Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Rodrigo del Bivar (i de Vivar)-El Cid Campeador

15. 6. 2016

0e35fae39460488b619d0b3f4a178ba2.jpg

 

Motto: ,,Pohleďte na zkrvavený meč a zpěněného koně, tak byli Maurové poraženi na bitevním poli! ´´ Píseň o Cidovi

Prolog: Na začátku byla legenda, která se začala formovat už za Rodrigova života a po jeho smrti pokračovala až do dnešních dní. Rodrigo v ní byl čestný bojovník, rytíř a oddaný vazal. Když byl uražen jeho otec, Rodrigo ho zabil v souboji a hlavu mrtvého šlechtice donesl otci.

Kůň hidalga (rytíře) Cida se jmenoval Babieca. Cid ho měl získat jako velice nezkrotného a tvrdohlavého koně, nebo si měl vybrat toho nejhoršího z chovu vybraných koní. Každopádně Babieca znamenal hlupák, pitomec, blbec.

Měl pro změnu rovnou dva meče. Tizona a Colada. Tizona se uchoval dodnes a metalurgická analýza v nedávných letech prokázala, že se jedná o meč ukutý v 11. století ve španělské Cordóbě.

Byl tak významný válečník, že si vysloužil přezdívky Cid (z arabské sid-y, tedy pán) a Campeador (bojovník). Časem se zapomnělo na bojovníka i pána. Z El Cida Campeadora se stalo synonymu pro bojovníka s ušlechtilou myslí.

Tento bojovník měl i v boji zemřít. Při obraně těžce dobyté Valencie se raněný nechal připevnit ke koni, aby vedl své muže naposled do vítězného boje. Živý se už z bitvy nevrátil, ale naposledy skutečně zvítězil.

Kde končí fakta a začíná legenda? Proč se jeho hodnocení po staletí měnila a často se váhalo, zda-li se jedná o kladnou či zápornou postavu? A jaký tedy byl doopravdy?

Rozkmotřené království: Španělsko vypadalo v Cidově době naprosto jinak než dnes. Od osmého století tu z větší části hospodařili muslimové. Pak se sem dostal Karel Veliký, který rozšířil hranice své říše až na řeku Ebro. Mezi řekou Ebro a zbytkem Španělska se pak dlouho nacházela hranice mezi křesťanským a muslimským světem. Následně vznikala řada křesťanských království, která se toužila rozšířit na úkor jak muslimského, tak křesťanského území.

Tak to i vypadalo za dob bojů El Cida. Ten původně sloužil králi Ferdinandovi I. Kastilskému a Leónskému. Byl to silný a tvrdý panovník, který snil o tom, že sjednotí celé muslimské Španělsko pod svou vládu. Dokonce se kvůli tomu nechal sám titulovat císařem. Svůj sen si vyplnit nedokázal, ale jeho vojenské kvality byly nesporné, protože dokázal získat valencijský kalifát a včlenit ho jako léno do svého leónského celku. Během dalších výbojů ale zemřel v době, kdy měl na dosah další územní zisky. Své panství rozdělil mezi své tři syny Sancha, Alfonsa a Garcíu. Tehdy na sebe poprvé výrazněji upozornil El Cid.

0cbbbcc4d8278d5267928fc87882732d.jpg

Sjednotitel: Rodrigo se narodil někdy po roce 1040 a je znám už z doby výbojů krále Ferdinanda, na jehož dvoře působil. Když v roce 1063 král zemřel, jeho vazal Rodrigo měl být poručníkem jeho synů. To znamená, že musel mít ve svém věku jisté zkušenosti a vliv, protože byl jinak přibližně stejně starý jako královští synové.

Rodrigo přesto sloužil hlavně nejstaršímu synu Ferdinanda Kastilského Sanchovi.  I když byl Sancho prvorozený, dostal jen územní zisky Kastilie a nedávno dobyté Zaragozy. To oblíbený druhorozený Alfonso získal León a Campos Goticos. Poslední García získal Galicii, Portugalsko Badajor a Sevillu. Pak tu byly ještě královské dcery Elvíra a Urraka. Obě dostaly správu všech klášterů za slib, že se nevdají, aby nepřivedly na svět dalšího dědice trůn.

Sancho už při vyslechnutí závěti odmítl přijmout rozdělení tohoto dědictví, protože podle něj útočilo na jeho právo nejstaršího syna. Bylo jen otázkou času, než dojde na boj o moc v celém království. Sancho se totiž posléze rozhodl rozšířit své území na úkor ostatních sourozenců i okolních sousedů. Rodrigo dostal místo v Sanchově armádě jako praporečník. Tak je i znám ze souboje s navarrským bojovníkem, kterým vyhrál pro svého krále důležitý spor o území s Navarrou.

V roce 1067 stále jako praporečník získal pro svého pána město Zaragoza. Zde je židovským kronikářem poprvé označen jako Cidi, patrně pod vlivem překvapivého úspěchu mladého praporečníka, který by kronikář ani nikdo jiný od takového mladíka jinak nečekal. Omráčen tímto úspěchem pak našeho Rodriga nazývá Cidim.

O rok později už bojuje za svého krále s druhým bratrem Alfonsem o království León v bitvě na pláni Llantada. Alfonso z bitvy prchá a zbaběle neuznává porážku, ze své pýchy se nepodrobuje vůli staršího bratra a se zbytkem vojsk napadá Badajoz. Zde zabavuje všechny peníze z berní, které je povinen zdejší muslimský vládce odevzdávat jeho bratru Garcíovi. To opět zamíchá kartami mocenského boje mezi bratry.

Sancho a Alfonso za několik let zajali Garcíu, vypudili ho do exilu a jeho panství si rozdělili. Později opět došlo k boji mezi těmi dvěma. Došlo na bitvu u Golpejerly. Sancho se nechal slyšet, že on sám se vyrovná tisíci mužů, zatímco Rodrigo stu. Cid skromně odpověděl, že se rovná pouze jednomu muži a o všem ostatním rozhodne Bůh. Ve výše jmenované bitvě nakonec rozhodl Rodrigo. Pravděpodobně to byl on, kdo zajal Alfonsa, který byl vyhnán do Toleda. Sancho se sice nechal korunovat králem Leónu a vládl tak největšímu územnímu celku ve Španělsku, nadále však od bratra neměl pokoj.

Jeho sestra Urraca na něj po odjezdu z jejího hradu Zamora poslala zabijáka, který jej zabil při lovu. Vrah se pak schoval opět za branou hradu Zamora. Alfonso se tak přičiněním intrik své sestry, o které se povídalo, že s ním žije v incestním vztahu, stal králem. Jestli se jednalo opravdu o incestní vztah, nevíme. Zato je s podivem, že se k sobě oba sourozenci chovali více láskyplně, než jak to mezi sourozenci bývá a Alfonso po své korunovaci nechal korunovat i Urraku.

Cid úplně Alfonsovo korunování na krále nepřijal. Vypráví se, že stál v čele delegace šlechticů, která si vynutila po Alfonsovi přísahu na svaté ostatky, že nezavraždil svého bratra, ani se nijak nepodílel na jeho smrti. Někomu se může zdát tato příhoda vybájená, na druhou stranu to vypadá, že právě tohle byl důvod, proč Alfonso později poslal El Cida do vyhnanství. Tato příhoda mu měla být na jeho dvoře neustále připomínaná rodinou šlechticů, kteří odešli s Alfonsem kdysi do vyhnanství v Toledu, a kteří to tak zákonitě nedokázali Cidovi odpustit.

Cid si tímto jednáním sice znepřátelil nového krále, ale na druhou stranu pro něj získal i šlechtu dosud věrnou králi Sanchovi. I on tím prokázal svou věrnost, protože po této přísaze sám uznal svrchovanost nového krále.

Po odchodu ode dvora je pak krásně vidět Cidova popularita, kdy za ním odešlo na dva tisíce rytířů i s družinami. Není se čemu divit. Ještě na dvoře Alfonsa sice Cid získal skvělou manželku, samotnou neteř krále, Jiménu Diázovou a touto svatbou pomohl uzavřít spory mezi Kastilií a Leonem, zároveň byl ale vyhnán a krátce předtím byl i uvězněn zbývající Alfonsův bratr García. Pod záminkou bratrova odpuštění byl pozván na kastilský dvůr a zde uvržen v řetězech do vězení, kde za 17 let zemřel.

Rodrigo po odchodu do vyhnanství ukryl svou ženu a děti v klášteře Cargena a se svou menší armádou rytířů a jejich družin se vydal na cestu poutníka a vyhnance, aby se z něj stal největší rytíř své doby.

Rodrigo nechtěl a nikdy nebojoval proti své rodné Kastílii. Nechtěl bojovat ani na muslimské straně, jako to dělala řada vypovězených rytířů v jeho době. Zamířil tedy na barcelonský dvůr, kde se snažil přesvědčit hrabata Ramóna a Berenguéra, aby společně zaútočili proti Zaragoze, klíčové pevnosti na muslimském území, kterou chtěl dobýt už Ferdinand I. Hrabata ale nechtěla mít nic společného s vyhnaným rytířem.

Cid proto vstoupil do služeb emíra Moktadira v Zaragoze, který si sliboval od Cida pomoc v boji proti Aragonu a Navarře.  Po smrti Moktadira získal od emírova syna Motamida společné vedení armády. Motamid se dostal do sporu se svým bratrem, který ovládl území Leridy a složil lenní přísahu katalánskému panství. Cid měl tedy za úkol bránit Motamida před tímto spojenectvím. Válku ukončil útokem na barcelonského hraběte Berenguéra, kterého zajal a většinu jeho mužů pobil během překvapivého útoku u města Tamarinte.

Po návratu z této bitvy byl oslavován jako rovnocenný muslimský velitel. Byl zahrnut zlatem, drahokamy a hedvábím. Rodrigo vše skromně odmítl s tím, že není obchodník a místo toho využil svého vlivu k podřízení Zaragozy Kastilii a Leónu.

Alfonso přesto k sobě Cida jako chráněnce a vazala nepřijal. Když byl poražen v bitvě s muslimy, spěchal mu Cid na pomoc a byl přitom ochoten vzdát se svého vysokého postavení u dvora v Zaragoze. Král se ale po čase rozmyslel a otočil se ke spojenci zády.

Další dva roky měl úspěch v dobývání nepřátelského území i bez pomoci Cida. Kdyby si muslimové nepozvali almoviradského náčelníka Jusúfa ibn Tašfífa, mohl Alfonso dokázat mnohem víc. Almoviradé byli berberský kmen ze Severní Afriky, kterou v 11. století opanovali. Byli to islámští fanatici, kteří pálili knihy a ničili hudební nástroje. Toužili jen šířit muslimskou víru ohněm a mečem. Na pozvání Motamida a muslimských králů Malagy a Granady připlul Jusúf na španělskou půdu 30. června 1086.

Alfonso v té době obléhal Zaragozu. Jak se dozvěděl o příchodu Jusúfa, přerušil obléhání a utkal se s muslimy u Sacralias. Zde měl nejprve navrch, protože bojoval proti zdomácnělým muslimům, kteří nedokázali odolat náporu obrněné jízdy. Jusúf to zatím s úšklebkem spokojeně pozoroval, protože obě strany považoval za nepřátelské a chtěl, aby se jich co nejvíce pozabíjelo navzájem.

Pak zasáhl se svým vojskem, kterému nebylo schopné křesťanské vojsko schopno odolat. V boji se hlavně vyznamenala Černá garda. Celkem čtyři tisíce mužů s lehkými indickými meči a štíty krytými hroší kůží nakonec donutily zraněného Alfonsa stáhnout se pryč z bitvy. Po bitvě pak dal Jusúf všem mrtvým křesťanům utnout hlavy a navršit je do tvaru pyramidy. K této pyramidě pak muezinni svolávali věřící k modlitbě.

Alfonso teprve tehdy ke svému dvoru pozval Cida. Poslal za ním vůz s dary doprovázený rytířskou eskortou. V roce 1087 došlo na setkání Cida s Alfonsem. Do toho měli i křesťané štěstí, že se Jusúf rozhodl vrátit do Afriky kvůli smrti syna a ve Španělsku nechal jen tři tisíce mužů jízdy pod vedením Motamida.

Cid sebral armádu o sedmi tisících mužích a jal se znovu získat území východní Kastílie ztracené v předešlých bojích. Nejenže získal ztracené území zpátky, ale získal si jako věrného vazala pro Kastílii i vládce města Valencie, důležitého opěrného bodu na muslimském území.

To ale vyvolalo u krále Alfonsa nebezpečnou žárlivost. Bál se, že si El Cid vytvoří na území vlastní konkurenční království. Když se do toho vrátil do Španělska Jusúf, rozhodl se Alfonso pochodovat proti němu a poslal pro El Cida. Ten nedokázal přijít včas, a to bylo opět použito proti němu, aby mohl být znovu poslán do vyhnanství. Do toho mu byla zabavena půda a veškerý majetek. Jeho žena Jiména a děti byly vzaty do zajetí.

Se značně zredukovaným stoupenci z řad rytířů a jejich družin napochodoval do království Deria a Lerida, obsadil místní hrady, vytvořil z nich svou předsunutou základnu a ukořistěné bohatství rozdal na získání svých stoupenců. Získal si i místní muslimské kalífy a táhl dál na Valencii, která před ním kapitulovala bez boje, protože měla nerozhodného vládce. Také se dozvěděl, že jím zajatý hrabě Berenguér se spojil proti němu s jeho bývalým lenním pánem ze Zaragozy. Navštívil krále Alfonsa a požádal o podporu, leč bez úspěchu. Král, který se nechal titulovat císařem, aniž by měl proč, pyšně odmítl.

Hraběte Berenguéra s pomocí svých mužů vlákal do pasti a porazil v údolí nedaleko Valencie. Berenguér byl zajat a s ním pět tisíc mužů. Berenguér uznal Cidovu svrchovanost a brzy celá část východního a jihovýchodního Španělska spěchala složit novému pánovu hold a s ním i 95 000 denárů na ochranu.

Aby udržel tento obrovský protektorát, který sice vzdával hold a platbu Cidovi, ale správně náležel Kastílii, jak to chtěl sám Cid, nemohl si Rodrigo dovolit nějaké rozmíšky mezi obyvateli. Proto jednal a soudil všechno a všechny rovnoprávně a spravedlivě, ať už se jednalo o muslimy, Židy či křesťany.

Tento příklad převzal i samotný král Alfonso, který zastavil letité boje, aby dával přednost dohodám a z maurských nepřátel dělal své vazaly, aby jednou provždy sjednotil iberský poloostrov. Když v roce 1090 připlul Jusúf znovu do Španělska, nesetkal se zde prakticky s žádnou podporou od muslimských vládců. Když potom táhl Alfonso na Granadu, pozval k sobě i Cida, před kterým krátce předtím padla pevnost Leira, protože se nechtěla vzdát Alfonsovi.  Cid jel společně s králem ke Granadě, ale na místě se cítil být král znovu uražen tím, že Cid postavil své stany blíž k městským hradbám, čímž chtěl Cid jen dokázat, že není tak zbaběle opatrný, jak tvrdili jeho nepřátelé a odpůrci.

Pak se vrátili znovu Almoviradé, pevně se usadili na jihu Španělska a za dva roky byly trosky ze všeho, co Alfonso tak pracně bojoval. Cid se snažil v reakci na další příchod muslimů získat na pomoc ostatní křesťanská království, se kterými žhavě vyjednával a měl úspěch už kvůli své slavné pověsti. V roce 1092 pak byl Cid přijat v Zaragoze u Monstaina, aby s ním naplánoval velký útok proti Almoviradům. Mezitím Jusúf změnil taktiku a poslal svou armádu na Cidovo území, kde všechny pevnosti padly bez boje, protože jak všichni viděli almoviradské jezdce, kterých bylo třeba jen dvacet na jednu pevnost, hned otevírali brány s přesvědčením, že dotyčných je pět set.

Cid v odvetu na to vyvěsil svou vlajku v pevnosti Juballa a začal svolávat všechny věrné na pomoc. Rodrigo rozpoutal proti ztracené Valencii opotřebovávací válku. Zajímal vězně, plenil vesnice, ničil důležité pevnosti. Brzy začali lidé proti valencijskému vládci reptat. Za měsíc byla Valencie jediným nedobytým ostrůvkem v moři Cidova území. Cid potom vyjednal kapitulaci Valencie za to, že armáda Almovirádů odejde ze Španělska a již nepřekročí moře.

Ještě několikrát se po následující dva roky přetahoval s Almovirády o Valencii, až ji v roce 1094 definitivně získal a vybudoval z ní takřka nedobytnou pevnost. El Cid se poté stal skutečným nekorunovaným králem Valencie. Nekorunovým jenom proto, že se vzdal koruny Valencie ve prospěch krále Kastílie a Leonu. Jinak tu panoval a bydlel v paláci neomezeně jen on se svou rodinou.

Když se rozhodl v tomto roce Jusúf definitivně zúčtovat se Cidem, měl Cid k dispozici osm tisíc křesťanských a třikrát tolik muslimských válečníků ze všech koutů Španělska. Jusúf, kterému táhlo na osmdesátku, proti němu poslal až sto padesát tisíc mužů pod velením syna Mohammeda. V bitvě u Cuarte ale byli Almoviradé drtivě poraženi. El Cid nejprve projel jejich řadami, aby se obrátil a druhým drtivým jezdeckým útokem Almovirady dorazil. El Cid se vrátil do města celý zkrvavený ale jako absolutní vítěz. O této bitvě pak panují legendy o tom, že Jusúf tu byl ušlapán křesťanskými koňmi a Cid smrtelně zraněn. Ani jedno není ale pravda. Pravdou ale zůstává, že vítězství napomohlo Rodrigo k uzavření míru na tři léta.

V roce 1097 se vrátil Jusúf do Španělska. El Cid zůstal ve Španělsku, kde čekal na Jusúfa. Na boj o Valencii tentokrát nedošlo. El Cid ale přišel o syna, který se bil po boku krále Alfonsa. Rodriga smrt jeho syna Diega dočasně psychicky paralyzovala. Smrt syna nebyla jenom osobním neštěstím, ale znamenala též vymření rodu po meči. Aby pomstil smrt syna, sebral všechny bojeschopné muže a vytáhl na pevnost Murviedo, kde po dobytí nechal konat křesťanskou mši.

Dále čekal na příchod Jusúfa a rozhodný boj, ale Jusúf raději zůstal v Africe. El Cid zemřel náhle 10. července 1099. Téhož roku padl v 1. křížové výpravě Jeruzalém. Bojové nadšení křesťanských obyvatel po Cidově smrti ale vyprchalo. V následujících letech byla většina jeho územních výdobytků ztracena.

 

Epilog: Něco nám po Cidovi ale přeci jen zůstalo. Jméno a symbol šlechetného bojovníka. Pravého ušlechtilého reka, majícího pochopení pro jiné názory a vyznáním. To byl El Cid.

Už v následujících letech byl opěvován i zatracován. Je nutno dodat, že ti kteří ho hanili hned po jeho smrti, byli zarytí muslimové špatně nesoucí porážky od El Cida. To byla a je příčina toho, proč bývá následně Cid vychvalován i zatracován až do dnešních dní.

Ze strany křesťanské je mu pak vytýkáno braní urozených za rukojmí během potyček mezi Zaragozou a Aragonem. Dodejme, že bylo normální u rytířů brát své protějšky z poražené strany za rukojmí a požadovat za ně výkupné. To prostě patřilo k životu rytířů ve středověku.

Když si shrneme fakta, tak tu mluvíme o pravém vzoru rytířství. I když měl důvod zradit svého chlebodárce, který se k němu otočil zády, neučinil tak. Kvůli jeho vynucené přísaze u krále Alfonsa na svaté ostatky, si zase můžeme všimnout jeho nezaslepené oddanosti.

Dále tu je jeho skromnost a oddanost, kdy veškeré své zisky v duchu rytířství přenechával svému pánovi. Jeho válečnické úspěchy a taktika jen potvrzují jeho velikost. Rodrigo del Bívar, zvaný El Cid Campeador budiž naším vzorem.

Zdroje: Stewart, Bob, Matthews John: Bojovníci středověku

Ubieto Arteta, Antonio: Dějiny Španělska

Cibula, Václav: Cid a jeho věrní

Píseň o Cidovi

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář