Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové (speciál): Zvířecí hrdinové

16. 10. 2016

chips1.jpg

Motto: ,, K čertu s předpisy! ´´ Reakce důstojníka na nelibost štábu, že vyznamenává psa Chipse.

 

Prolog: Zvíře doprovází člověka do bojů od samého počátku domestikace. Domestikovaný pes byl strážce a hlídač stejně jako společník v lovu a v boji. Kůň bojoval a nesl pána do boje, jakož i z něj a ještě s ním snášel často jeho útrapy. Ptáci se stávali posly důležitých zpráv. Ještě ve středověku si páni chovali psi jako bodyguardy a lovce na štvanice a nebýt dam, které chovaly menší plemena jako mazlíčky a pastevců, kteří nechtěli, aby pes roztrhal jejich vlastní stádo nebo pastevce samotného, nebyla by možná dodnes dokončena domestikace u psa. Bylo to ale třeba právě malé plemeno Yorkshirů, které ve středověké Anglii bojovalo s morem tak, že zakusovalo krysy přímo v jejich doupatech.

 

Nejen pes ale může člověku pomáhat v boji. Dnešní článek se podívá na sérii těch nejznámějších příběhů zvířecích hrdinů z posledních cca 200 let.

 

 

 

Chips: Chips byl kříženec německého ovčáka, kolie a huskyho. Byl jedním ze zhruba deseti tisíc psů, které měla americká armáda za druhé světové války k dispozici.

Chips jako takový prošel jednotkou K9, která měla za úkol cvičit bojové psy do bojových podmínek. Náš hrdina tak prodělal výcvik seskoku padákem, průzkum za nepřátelskými liniemi, strážní službu s páníčkem a hledání min. Po výcviku by zařazen k vojenské policii jako strážní pes.

Jeho první bojovou akcí bylo vylodění v Severní Africe, kde se ale nic zvláštního na co by se dalo upozornit, nestalo. Zato později byl strážním psem na konferenci v Casablance. Ten nejdůležitější moment ale nastal během vylodění Spojenců na Sicílii.

10. června 1943 byla během operace Husky Chipsova jednotka na jižním pobřeží Sicílie. Poblíž města Licata byla jednotka překvapena palbou ze skrytého bunkru, podle jiných verzí z dobře maskovaných kulometných hnízd. Buď jak buď, Chips zasáhl a bunkr nebo hnízda umlčel, zajal několik italských vojáků, které osobně vytáhl jednoho po druhém ven a ještě byl postřelen a spálen střelným prachem.

Ten samý den pak měl odhalit skupinu Italů, kteří se snažili proniknout do Spojenci budovaného předměstí. Za obě akce dostal Chips, nejslavnější pes americké armády, Purpurové srdce a Stříbrnou hvězdu. Dále byl navržen na Kříž za vynikající službu. To ale bohužel neuniklo štábu, kde místní byrokraté napsali stížnost prezidentovi s odůvodněním, že vyznamenání patří lidem a ne psovi.

Co na tom, že divizní generál Truscott dal Chipsovi i onen Kříž s tím, že předpisy mohou jít k čertu. Veřejností oslavován, na štábu haněn, musel Chips vyznamenání vrátit. Snad mu aspoň náhradou dali věnec buřtů.

Chips dosloužil válku se svou jednotkou a v roce 1945 se vrátil svému pánovi z Pleasentville ve státě New York. Je to jediný americký pes, který za 2. světové války dostal tak vysoká vyznamenání.

 

 

alexe_joy.jpg

 

 

Joy, přeživší carského masakru: Kokršpaněl Joy byl vítaným společníkem careviče Alexeje, který trpěl hemofilií B, poruchou srážlivosti krve. Často polehával, staralo se o něj služebnictvo, měl k dispozici dva obrovité námořníky, kteří mu dělali tělesnou stráž, cirkusového oslíka, který každému vyndaval vše z kapes a měl Joye. Psa, který na něj rovněž dával pozor, pomáhal mu a hrál si s ním. Svého pána doprovázel i s jeho otcem na bojiště 1. světové války.

Joy byl přítomen  i u zavraždění celé carské rodiny v Jekatěrinburgu na Sibiři, když přišla zpráva, že se k místu blíží bělogvardějci a československé legie. Po zastřelení celé rodiny byl jediný, kdo ještě žil, carevič Alexej. Proto byl následně ubodán bajonetem a velitel popravčí čety mu ještě dupal do obličeje.

Po popravě carské rodiny a služebnictva došlo i na dva carské kokršpaněly, kteří začali štěkat a napadat popravčí četu. Jediný Joy byl ušetřen a jeden z popravčích ho pustil ven.

Joy ale zůstal poblíž domu v Jekatěrinburgu a čekal s kňučením na pána. Tady ho po osmi dnech našli bělogvardějci a legionáři. Vyhladovělého psa se nakonec ujal plukovník Rodzianko sloužící u britského expedičního sboru. Ten vzal Joye i do Velké Británie. Joy dožil na panství Windsdor poblíž rezidence královské rodiny, kam měl do exilu i odejít car s jeho rodinou.

Kokršpaněl Joy tak prokázal kromě odvahy i velikou věrnost jdoucí doslova až za hrob.

 

 

14264077_1953712044855372_1704352731822101958_n.jpg

 

 

Moustache: Pes, kterému bychom v češtině říkali Fousek pocházel z Normandie a byl původně pes v domácnosti hokynáře v Caen a předtím vyrůstal na statku. Pes jednou narazil na jednotku 40. půlbrigády elitních granátníků a přidal se k jejich tamborovi, protože se mu asi líbilo, jak bubnováním udává pochod.

Tak došel s granátníky až do jejich kasáren, kde už zůstal, dostal jméno Moustache a usadil se u strážnice brány, kde štěkal na každého, kdo chtěl dovnitř. Moustache zde i prokázal stopařské kvality, kdy našel vše, co měl, i když byl na hodinu někde zavřený.

V březnu roku 1800 vyrazil se třemi bataliony ze 40. do Itálie. Zde před bitvou u Marenga vyčenichal nepřátelského zvěda. Byl přitom pobodán bajonetem a za odměnu byl nejen jmenován v denním rozkaze, ale také dostal převazy, misku žrádla navíc a česání na týden.

V samotné bitvě u Marenga se utkal s rakouskou dogou, která by ho asi zabila, kdyby ji nezastřelil jeden z Francouzů. Moustache pak odešel z bitvy poraněn lehce na levé přední tlapce a s prostřeleným uchem.

Po další bitvě odešel se svou 40. zpět do Francie. Byl v kasárnách v Brestu a Saint-Omer. V roce 1805 jeho 40., nyní řadová pěchota, vyrazila znovu do boje. V prosinci 1805 se Moustache vyznamenal u Slavkova, kde bránil na severním křídle prapor vedle vlajkonoše. Nikoho k němu nepustil, a když skončil prapor pod vlajkonošovým tělem, chtěl vytáhnout. Vytáhl jen cár a utíkal zpět ke svým, než byl raněn střelou do tlapky. Francouzi ho našli i s cárem praporu a po bitvě byl Moustache vyznamenán osobně maršálem Lannesem. Moustache dostal medaili vyrobenou jen pro něj osobně.

Moustache pak pokračoval se 40. řadovou pěchotou do Pruska a Polska a nakonec s jejími třemi bataliony došel v roce 1808 až do Španělska. Zde dále bojoval po boku svých páníčků, ale už stárnul a za pochodů ho jako psa veterána přemisťovali na vozech zásobovačů a markytánek. V bitvě u Badajozu roku 1811 byl zabit dělovou kulí. Vojáci ho pohřbili na břehu Rio Guardiana i se slavkovskou medailí a na hrob dali kámen s nápisem: ,, Tady leží Moustache, hrdina, který padl na poli cti. ´´

Moustache ale neměl mít klid ani po smrti. Na příkaz inkvizice byl jeho hrob zničen, ostatky vykopány a spáleny v roce 1814. V roce 2006 mu zasadili členové Amis du Patrimoine Napoléonien na psím hřbitově Asiniéres sur Seine pamětní desku.  Na pamětní desce stojí: ,,Psovi Moustachovi, hrdinovi Velké armády, zabitému ve Španělsku 11. 3. 1811. ´´

wojtek_at_winfield_aerodrome_on_sunwick_farm-_near_hutton_in_berwickshire_after_the_war.jpg

 

 

Wojtek, dělostřelecký medvěd: Wojtek se narodil v Sýrii a v roce 1942, kdy byl ještě medvídě, byl vyměněn za švýcarský nůž, jídlo a něco místních peněz. Od původního majitele, který ho našel v horách, byl koupen polskými vojáky z 22. zásobovací roty dělostřelectva. Rota mířila do Palestiny, kde vznikal II. sbor polské armády.

Vojáci přijali medvídě mezi sebe, dali mu jméno Wojtek, a protože britská pravidla uplatňované i u polských sborů na západní frontě vylučovala mít zde nějakého zvířecího maskota, přibrali ho Poláci jako vojáka. Naučili ho salutovat, pít pivo, kouřit cigarety i jíst konzervy, med a zavařeninu. Wojtek měl rád i koupání, a protože byla v Palestině voda vzácnost, museli ji před Wojtkem schovávat.

Wojtek se ale také vyznamenal v boji. U Monte Cassina už jako dospělý medvěd tahal, pod palbou dělostřeleckou munici a pokračoval i po zranění zbloudilou střelou. Válku přežil a stal se symbolem na standartě roty, kde je vyobrazen medvěd třímající dělostřelecký granát.

U armády ale po válce zůstat nemohl a tak byl umístěn do zoologické zahrady v Edinburghu. Protože se přeživší z jeho roty nechtěli vracet do komunistického Polska, chodili nadále za Wojtkem, který ožil vždy, když slyšel polštinu. Ani Britové na něj ale nezapomněli a až do své smrti v roce 1963 byl vyhledávanou atrakcí v místním zoo.

Epilog: A to bylo něco ze zvířecích hrdinů. Hrdinů, od kterých bychom kolikrát nečekali takovou odvahu, věrnost a bojové nasazení jako u člověka. A přesto jdou s námi, bojují a zůstávají s námi a někdy i umírají. Proto si i oni zaslouží čest a slávu jako lidští hrdinové.

 

Zdroje:  http://napoleon-knihy.blogspot.com/

Extrastory, History revue, Epocha

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář