Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Vlad III. Tepes z rodu Draculesti

8. 2. 2013

 

 

 vlad.jpg

Motto: Valašsko je země, která se klaní uherskému králi a tribut platí tureckému sultánovi! Záznam dobového kronikáře

Prolog: Často jsem měl rád horrory. Jednou jsem četl horror Drákula, ale byla to jiná publikace, obsahovala jednak známý příběh a zároveň vyprávění o životě skutečného Drákuly, který se jmenoval Vlad Tepes (Napichovač) a byl představen jako valašský tyran.

Tehdy jsem byl moc malý, abych chápal různé souvislosti. Za nějaký čas byl u nás na návštěvě matčin kolega. Byl původem Rumun a o historii dost věděl. Ukázal jsem mu moje knížky a on si všiml i knihy o Drákulovi. Zeptal se mě:,,Věříš na upíry?´´ Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Pokračoval dál: ,, To je dobře!!! Náš kníže nebyl žádný upír, ani tyran. Dal nám víru v lepší budoucnost, chléb a meč. Jednou na to přijdeš.´´ Od té doby mi to vrtalo hlavou, ale časem se na trhu objevily jiné publikace a já konečně pochopil pravdu……..

 Říkali o něm, že je tyran, dokonce Belzebub. Ale svedl až na devatenáct bitev a žádnou přímo neprohrál. Když porážel Turky, byl vzýván jako křesťanský hrdina.  Když dělal doma pořádek, byl zase považován za tyrana. Narážeč nebo Napichovač je pojem až z 16. století. Jeho pravé jméno bylo Vlad III. Dracula, nebo správně rumunsky Draculea. Mohlo to být ďábel ale spíše drak, což odkazuje na řád, který v roce 1408 založil Zikmund Lucemburský na ochranu křesťanstva před Turky i odpadlíky. A on sám si říkal Draculesti, rodem byl ale Basarab z dynastie panujících valašských knížat.

 Nejčastější svědectví o jeho ukrutnostech byly spíše pamflety saských kupců z Brašova, ,,dobrého krále Matěje´´ Matyáše Korvína a hlavně jeho největších nepřátel Turků. A tyto pověsti přežívají dodnes a dělají z jednoho polozapomenutého Turkobijce zrůdu.

6916631e78bae7bea126a4ffe847fb42.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neklidné dětství: Na konci roku 1431 se valašskému knížeti Vladu II., který ještě ani knížetem nebyl, protože tím se stal až o pět let později s pomocí uherského krále, narodil syn Vlad III. Bylo to ve městě Sighisoara na území tehdejší Transylvánie nebo-li též Sedmihradska, protože tady byl budoucí kníže i jeho rodina v bezpečí.

Zatím to byl ale ještě Vlad, mladší syn rytíře Řádu zeleného draka Vlada, syna mocného knížete Mirceay I. Starého nebo též Velikého. Dědeček našeho Vlada vládl jako nezávislý kníže Valašska, který si mohl dovolit jako první vládce ve své zemi razit vlastní zlaté dukáty. Horší ovšem bylo, že se musel potýkat s Turky, proti kterým bojoval celý život. Několik let před koncem své vlády musel přijmout turecké vazalství a placení tributu. Dohodl se ale, že nedojde na odvádění chlapců do janičářské armády, protože takový měl respekt u Turků samotných.

Narušení samostatnosti, turecká okupace a dobývání Balkánu způsobilo i politickou nestabilitu v malém a nepříliš bohatém valašském knížectví. Od smrti Mirceay se tu vládci střídali tak často, že po nástupu Vlada, o kterém budu ještě vyprávět, si nikdo nepamatoval, kolik panovníků tu vlastně od té doby sedělo na trůnu. Valašským bojarům nedělalo problém sesadit i zabít každého vládce, který netančil podle jejich píšťaličky. Válka s Turky jim nepřinášela plné měšce a nadvláda Uherska zase dostatek volnosti pro naplnění oněch měšců. V zemi se rozmohla kriminalita, bída a hlad. Šlechta z toho těžila jako ze skupování majetku v době morových ran, co se dělo jinde a sasští kupci ze Sedmihradska čile obchodovali s Turky, aby zároveň nepřijímali valašské zboží, neplatili clo a ještě okrádali místní.  Uhry viděly ve Valašsku jen nárazníkové území, pouhou výspu proti Turkům a Turci pouhou průchozí cestu do Uher. A do této doby se narodil hrdina z mého dnešního příběhu.

O Vladově dětství toho moc nevíme, spíše víme o jeho otci. Existující zmínky o tom, že Vlad II. nebojoval jen proti Turkům, ale i proti našim husitům, a když viděl jejich válečné umění, dokázal část z nich přesvědčit, aby s ním šla bránit zapomenutou výspu na Balkáně. Také byl od roku 1431 členem Řádu zeleného Draka. Měl to být Řád původně sv. Jiří, který měl zabít draka, ale protože se k Jiřímu hlásil kdekdo, drak zvítězil i kvůli své větší síle. Členové řádu nosili pláště se svrškem v zelené a spodkem červené barvy (že by inspirace drákulovské pláštěnky?). Členové řádu si pak dávali do svých erbů dračí symboly. Proslulá hraběnka Báthoryová měla v erbu tři dračí zuby a erb omotaný dračím tělem. Páni z Vartenberka měli v erbu rozpůlený štít omotaný dračím ocasem a kníže Vlad II. i jeho syn měli na pečetích a mincích celého draka. Zároveň každý nosil na krku dračí medailon.

Až v roce 1436 se stal Vlad II. knížetem a vrhl se do boje proti Turkům. Nakonec mu ale nezbylo nic jiného, než se poddat a dát své dva mladší syny Vlada a Radua k Turkům jako rukojmí. Zde byl Vlad protekčním zajatcem, který se naučil řadu jazyků, matematiku, fyziku, filosofii i válečné umění a hlavně poznal turecké zvyky, náboženství a způsob života. I když byl protekčním zajatcem a rukojmím, byl by usmrcen, pokud by se jeho otec pokusil zvednout hlavu proti turecké moci. Zároveň se měl do budoucna stát tureckou loutkou na trůně, pokud by měl možnost nastoupit po svém otci a jeho bratru Mirceovy. A je také možné, že by jinak byl převychován jako se tak činilo u obyčejných evropských křesťanských zajatců na janičáře, v tomhle případě na nějakého protekčního důstojníka nebo úředníka, který by klidně táhl proti svým vlastním lidem. V okamžiku selhání by byl ale sám nakonec popraven podle libovůle sultána.

Vlad ale neokusil pouze příjemnou exotiku turecké prostředí. Turecké záznamy z té doby dokládají, že byl svými učiteli pohlavně zneužíván. I proto se ještě víc zatvrdil proti svým věznitelům. Mimo jiné byl také vězněn na Tokatu, kde byl vystaven psychickému mučení při sledování drastických poprav a fyzickému trýznění vězňů. Tokato bylo snad nejhorší vězení v celé turecké říši. Mělo za účel lidem jako Vlad ukázat, co vše je může potkat, pokud nebudou věrni sultánovi. Právě zde se naučil Vlad narážet na kůl po  tureckém způsobu.

Narážení na kůl praktikovali už staří Sumerové a Egypťané. U nás to nebyl přímo zavedený způsob popravy, ale výjimečně na ně docházelo. Během domácí války mezi Zikmundem Lucemburským a příznivci jeho vězněného bratra Václava tu uherští Kumáni zabíjeli i takto drasticky. Po nástupu Jagellonců zase máme zmapované dva případy narážení na kůl, kdy se jednalo o výjimky u obzvláště krutých zločinců. A poslední případ máme z třicetileté války, kdy takto byli potrestáni plenící žoldáci jejich vlastním velitelem jako odstrašující příklad. V Asii se tak popravuje dodnes.

Pokud jde přímo o tureckou techniku této popravy, pak se jedná o vyžívání se Turků v nabodávání obětí na kůl bez hrotu, který byl useknut a zakulacen. Useknutý kůl je vražen do těla oběti řitním otvorem a ono zakulacení hrotu slouží k tomu, aby kůl neporanil vnitřní orgány, ale lehce proklouznul a oběť tak umírala za strašných bolestí posunovaná vahou vlastního těla níž a níž po délce kůlu, než zemřela po proklouznutí kůlu k srdci nebo ven ústy. Kruté umírání mohlo trvat i řadu dní. Tak vypadala turecká specialita v narážení lidí na kůl.

Tato technika ovšem vyžadovala spoustu času k přípravě a provedení oné bolestivé popravy.  K takovému naražení byl často potřeba kůň, osel, mezek nebo cokoliv, co mohlo pomoci k naražení oběti.  Řitní otvor se musel často naříznout a promazat sádlem nebo lojem, aby mohl vůbec takový kůl dovnitř vklouznout.  Mnohem jednodušší byly popravy naražením na ostrý kůl přímo hrudí, břichem nebo třeba i řitním otvorem, když byla špice. Oběť se alespoň netrápila řadu dní až týden jako po onom tureckém způsobu.

Mezitím to doma vřelo. Kníže Vlad II. nemohl stát stranou chystané křížové výpravy, ale byl vázán dohodou se sultánem, kterou stvrdil svými syny. Co teď? Sám zůstal doma, a protože smlouva vázala pouze jeho a ne jeho syna Mirceau, poslal s malým vojskem na křížovou výpravu právě svého nástupce.

Křížové výpravě velel turkobijce a Bílý bej či rytíř János Hunyadi. Společně s ním se postavil do čela výpravy polský král Vladislav, plamenný bojovník proti husitům kardinál Cesarini (ten, co ztratil u Domažlic na útěku klobouk) a výkvět francouzských a německých rytířů. Jednalo se tedy o výpravu vskutku mezinárodní, bezmála celoevropskou a jistě početnou. To ale na Turky nestačilo.

Zaplatili dobře janovským námořníkům, aby je rychle dopravili na Balkán. Zde u Varny turecký sultán Murad využil počtu, znalosti terénu a větší pohyblivosti svých vojsk ke konečnému střetu, kde v řeži padl kardinál Cesarini i král Vladislav řečený od té doby Varnenčík. Mircea i Hunyadi se sotva prosekali s hrstkou vojska ven.

 Hunyadi nezapomněl, že Vlad II. byl jeho spojenec, navzdory tomu zůstal doma a uzavřel smlouvu s Turky a hlavně mu nepomohl z budoucího zajetí Jiřím (nebo spíše Jurajem) Brankovičem, srbským knížetem, který také bojoval u Varny. Na knížecí syny patrně ohledy nebral, jak mohl, tak zaútočil na Valašsko a tady porazil obě knížata v bitvě u Targoviště (hlavní město tehdejšího Valašska). Zradou za vypsanou odměnu byl později dohnán starý kníže a zabit vlastními lidmi z řad bojarské šlechty. Podobně dopadl syn Mircea, který byl pro změnu mučen a posléze pohřben zaživa. Na valašský trůn pak byl dosazen vzdálený Vladův příbuzný (patrně Narážečův bratranec) Vladislav II. Basarab, doposud loajální Maďarsku.

Poprvé na trůně: Vladovi mladšímu to neuniklo a navíc se Turkům nehodilo, že ve Valašsku vládne uherský vazal. Vojáky na cestu dostal, ale jistě i varování, že jestli se o něco pokusí, jeho nohsledi se stanou jeho vrahy. Tak to tehdy chodilo. Vlad se vrátil domů, převzal vládu, ale už za měsíc ho svrhla vzpoura bojarů věrných bratranci Vladislavovi. Přeběhlický bojar Albu cel Mare utekl nejprve na Vladovu stranu, později na opačnou a teď táhl proti němu. Vlad musel utíkat. Psal se rok 1448 a Vlad nebyl podle našich měřítek ani plnoletý.

Druhé kolo: Vlad nemohl zůstat znovu na tureckém dvoře, protože tady se selhání neodpouštělo. Uprchl do Moldavska, kde vedle svého bratrance Štěpána a strýce Bogdana sbíral válečnické zkušenosti. Problémem Balkánu nebyli jen Turci a Uhři, ale i Poláci, kteří se snažili kolonizovat moldavskou oblast. Aby uhájil nezávislost a samostatnost své země, musel Bogdan lavírovat mezi Turky, Uhry a Poláky. A někdy i vyrazit proti někomu z nich do boje. V bojích s Poláky prý Vlad získal první válečné zkušenosti.

V roce 1451 ale musel Vlad Tepes i s bratrancem z Moldavska prchat, protože Bogdan byl zavražděn a nahrazen jiným knížetem. Vlad se Štěpánem, se uchýlili do Sedmihradska. Zde se Vlad usmířil s Janem Hunyadim a dokonce spolu mohli bojovat proti Turkům. Je možné, že spolu bránili Bělehrad proti osmanským Turkům. Byla to skutečně bitva zoufalých, protože tu všichni bojovali i v sedě a radši by zahynuli, než padnout do tureckých rukou. Pak vypukl ve městě mor, přenesl se do tureckého tábora a Turci se stáhli.

Jan Hunyadi podlehl moru a vyčerpání krátce po bitvě. Stačil ale poskytnout vojenskou podporu mladému Vladovi. V rodném Valašsku uzurpátor Vladislav neváhal přeběhnout na tureckou stranu, aby měl sám pokoj. Do toho si Vlad s Hunyadim jistě vyříkali, že příčinou neúspěchů v boji proti Turkům je hlavně nejednota, věčné lavírování mezi křesťanskou a tureckou stranou, takže zrada a neznalost místních poměrů.

Vlad mířil domů, porazil, sesadil a popravil Vladislava II. a pak si to vyříkal se zrádnou šlechtou. Ti, co zabili jeho bratra, skončili jako on pohřbení zaživa a trestu neušel ani Albu cel Mare, zrádce z poslední změny vlády.

Jak by se dal popsat dospělý Vlad? Byl menší, ale podsadité a silné postavy. Nosil knír a černé vlasy. Nic z jeho vzhledu neprozrazovalo, že by se jednalo o tyranského šílence. Podle nedávného grafologického rozboru jeho písma se jednalo o kultivovanou, inteligentní a vzdělanou osobnost. To jsou jeho hlavní charakteristiky. Zároveň rozbor jeho písma vylučuje zálibu v krutosti.

Vlad nemyslel jen na svou zemi, ale i na Moldavsko, kam dosadil svého bratrance Štěpána. Zároveň si zajistil dalšího spojence v uherském králi Pohrobkovi, kterému přísahal věrnost a vazalství. Slib vazalství a příslib pravidelného placení tributu učinil i vůči sultánu Mehmedovi, novému vládci a dobyvateli Konstantinopole.

Vladova podřízenost vůči Turkům vyvolala v Uhrách nelibost a s uherskou podporou měl být nahrazen dalším příbuzným Danem. Toho ale porazil a vyhnal. Když se po třech letech pokusil Dan znovu uchvátit valašský trůn, byl poražen a sťat.

Šlechta s Turky si jednou pozvala i jeho spojence Štěpána z Moldavska, ale ten jen oblehnul pohraniční pevnosti, byl tu odražen a po rozhovoru s Vladem sám ustoupil do Moldavska. Kníže znovu jako diplomat vyřešil zradu svých poddaných bojarů.

Než ale došlo na boj s Turky, tvářil se jako jim věrný vazal, ale nijak horlivý, vždyť po třech letech vlády dlužil více jak třicet tisíc zlatých tributu. Nešlo tu jen o peníze, ale také o odvod dětí do janičářské armády.

V domácí politice svoji zemi sjednotil, nehodné bojary, kteří proti němu intrikovali, dal popravit naražením na kůl i jinými způsoby. Také vězně z řad příbuzných uměl prakticky využít. Opevňoval totiž svou zemi. Z 20. září 1456 máme doloženou první zprávu o nynějším hlavním městě Rumunska Bukurešti.

Tehdy se jednalo hlavně o pevnost. A takové pevnosti stavěl po celé zemi. Jeho země se proměnila v menší šachovnici pevností, kolem kterých nemohl nepřítel jen tak projít. Jeho asi nejlepší pevnost Poenari se stala zároveň provizorním sídlem. Byla to pevnost s hradbami ve tvaru čtverce, na každém rohu věž a uprostřed obytná část. Pevnost malá, ale zato dobře připravená tak, aby se tu snáze ubránila malá posádka o padesáti mužích. Hrad byl totiž zároveň postaven na skále, která měla jen jedinou přístupovou cestu. Podle pověsti měl hrad také tajnou chodbu, kterou v budoucnu Vlad uteče před Turky, ale nepředbíhejme.

S kriminalitou si rovněž poradil. Sezval všechny zloděje, bandity, vrahy ba i žebráky, což se tehdy nevylučovalo ze spodiny, do jednoho srubu, kde v té nejlepší náladě dal srub zabednit a zapálit. V jeho zemi pak celá léta nikdo nekradl a kupci nechávali své krámy otevřené, i když nebyli přítomni, protože by si nikdo nedovolil krást. Zároveň měl Vlad myslet na sjednocení zvláštním zvykem, kdy nechal v Targovišti u kašny zlatý pohár, ze kterého se mohl kdokoliv z kašny napojit. Nemohl si ale pohár vzít, když ho vzal, byl popraven i s těmi, u kterých byl nalezen. Pohár znamenal sjednocení všech, a kdo ho ukradl, okradl celý národ.

Ekonomickou situaci dále řešil embargem na obchod s Turky pro saské kupce z Brašova, clem a vývozem vlastního z boží do Brašova. Sasští kupci předtím neváhali zajímat valašské kupce a zabírat jejich zboží. Vlad Sasy rovnou popravil a vyrazil i do války proti Brašovu. Nenarazil zde na kůl 30 000 lidí, jak se uvádí, jenom oblehl město, poplenil předměstí a nejbližší okolí a pak se s ním usmířil, když se do věci vložil uherský král. Toto gesto stačilo, brašovští už si nic dalšího nedovolili.

Válka, vězení, smrt: V roce 1461 dlužil Vlad sultánovi natolik, že ten k němu poslal poselstvo trvající na vyplacení tributu z minulých let. Vlad místo toho nechal přibít tureckému poselstvu turbany k hlavě, protože před ním nesmekli, jak je u křesťanů zvykem, na rozdíl od muslimů. Takto je poslal nazpátek sultánovi.

 Zároveň sám zaútočil přes Dunaj na pohraniční turecké pevnosti a celé okolí zpustošil. Místní křesťanské obyvatelstvo hromadně přešlo do Valašska. Vlad tím vlastně vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům a žádal uherského krále Matyáše Korvína o pomoc. Ten však řešil vlastní problémy se šlechtou a hlavně římským císařem, kterého uplácel penězi od papeže na křížovou výpravu právě proti Turkům.

Vlad ustoupil před tureckou armádou do vnitrozemí, nechal ji postupovat, nějaký čas ji bez kontaktu pouze sledoval a pak v nestřežený okamžik s momentem překvapení na své straně zaútočil. Zbylé turecké vojsko se s hrůzou vrátilo domů. Do akce se vložil samotný sultán.

Vlad měl v té době okolo dvaceti tisíc mužů. Sultán proti němu postavil zhruba trojnásobnou armádu podle střízlivých odhadů. Turci ale našli jenom spálenou zemi. Obyvatelstvo před nimi prchalo, trávilo studny, bralo poslední zbytky jídla a dávalo se k Vladově armádě.

Turecká armáda tak musela dopravovat vodu ze zázemí, nebo se napojovat přímo z řek, kde byli napadáni. Jednou takhle Vlad přepadl Turky ve vhodný okamžik, když zrovna přepravovali děla. Pak zaútočil v noci i na turecký tábor a pořádně ho zpustošil. Jen těsně mu unikl samotný sultán Mehmed, který dokázal dobýt Konstantinopol, ne ale Valašsko.

Nakonec se turecký postup zastavil u Targoviště. Našli jen vylidněné město a les kůlů s naraženými Turky a zločinci. Už jsme si řekli, že v Turecku takto trestali ty nejhorší, ale zároveň mezi takovými byli i odpadlíci od víry, kacíři. Musel to být tedy pro Turky šok něco takového vidět. Každopádně dojeli do sultánova sídla (tehdy ne v Konstantinopoli, ale v Edirne) většinou bez koní a ti, kdo koně měli, kráčeli vedle nich potichu a v noci, aby nikdo neviděl, jak ostudně se vrací armáda pravověrných.

To ale nebyl poslední sultánův trumf. Jeho posledním trumfem byl Vladův bratr Radu Sličný. Prohlásil ho za knížete, dal mu armádu a poslal ho do Valašska. Vlad ho ještě dvakrát porazil, ale jeho armáda se rozpadala, kvůli bojarům, kteří ucítili volnější ruku nového knížete. Mohli se pak také vypořádat s novými bojary, které Vlad jmenoval místo popravených za jejich zásluhy.

Vladova milenka ze strachu před Turky spáchala sebevraždu a Vlad uprchl za hranice do Sedmihradska. Zde čekal na konečnou Matyášovu pomoc, ale místo toho byl sám zatčen českým vojevůdce Janem Jiskrou z Brandýsa a na králův rozkaz vržen do vězení, kde strávil dvanáct let. Důvod se našel sám, Vlad měl domlouvat se sultánem vzpouru a tažení proti Matyášovi. Byl to samozřejmě podvrh, neboť se tak mělo stát v době nejlítějších bojů s Turky, ale Matyáš si chtěl uvolnit ruce.

Po Turcích pak začali služebníci uherského krále a nově také sasští kupci ze Sedmihradska šířit pomluvy, psát pamflety a zkazky na Vlada značně neuvěřitelné, včetně takových, kdy měl pěstovat zelí v usekaných prsou panen. K tomu jeho žalářník občas vynášel na povrch zvěsti o nabodávání hmyzu a drobných krys ve vězení. Vlad se následujících dvanáct let nemohl bránit.

Poté byl Matyášem vysvobozen, jmenován znovu knížetem a dostal i Matyášovu příbuznou Ilonu za ženu. Z tohoto sňatku jednou povládne Valašsku Vladův syn Mircea Zlý.

Na přelomu let 1475/1476 se Matyáš Korvín konečně rozhoupal k boji s Turky a nasadil do bojů v Bosně Vlada a jeho bratrance Štěpána, který zůstal věrným spojencem Vladovým.

Mezitím ve Valašsku zemřel kníže Radu Sličný na malomocnost a po něm nastoupila další turecká loutka. Není se čemu divit, že když se Vlad vrátil a dobyl zpět svoji zem včetně silné turecké posádky v Bukurešti, byl přivítán jako osvoboditel.

Jeho poslední vláda ale měla být stejně dlouhá jako ta první. Na přelomu let 1476 a 1477 se do země vrátil poslední uzurpátor a Vlad se s ním utkal ve své poslední bitvě na Dunaji. Nepřítele porazil a zahnal, sám však přišel o život. Jeho smrt byla pravděpodobně cílená, neboť ho měl zabít vrah ve službách tureckého sultána. Ostatně jeho hlava putovala po smrti k sultánovi naložená v medu a jeho tělo mělo být pohřbeno v klášteře Snagov. Zde byli pohřbeni jeho předci, ale jeho tělo nebylo v roce 1931 nalezeno. Vypadá to, že spíše vedlejší hrobka může být domovem jeho posledního odpočinku. Badatele ale mate ženský prsten na ruce zemřelého.

d8d036e0957df2f699071969737fdde3.jpg

Epilog: A to byl skutečný Narážeč nebo Napichovač. Nebyl to tedy takový kruťas. Osobně ho beru za drsného válečníka, který potřeboval jednotnou a ekonomicky silnou zemi v bojích s Turky, z jejichž moci se chtěl vymanit. Pověsti o jeho krutosti jsou přehnané, polopravdivé a směšné.

A jak se z tohoto muže stal upír? Bram Stoker měl kamaráda maďarského historika, který mu poskytl strohé informace o Vladovi. Ty spisovatel použil i ve svém díle. Jinak si vše vycucal z prstu.

O podobě Drákuly z románu rozhodl sen, který jednou Bram Stoker měl. Ve snu ho pronásledoval bělovlasý vysoký stařec s knírem a upírskými znaky. Vypadá to, že se inspiroval spíše u irské legendy o místním vládci a čaroději, který tak dlouho týral své poddané, že byl od nich zabit. Jenže se vždy vracel mezi živé, ztrpčoval jim život, opět byl několikrát zabil a nakonec ho zabili vražením kůlu do srce.

A takhle vznikají legendy

​Zdroje: Bauer, Jan: Záhady českých dějin IV.

​Souček, Ludvík: Otazníky nad hroby

Kolektiv autorů: Co v učebnicích dějepisu nebylo

Django

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář