázal tak, že jsem nebyl jen pijan, sukničkář a prostopášník, jak se říkalo za mých i docela ještě nedávných časů.

Zdroje: Březan, Václav: Životy posledních Rožmberků

Bauer, Jan: Rožmberkové - první po králi 

Liška, Vladimír: Záhadné postavy českých dějin

Čech, Zdeněk a kol.: Drsný střed Evropy

 

Na dnešní večer pan Petr Vok z Rožmberka - Django 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář