Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Spartakus

15. 4. 2013
 

450px-spartacus1.jpg

 

Prolog: V roce 71 př. n. l. stojí proti sobě dva muži. Spartakus, bývalý otrok a gladiátor, který toužil po svobodě a Crassus, nejbohatší muž Říma. Ať to dopadne jakkoliv, bude to změna pro oba. Crassus si na ,,porážce´´ Spartaka postaví politickou kariéru ještě s Pompeiem, lovcem pirátů a politikem Caesarem.

V roce 60 př. n. l. uzavřou triumvirát (trojvládí). Pompeius přivede pod vládu dobře stavěnou a početnou armádu. Crassus finance a Caesar protřelou politiku a chytrou machinaci.

Pak se rozejdou. V roce 59 př. n. l. se Caesar urve a stane se konzulem pro Galii, ale chytře provdá svojí dcerku za deset tisíc vojáků, se kterými jde dobývat Galii.

Pompeius se nezbaví neodbytného pocitu strachu z Caesarovy moci a Crassus hnán touhou po bohatství se 6 let po Caesarovi taky urve a táhne proti Parthům v dnešní Sýrii. Aby nepřišel zkrátka, rabuje židovské osady a skalní město Petra. Jeho vojáci ho ale mají dost, už za tažení proti Spartakovi používal nadměrně fyzické tresty a hnal své vojáky do úmoru. Vojáci se pak báli více Crassa, než Spartaka. Proto ho také nedoprovodí na vyjednávání s Parthy a v klidu ho nechají Parthy zabít. Pak se stmelí a probijí pryč. O tom už ale Spartakus neví, protože má být mrtvý, ale je skutečně velký gladiátor mrtev?

 

Gladiátor, vojevůdce, rebel: Spartakus se narodil pravděpodobně po roce 120 př. n. l. v Thrákii, mezi pořečtěnými horaly, které trápily útoky kmene Getů. I přesto, že barbarští Getové byli pomálu na úrovni pravěku, byli to příbuzní Thráků. Spartakus byl potomek spartského bojovníka, který se zde usadil a jehož prvorození mužští potomci nosili na památku podle toho jméno.

Spartakus určitě znal Gety a možná s nimi i bojoval. Každopádně víme, že se účastnil války proti pontskému eupátorovi Mithridatovi v pomocných sborech Lucia Luculla Luccussa. Thrákie tehdy totiž byla spojencem Říma, respektive byla vázána slibem pomoci v případě nebezpečí.

Pomocné sbory trpěly jako zvířata, protože musely dělat nejtěžší práci včetně kopání zákopů, staveb a ještě museli provádět průzkum. Římané často svoje pomocné sbory používaly jako návnadu na nepřítele, respektive potravu, aby se vlk nažral a římská koza zůstala celá. Zatímco pomocníci bojovali, římské legie vyčkávaly a udeřily na unaveného bojovníka, zatímco jejich bojovníci byli čerství.

 

218575-top_foto1-fleu8.jpg

 
Spartakus to viděl, a proto se není čemu divit, že dezertoval. Prý se přidal k nějaké horské bandě lupičů, každopádně byl chycen a prodán do domu Batiáta jako budoucí gladiátor. Čekal ho tvrdý výcvik, pot, slzy, krev. Jen při vítězstvích si gladiátoři mohli dopřávat.
Jejich jídlo spočívalo v obilné kaši, která jim dodávala energii, ale jinak mohli i chodit po městě. Měli i výbornou lékařskou péči, ale to nezastavilo brutální jatka, která prožívali. I bratr proti bratru, otec proti synu, přítel proti příteli. To byl zákon arény. Když protivník nezemřel a vy jste ho odzbrojili, čekalo se na dav, který rozhodl o milosti či nemilosti a gladiátor musel poslechnout. Jinak by klepli i jeho.
Spartakus si našel přátele, hlavně gala Crixa a opravdu to byli nadprůměrní bojovníci, protože přečkali letní hry, které se tehdy pořádaly v Capuy. Dále víme o Oenomaovi a Gannicovi.
Když musel Spartakus zabít svého přítele, přísahal pomstu. Proto se jednoho večera ozbrojil se svými přáteli kuchyňským nářadím a vybil osádku Batiatova domu. Poté raboval okolí, hlavně venkovské vily, které byly bohaté a hlavně pěstovaly obilí.
Spartakus utekl se šedesáti gladiátory, ale počet rychle rostl, přidávali se uprchlí otroci, bezzemci i místní neřímské obyvatelstvo. Pak přišel s menší armádou legát Glaber, který dal obklíčit Vesuv, na kterém se schovávali rebelové.
Jenomže po obklíčení zavelel k odpočinku a sám ulehl. Byla tu jedna strana hory, kterou všichni považovali za nepřístupnou. Spartakus dal uplést provazy, slezl dolů a se svými rebely udeřil na Římany. Nikdo se nevrátil. Co se stalo s Glaberem nevíme, ale myslím, že ho podřízli jako podsvinče, když si dával šlofíka.
Spartakus dál porazil ještě před zimou další dvě legie a na jaře vyrazil na pochod Itálií. Bohužel se od něj odpojil Crixus, který měl být přepaden a zabit Publiculou, dalším římským velitelem, zatímco jeho kolega Lentulus šel po Spartakovi. Problém je v tom, že skutečnost znal jenom Publicula, kterého Spartacus vyřídil, hned po Lentulovi, takže to celé nemusí být pravda.
Spartakus tehdy nebojoval jen partyzánským způsobem. Jeho vojáci byli tvrdě cvičeni gladiátorskými veterány podle toho, na co sami se hodili. Římané možná měli lepší techniku, ale gladiátor byl mašina na zabíjení v boji muže proti muži. Stačilo Římany trochu utahat aaaaaaa….. ÚTOK. Spartakus většinou nepřítele utahal, nechal zaútočit a včas přešel do útoku. Samozřejmě že noční přepady, likvidace vil a obléhání měst patřily do jeho repertoáru.

220px-wells_0706_054.jpg

Spartakus následně táhl na sever, kde toužil překročit Alpy. Zatím dobyl Modenu a porazil Gaia Cassia Longina. Část rebelů už tehdy měla přejít Alpy. To už na Spartaka táhnul nejbohatší muž Říma, ctižádostivý, lakomý a bezohledný politik Crassus.
Vybudoval majetek za skupování ještě hořících domů, které levně koupil, opravil a draze prodal. Dále pak za časů diktátora Sully nahrabal majetek vykoupením za zlámanou grešli lidem, kteří podlehli veřejným seznamům nepřátel říše.
Spartakus porazil Crassovy dvě legie (mimochodem, kolem Spartaka bylo takových 120 000 lidí), proniknul na jih a snažil se spojit se sicilskými piráty, aby je převezli na Sicílii, dobyl jí a osvobodil další otroky. Navíc tu byla poměrně malá posádka.
Jenomže piráti Spartaka zradili a dali se koupit jeho nepřítelem. Vůdce otroků se snažil vyrobit vory a přeplout moře s jejich pomocí, ale bouře mu to neumožnila.
Posléze byl obklíčen v oblasti Kalábrie, přesto prorazil z obklíčení. Známá událost vykopání kanálu nezabránila Spartakově armádě v cestě. Naplnil jej mrtvolami a překročil.
Až na říčce Silarus byl Spartakus dostižen. Zde svedl poslední bitvu, kterou měl prohrát, alespoň to tvrdil Crassus. Po bitvě osvobodili Římané na 3000 zajatců, což dokazuje, že Spartakus nebyl žádné vraždící monstrum.
Bylo ale všechno skutečně tak? Prohrál Spartakus? Pompeius, který se nedávno vylodil na severu proti Spartakovi pochytal pár tisíc otroků a tvrdil, že je to jeho vítězství. Spartakus byl raněn, ale jeho tělo nenašli a máme jeho přesný popis, takže nejde o omyl a pokud by byl mezi ukřižovanými  podél silnice mezi Capuou a Římem, určitě by si toho dost lidí všimlo.
 
Epilog: A dokázali by vůbec Římané pobít takovou sílu 120 000 lidí, i když tam byly ženy a děti? Nezdá se Vám Spartakův konec nejasný? Já si myslím, že přežil? A jak to bylo dál?
Spartakus prorazil z Crassova obklíčení a Pompeius ke své smůle pochytal pár tisíc chudáků. Ale oni se nemohli vrátit do Říma s tím, že jeden z nejhorších nepřátel přežil. A protože víme, že Spartakus nechtěl zničit Řím, ale chtěl svobodu, nezajímal ho ani Crassus. Bitva byla určitě krutá, ne každý přežil, ale podařilo se.
Spartakus použil své bojové umění a strategické myšlení a prosekal se do Alp. Jeho lidé se rozdělili a odešli do svých domovin. A Spartakus, Crixus, Oenomaus, Gannicus? Zůstali tam někde za Alpami, možná museli porazit místní kmeny a založili vlastní stát.
A pak se sem za sto let budou hnát Římané, ale Germány nepokoří. Proč? Protože ti ví, že jeden otrok dokázal porazit Řím a že se jmenoval Spartakus. A já zase vím, že tvrdit, že Spartakus zemřel na řece Silarus nikdo nemůže, dokud nepoloží důkaz! 
​Zdroje: Kovařík, Jiří: Války bez konce
​Baker, Alan: Gladiátor

 

Django

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář