Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Stefan cel Mare – Největší moldavský kníže

4. 3. 2017

15134744_1506059942753902_7475409689218722699_n.jpg

 

Motto:  ,, Jestliže tato brána, naše země, bude ztracena, Bůh chraň, potom se ocitne celý křesťanský svět v nebezpečí. ´´ Stefan cel Mare

 

Prolog: Jeden z mnoha pozapomenutých turkobijců byl největším moldavským knížetem. Také knížetem, který si udržel vládu po neuvěřitelně dlouhou dobu. Skoro padesát let vládl a to v těchto končinách za časů osmanské expanze a vnitřní řevnivosti nebylo zrovna málo. Byl ale také posledním nezávislým panovníkem tohoto státního útvaru. Kromě toho, že se jednalo o slavného turkobijce, byl také šikovným diplomatem a politikem, který střídavě politicky a střídavě vojensky lavíroval mezi třemi státní útvary z jednoho prostého důvodu, zachování nezávislosti vlastní země. Je čas si ho připomenout!

 

Moldavská plichta: Než se Štěpán Veliký ujal vlády, prodělala jeho země bouřlivý vývoj. V polovině 14. století vzniklo Moldavské knížectví jako vazalský stát Uherska. Kníže Bogdan I. ale dosáhl nezávislosti na Uhrách v roce 1359. V roce 1400 tu musel ale valašský soused Mircea Starý (později Veliký) nastolit pořádek. Podpořil v občanské válce syna svého někdejšího spojence Mušaty  Alexandra, zvaného později Dobrý.  Alexandr byl skvělým protějškem Mirceay a zaostalé Moldavsko pozvedl. Byl tu ale přesto jeden problém. V zahraniční politice se orientoval na polského krále. Po jeho smrti pak oba jeho synové zabředli do vzájemné občanské války a upláceli polského krále, aby se postavil na jejich stranu. Ten oběma rozdělil zemi. Nakonec to jeden z nich, Štěpán nevydrží, zaútočí na bratra, zmocní se jeho země a dá ho oslepit. Jenže bratr Iliáš má syna Romana a ten dá strýce rovnou setnout. Jeho dalšího strýce Petra II. Arona ale podporují Uhry, a tak se s ním Roman musí dělit o vládu. Romana i Petra nahradí konečně suverénní vládce Bogdan II., ale po dvou letech u moci je zabit Petrem Aronem.  Naštěstí má syna, našeho Stefana cel Mare (Štěpána III. Velikého). Teď je to ale jen Štěpán a je na útěku do Sedmihradska, kam prchá s bratrancem Vladem, později známým jako Draculou. Až po šesti letech se s pomocí onoho bratrance vrací domů jako kníže. A už se nenechá z domova vyštvat.

2p2cf6v4.jpg

 

Přichází kníže: Rok předtím než se Štěpán vrátil, uzavřel Petr Aron dohodu o placení tributu turecké Velké Portě.  Na válku s Turky teď ale nebyl čas, proto se Štěpán rozhodl platit tribut zatím dál. V zahraničí ostatně vystrkoval růžky pořád Petr Aron, který se opíral o uherského panovníka. Štěpán proto udržoval spojenectví s Poláky i Turky a vyhýbal se konfliktům. Protože ale věděl, že to tak věčně nepůjde a chtěl pro svoji zemi nezávislost, tajně nakupoval zbraně v Brašově a Sibiu v Sedmihradsku.

 

Území při turecké hranici opevňoval a proti nájezdům do nejohroženějších regionů vytvořil speciální palácovou gardu o síle 1000 mužů doplněné stálým vojskem o síle 3000 mužů složeným z drobného bojarstva a poddaných. Obě formace nadále doplnil jezdeckým vojskem složeného ze svobodných rolníků a konečně byl kromě těchto stálých elitních sborů schopný svolat do zbraně armádu o více než 30 000 mužů pod velením hejtmana.

 

 Střelně zbraně, hlavně houfnice a tarasnice se moldavská armáda naučila používat od husitských bojovníků, kteří zde bojovali jako žoldnéři.  Několik let před svou smrtí ještě Štěpán porazil polskou armádu pod velením husitského hejtmany Trnky ukázkovou vozovou hradbou rovněž pod taktovkou husitských poradců. S husity už měl dobré zkušenosti Štěpánův dědeček Alexandr Dobrý. Štěpán později disponoval dokonce husitským oddílem, který dostal od svého spojence Matyáše Korvína. Leč nepředbíhejme!

 

Píše se rok 1462. V sousedním Valašsku jde Vlad III. Tepes do boje proti Turkům. Štěpán je nucen jako turecký spojenec bojovat na jejich straně. Proto napadne pohraniční pevnost Chilie. Boj je zde ale sporadický. Útok je odražen, Štěpán je raněn na stehně a po jednání s bratrancem Vladem se Štěpán sám stahuje. V celé věci měli mít navíc prsty i valašští bojaři, kteří u Štěpána Vlada pomlouvali a počítali s ním jako s možným nástupcem na valašský trůn.

 

Pět let poté napadá Moldavsko Matyáš Korvín. Štěpán, kterému se málem podaří vyvolat povstání Sekelů a Sasů za nezávislost Sedmihradska po zničení několika moldavských pevností zasazuju Korvínovi tvrdou ránu. V prosincové noci napadá jeho noční ležení a Korvín prchá raněný z tábora hořícího ze všech stran.

 

V následujících letech se Štěpán diplomaticky zbavuje závislosti na Polsku. Polský král Kazimír IV. souhlasí se suverenitou Moldavska a slibuje, že nadále nebude určovat moldavské vládce. Štěpán odráží výpady Tatarů od řeky Dněstr a zbavuje se Petra Arona. Ten se pokouší o výpad ze Sedmihradska. Je zabit a jeho bojarští stoupenci popraveni. Dochází na první boj s Turky. Štěpán dosazuje nového knížete Basaraba místo protureckého Radua Krásného. V odvetě vede Radu tureckou armádu do Moldavska. Je ale odražen. 2000 zajatců končí naraženo na kůlech. Radu je rád, že se muže vrátit do Valašska, ale zakrátko je vyhnán opět Basarabem.

 

Do celé věci se vložil samotný sultán Mehmed II. Nařizoval Štěpánovi vyplatit dlouho zadržovaný tribut a navrátit pohraniční pevnosti získané ve Valašsku. Štěpán se raději připravil na válku a dobře udělal. I když měl jen 40 000 mužů (Poláci a Sedmihradští se zmohli jen na něco peněz a několik tisíc mužů) proti silnějšímu nepříteli, sultánovu vojevůdci Sulejmanu pašovi se 120 000 muži, zvítězil. Štěpán zvolil taktiku spálené země. Za ústupu ničil vše, co by mohla turecká armáda využít a zastavil se až na místě zvaném Vaslui. Zde rozestavil armádu do výhodných pozic v bažinatém terénu, který poskytoval přirozenou ochranu. Zastavil turecký postup, Turky porazil a lehká moldavská jízda je ještě po tři dny pronásledovala. Sulejman paša padl a s ním velká část důstojnické sboru. Pro Turky to byla katastrofa.

 

Štěpán si ale nedělal iluze. Hned po vítězství v roce 1475 navázal na vhodná spojenectví. Varoval evropské panovníky před další tureckou expanzí a možným pádem Moldavska. Dále žádal o finanční, vojenskou a materiální pomoc. Pomoc byla ale jen dílčí a od papežské kurie byl jen jmenován ,,božím bojovníkem.´´ Naštěstí v červnu 1475 uzavřel spojenectví s Korvínem proti všem nepřátelům s výjimkou Polska. Cenou za spojenectví bylo uznání vazalství vůči Uhrám.

 

Následující rok sultán obnovil válečné operace proti Moldavsku a osobně se ujal velení. Pustošil moldavskou zemi až po pevnost Suceavu.  Zde se musel zastavit a pokoušel se pevnost dobýt. Neuspěl a byl nucen utkat se s Moldavany v bitvě. Kníže sice bitvu prohrál, ale s vojskem spořádaně ustoupil. Sultán se odhodlal pokračovat v tažení, ale jen neúspěšně obléhal Suceavu a další pevnosti. Nedostatek zásob, úpadek morálky a vypuknutí moru donutilo sultána s celou armádou ustoupit, aniž by cokoliv získal.

 

Štěpán přešel do protiútoku. Ve Valašsku pomohl k návratu na trůn svrženému Vladu Tepesovi a vytvořil protitureckou koalici s Uhrami, Benátkami, Valašskem, Polskem a Sedmihradskem. Valaši a Moldavané dali dohromady při bojích proti Turkům v Sedmihradsku roku 1479 nejvíce lidí. Benátky ale vystoupily z protiturecké koalice, takže Turci mohli získat Albánii, která konečně tento rok padla. Následující léta dobyli poslední hnízda odporu ve Valašsku. Moldavané přišli o cenné zdroje příjmů z obchodu a cel. Jejich další spojenci hledali mír s Turky a v této situaci nezbylo Štěpánovi, než se roku 1485 poklonit polskému králi a žádat spojenectví proti Turkům za cenu vazalství.  Ten si vazalství nad Moldavskem ponechal, ale také uzavřel s Turky mír. Štěpán musel vypít další hořký utrejch, uzavřít mír s Tureckem a vrátit se k placení tributu tří tisíc benátských dukátů.

 

Klid Štěpánově nešťastné zemi to ale nepřineslo. Po smrti polského krále Kazimíra IV. měl jeho třetí syn, Zikmund získat Moldavsko, tak si to namlouvali aspoň Poláci. Zikmund tedy vstoupil roku 1497 s vojskem do země. Štěpán svolal zemskou hotovost, kde se sešlo opět 40 000 mužů včetně najatého tureckého oddílu a pomoc přislíbil i český a uherský král Vladislav Jagellonský. Ten se ale později dostavil jen k diplomatickému stolu, protože si to nechtěl rozházet s příbuznými.

 

V nově bitvě u Suceavy Štěpán zastavil polské vojsko a jeho tchán Dragfi, sedmihradský vojvoda, přispěchal na pomoc a domluvil mírové podmínky. Stahující se polská armáda ale nedodržela slovo a začala plenit moldavské území. V bitvě u Coldrii Colsminului je Štěpán rozdrtil a vtrhl na oplátku do jižního Polska, které stylově poplenil. Za dva roky svolal Vladislav Jagellonský mírové jednání, kde se obnovila moldavská nezávislost na Polsku i Uhrách v principu rovnosti všech zúčastněných států. Dohoda zároveň stanovila podmínky nové protiturecké koalice mezi Moldavskem, Polskem a Uhrami. Zůstala otevřená otázka jižních území Polska (známých jako Pokutí), které Štěpán zpustošil. Na další jednání se polská strana nedostavila a neodpověděla ani na pozdější termín možného jednání. A tak si Pokutí Štěpán nechal, protože už zde mezitím stejně dosadil své lidi.

 

Štěpán tak uchoval své zemi nezávislost na Polsku a Uhersku. Tribut placený Turkům tu ale zůstal platit dál. Než Štěpán Veliký vydechl naposledy, stačil měsíc před smrtí ještě jmenovat nástupcem svého syna Bogdana a dát stít vzpurné bojary, kteří už se chystali dosadit za nástupce Štěpána, dalšího syna ale také tureckou loutku u sultánova dvora. Když 4. července 1504 Štěpán Veliký umírá, je knížetem vládnoucím 47 let a skoro tři měsíce k tomu. Jeho nástupce ale musí pokračovat v placení tributu sultánovi. Moldavsko zůstává až do 19. století vazalským státem Turků.

 

Za zmínku jistě stojí, že se Štěpán snažil navázat diplomatické styky i s Moskvou. Štěpánovu dceru Helenu ostatně pojal za choť moskevský kníže Ivan III. První Štěpánova žena Jevdokije byla kyjevská kněžna, ale také vnučka moskevského knížete Vasilije I. Tyto příbuzenské vztahy vzešlé ze sňatkové politiky ale v praxi Štěpánovu knížectví nepomohly.

 

Štěpán celý život jen nezbrojil, neopevňoval se a nejednal o spojenectví proti nepřátelům. Byl také velice věřícím člověkem a mecenášem církve. Postavil řadu kostelů a klášterů, jiné dal opravit, podporoval umění a založil nové státní instituce. Právem je nazýván Štěpán III. Veliký.

 

Epilog: I když se o někom říká, že je skutečně Veliký, neznamená to, že musí mít vždy úspěch a dosáhne všeho, čeho si zamane. To je i příklad Štěpána Velikého. Zaslouží si svůj přídomek. Chránil svoji zemi a snažil se udržet svoji nezávislost. Byl skvělý válečník, obratný politik a diplomat a dosáhl nezávislosti hned proti dvěma nepřátelským velmocem své doby. U té třetí toho ale nedosáhl hlavně díky opět řevnivosti a nespolehlivosti okolních států, které navíc byly jeden den přátelské, druhý den neutrální a třetí den proti vám tasily zbraň. I tak alespoň dočasně a se střídavými úspěchy dosáhl během své vlády úplné nezávislosti, a co víc, vládl tak dlouho, jak by nikdo za takové situace nečekal.

 

Odkazy: Dějiny Rumunska. Kurt Treptow.

Otazníky nad hroby. Ludvík Souček.

Dracula. Krvavý Vlad III. Napichovač.

Django Bradley

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář