Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Viriathus (Viriato) - Pastýř proti Římu

19. 10. 2016


070f9cdafb91db9ec1d73b8b7a4fbcc7.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Motto: Pastýř musí pečovat o stádo a často střílet vlky! Citát z filmu Patriot

 

Prolog: V roce 146 př. n. l. se Římané stali pány ve Středomoří. Bylo to po krutých třech punských válkách s Kartágem. Na jejich konci přestalo původní punské Kartágo existovat. Město bylo vypleněno a zbořeno, přeživší obyvatelé zotročeni, kartaginská půda zorána a posypána solí. Vše, co kdysi patřilo Kartágu, nyní náleželo Římu. To se týkalo i Hispánie, která měla být celá kolonizována bez ohledu na to, kdo byl spojenec Kartága, neutrální či protivník. Řím si tak vypěstoval nového nepřítele. Jmenoval se Viriato a Římané mu říkali Viriathus. Byl to původně pastýř, ale uměl zahnat daleko nebezpečnější vlky, než na které byl zvyklý při péči o stáda.

 

Průkopník guerilly: V roce 147 př. n. l. se objevil mezi keltiberskými kmeny vůdce předurčený k vedení boje proti Římanům. Římané už od 2. punské války (218-201 př. n. l.) kolonizovali Hispánii bohatou na půdu i doly plné nerostných surovin. Počínali si ale velice krutě a bezohledně, takže tu prakticky byli neustále ve válečném stavu. Kmen Lusitánců v západní Hispánii (zhruba dnešní Portugalsko) se od Říma dočkal prakticky genocidy, navzdory tomu, že se snažil žít s Římany v klidu a míru.

 

Mezi těmi, kteří přežili jeden z mnoha pokusů o vyhlazení z rukou zvlášť krutého konzula Galby, byl náš Viriathus. Ten okolo sebe shromáždil brzy Lusitánce, kteří měli na výběr buď vyhladovění, nebo smrt z rukou Veteliových Římanů. Tito Lusitánci totiž chtěli vyjednávat, ale Viriathus znal podlost předchůdce Vetellia Galby a vyvedl Lusitánce z obklíčení, takže z vynucené a dost pravděpodobně falešné dohody nic nebylo.

 

Tento dosud neznámý vůdce vzpoury Viriathus byl skutečně pastýř. Vyrůstal v horách západní Lusitánie, tedy v dnešním Portugalsku. Byl prý větší, silnější a mrštnější než řada jeho kolegů. Navykl toulavému a drsnému životu pastevce, naučil se jak přežít v divočině a stačilo mu velice málo jídla a spánku ke spokojenosti. Samotný Viriathus poznal podlost Římanů a unikl jednomu z masakrů pořádaných Galbou, aby byl posléze připomínán jako vůdce hispánských rebelů. Znalý místního prostředí a zvyklý na tvrdý život v divočině, rozpoutal proti Římu guerillovou válku, kterou Řím neznal a neměl proti ní mnoho šancí.

 

Poprvé na sebe upozornil právě při obklíčení Lusitánců Vetiliem. Byl přibližně mezi deseti tisíci muži, kteří sbírali píci a byli Římany obklíčeni. Viriathus nedal na římská slova a vymyslel i jak se dostat z obklíčení. Lusitánce rozdělil, ty co byli na koních, vedl do útoku proti Římanům, aby odvedl jejich pozornost od pěších, kteří mezitím utekli. To byl čin, který vynesl Viriatha do čela Lusitánců a dalších kmenů.

 

Lusitánci se po úniku před Římany stahovali k Tribole. Tam se je jal pronásledovat Vetilius, ale netušil, že Viriathus nastražil léčku. U Triboly byl úzký průsmyk, kde se legie nemohly zformovat a navíc po jedné straně byla propast. Na druhé straně bylo houští, kde se dalo dobře schovat. A právě z toho vedl Viriathus proti Římanům nečekaný útok. Přibližně devět tisíc Lusitánců napadlo Římany a tlačilo je do propasti. Necelých šest tisíc demoralizovaných Římanů po bitvě prchlo do Carpessu. Vetilius byl zabit neznámým bojovníkem, který v něm viděl jen tlustého římského starce.

 

Kvestor z armády Vetilia zatím v Carpessu jen stěží obnovoval morálku a musel povolat do zbraně spojenecké kmeny Bellů a Tirthů o síle legie, tedy pěti tisíc mužů. Viriathus věděl, jak jsou Římané dobří v obléhání i obraně pevností a nechtěl tedy s nimi bojovat o Carpessu a tak zatím plenil městské okolí. Když na něj poslali spojenecké kmeny, všechny pobil.

 

Kvestor v Carpessu nadále čekal na pomoc, tentokrát na pomoc z Říma. Řím sem poslal vojevůdce Plautia s deseti tisíci muži pěchoty a třinácti sty muži jízdy. Opakovala se ale situace z bitvy u Triboly. Plautius poslal na Viriatha čtyři tisíce mužů, kteří byli opět vlákáni do léčky a až na několik, kteří měli sdělit Římanům, co se stalo, do jednoho pobiti. Viriathus překročil řeku Taurus a utábořil se na Venušině hoře, kde ho chtěl přepadnout Plautius, ale zkuste někoho napadnout na vršku, když jste dole a je na Vás dobře vidět. Plautius byl znovu poražen a ustoupil do tábora. Viriathus se dál pohyboval po okolí, nechával si platit výpalné a plenil tam, kde nezaplatili.

 

O Viriathovi toho víme ale víc, než že to byl partyzánský válečník. Před muži měl obrovské charisma, protože si z kořisti bral jen minimum a co nepotřeboval, to rozdal, navíc za celých jedenáct let co válčil s Římany, dokázal své muže vycvičit ve skutečné disciplinované vojsko, neboť podle zpráv nejen všechny pod svým velením sjednotil, ale také zlikvidoval všechny nešvary kazící morálku mužstva.

 

Římanům několik výprasků ale nestačilo. Proti Viriathovi byl poslán syn veterána z makedonských válek Aemilia Paulla Fabius Maximus Aemilianus. Začala hra na kočku a na myš. Viriathus se vyhýbal znovu přímému střetu a Maximus se zase nechtěl nechat vlákat do léčky, proto proti Viriathovi posílal jen menší odřady jízdy a zásobování zajišťoval pod dozorem většího počtu vojska. Viriathus pochopil jakého má proti sobě soupeře a proto se přesunul do střední Hispánie, kde porazil Římana jménem Quintus a rozhodl se zde přezimovat, protože Maximus zatím plenil jím obsazená města v Lusitánii.

 

Maxima další rok ale vystřídal jeho bratr Servilianus s dalšími dvěma legiemi. Přivezl si s sebou i slony od numidského spojence, krále Micipsa. Viriathus se snažil Římana dostat za pochodu, ale protože se mu Servilianus tvrdě postavil, musel ustoupit. Pak ale udělal chybu. Začal pronásledovat Viriathovy síly, ale ten byl na vše připraven, a když se Římané příliš rozptýlili, napadl jejich čelo. V boji padlo na tři tisíce Římanů a zbytek propadl panice natolik, že se v táboře schoval pod stany.

 

Servilianus změnil taktiku a dal se do plenění a dobývání pevných sídel Viriatha se zásobami. Co neupotřebil, to zničil. V roce 140 př. n. l. to vypadalo, že dojde na konečné zúčtování. Leč Servilianus svým postupem jen vyvolával další odpor a nenávist. Když oblehl konečně Viriatha ve městě Erisna, nemohl dokončit ani zemní práce, které měly Viriatha a jeho vojsko odříznout od okolí, protože Viriathus napadl jak jeho stavitele, tak narychlo sestavené vojsko legií. Prchající pak zahnal na srázy, odkud neměli šanci prchnout. V této chvíli se ale Viriathus rozhodl pro něco neočekávaného.

 

Viriathus se změnil v diplomata. Aby nemohl připlout další Říman, se kterým by musel bojovat, nabídl mírovou dohodu. Řím ji přijal, prohlásil Viriatha za Přítele Říma, dal svobodu jemu, jeho lidem a nezávislost území, které Viriathus v boji proti Římu ovládl a udržel.

 

Bylo to něco nevídaného a v dějinách Říma se to už nemělo nikdy opakovat. Bohužel to bylo také krátké období klidu a míru. Bratranec našeho Serviliana napsal do Říma stížnost a udání na tento mír, který pokládal za falešný a sám pak byl po zrušení míru jmenován velitelem nových legií v boji proti Viriathovi. Ten znovu ustupoval a vyhýbal se přímým střetům. Snažil se spojit s dalšími kmeny ve střední Hispánii a zatím v jeho Lusitánii vypukla revolta proti římskému místodržícímu Brutovi opět v duchu partyzánské války. Ten po razantním zániku Lusitánce raději osvobodil a jen jim zabavil část majetku, protože tato válka by se nesmírně protáhla a stála by spoustu peněz, majetku i životů bez jasného konce, což se ani bohatému Římu nehodilo.

1c30fa2dbba0704ae88e24482cf6bda0.jpg

Zatím Viriathus zkoušel také jednat s Římany a poslal k Servilianovo bratranci Caepionovi tři své přátele jako vyjednavače. Caepio je ale podplatil a poslal nazpátek jako atentátníky proti Viriathovi. A ti šli na jisto. Viriathus, který už i spal ve zbroji připraven kdykoliv k boji byl jimi ubodán do krku, údajně jediného nekrytého místa. Jeho atentátníci byli odměněni Caepionem a ještě měli dostat odměnu i v samotném Římě. Viriathovi vojáci, kteří ho ráno po zavraždění našli,  spálili tělo velitele na hranici se všemi poctami jak se na velkého válečníka a vůdce sluší.

 

Tautalus, Viriathův nástupce neměl proti Caepionovi šanci. Zbylé houfce Lusitánců byly nuceny se vzdát u řeky Baetis (dnes Quadalquivir). Vzpoury v Hispánii ale ještě dlouhá léta pokračovaly, protože byly inspirovány Viriathovým příkladem.

 

Epilog: Viriathus dokázal porazit Římany v taktice, kterou dosud neznali a neovládali. Dosud v bojích na Apeninském poloostrově, proti Kartágu a Makedoncům bojovali v přímém boji. Viriathus byl sice zavražděn a jeho na Římu nezávislé území se rozpadlo, ale odešel neporažen a nesražen na kolena. Byl průkopník partyzánského boje, vzor vůdce odporu, který přetrvával v dalších letech po celé Hispánii i diplomat. Nestal se jen díky mírové smlouvě Přítelem Říma, ale osobou, ke které měli respekt sami Římané, navzdory tomu, že se vlastně jednalo o barbara. Však oslavný nekrolog mu napsal učenec Appiános. Takový respekt nikdo z římských protivníků, označených za barbary, do té doby neměl a neměl ho mít ani poté.

Zdroje:  Kovařík, Jiří:  Pastýř proti Římu

​Appiános: Krize římské republiky

 

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář