Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Profesor MUDr. Jan Jánský-Čtvrtá krevní skupina nedostala cenu.

15. 5. 2016

vuntb6ep.jpg

 

Motto: Jan Janský byl jedním z největších českých lékařů tohoto století. Historik a odborník na lékařské dějiny Šnerberger roku 1973.

Prolog: Je hodně hrdinů. A je dost druhů hrdinů. Jsou hrdinové, kteří nemusí zabíjet, aby zachraňovali. Dokonce nemusí ani sáhnout po zbrani. Jsou totiž hrdinové, kteří naopak léčí. A jsou hrdinové, kteří pomáhají léčit. O tom bude kapitola o Janu Janském.

První krevní transfúze je připomínána roku 1492. Kromě sjednocení Španělska reconquistou a objevení Ameriky je rok 1492 rokem první transfúze. Ovšem neúspěšné. Umírající papež Inocenc VIII. byl na radu svých alchymistů léčen krví z paží mladých chlapců, ovšem bez znalosti jeho diagnózy a krevních skupin. Dále měl třeba pít mléko s prsou mladých panen. Svatý otec zemřel, chlapci, kteří mu dávali pít svou krev rovněž, ona dívka, jejíž mléko pil, zmizela.

V 17. a 18. století pokračoval výzkum krve a krevních transfúzí. V 19. století se z transfúze stala už rozšířená metoda záchrany života při velkých ztrátách krve. Lékaři si ale pořád lámali hlavu, proč někdo po transfúzi umírá a někomu krev pomůže.

Až přišel Landsteiner a Janský.

npf48lgd.jpg

Jan Janský byl na západě John Jansky (Džensky): Landsteiner byl rakouský patolog a biolog, který roku 1901 došel k závěru (při výzkumu shlukování krve při promíchání různých vzorků), že existují tři krevní skupiny. Zároveň ale dodal, že může existovat i čtvrtá krevní skupina. O to už se ale nezajímal, stejně jako o to, že jeho výzkum by mohl být využit nějak v medicíně.

To samé psali jeho žáci. Dokonce čtvrtou skupinu tito žáci označili za výjimečnou a nepovažovali za důležité se této problematice věnovat. To víte, patolog neléčí, jenom se Ve vás hrabe. Přesto dostal Landsteiner Nobelovu cenu za objev tří krevních skupin. Janský ne. A to v době, kdy celý svět už věděl, že krevní skupiny jsou čtyři a autorem výzkumu je Jan Janský. To je i důvod, proč jsem vždy o správnosti udělování Nobelových cen u jistých osob pochyboval.

Jan Janský se narodil roku 1873 v Praze na Smíchově v domě číslo popisné 6. Jeho otec byl podnikatel a tak mu mohl zařídit výborné vzdělání. Mladý Janský studoval na gymnáziu a studoval na výbornou. Naučil se francouzsky a anglicky. Dále si i oblíbil sport a velice rád jezdil na velocipedu.

Po gymnáziu odešel na lékařskou fakultu. Během vojny sloužil v Innsbrucku a otec mu zaplatil několik semestrů, aby mohl Janský docházet na místní lékařskou akademii.

Z popisu a charakteristiky víme, že Janský byl v dospělosti podsaditý, silný muž s knírkem na kačírka (dobová móda, kdy máte konečky kníru zahnuté nahoru), tmavýma očima a tmavými vlasy.Uměl se ovládat, byl to příjemný a vtipný společník u stolu. S humorem uměl řešit i složitější problémy a nikdy nedal dopustit na svůj zevnějšek, musel být vždy dobře oblečen. Jezdil do Chuchle kvůli dostihům a stal se na ně odborníkem. Dle dobové módy vášnivý kuřák.

V roce 1898 získal lékařský diplom. Nejprve pracoval jako asistent doktora Maixnera na interní klinice a pak půl roku jako vojenský lékař v posádkové nemocnici v Praze. Po odchodu z posádkové nemocnice se oženil a odešel pracovat na Kliniku psychiatrie v Kateřinské ulici.

Nejprve sice uvažoval o chirurgii, ale neměl žádnou protěž, která by ho na takový prestižní obor protlačila. Proto začal koketovat s psychiatrií a nastoupil v Kateřinské ulici u profesora Kuffnera. Díky svým znalostem a vytrvalosti u studia a práce si veselý Janský dokázal získat přísného profesora Kuffnera.

Psychiatrie měla v té době smůlu, protože se nepočítala na stejné úrovni jako jiné lékařské obory. Až v roce 1900 byla zařazena mezi přednášky na medicíně a lékařská veřejnost ji pokládala za pavědu. Začínající lékaři psychiatrie nedostávali žádný plat a na klinice i bydleli. Janský si proto svůj pozdější výzkum domů rozhodně nenosil, ale vše dělal na klinice. Nedělal to v žádné laboratoři, ale v malém pokojíku pro jednu osobu, který těžko můžeme nazvat lékařským pokojem.

Janský si proto domů zašel jenom povečeřet a popovídat v podvečer na několik hodin a pak se vrátil na kliniku do noci bádat. Už v roce 1902 napsal s Kuffnerem svoji první práci a každý rok otiskl novou. Za zmínku jistě i stojí, že by nemusel být vyznamenán jen za krevní skupiny, ale i za zavedení vyšetřování krve a mozkomíšního moku v psychiatrickém oboru. To právě zkoumal.

Janského jednou napadlo, že duševní poruchy by mohly mít příčinu ve vlastnostech krve. Celou věc se rozhodl prověřit a dal se do výzkumů shlukování červených krvinek. Na celou věc se důkladně připravil. Odjel do německého Halle a tady si přečetl přes sto studií od podobného počtu autorů v němčině, angličtině i francouzštině, které by mu měly pomoci při zkoumání shlukování červených krvinek.

Ve svém pokojíčku na klinice v Kateřinské ulici pak odebíral vzorky stovkám zdravých i psychicky nemocných lidí, které navzájem mísil. Došel k závěru, že jsou čtyři krevní skupiny. Z nichž ta, kterou Landsteiner neuznal a nehlásil se k ní, označil za vzácnou. Zároveň ze závěru jeho práce vyplynulo, že sice vlastnosti krve nijak neovlivňují různé psychické nemoci, ale tyto krevní skupiny by se dále měly zkoumat v hematologii (tehdy jeden z nejmladších oborů) a transfúzním lékařství.

To bylo v roce 1906. Janský napsal práci, Jnský přednesl svoji práci, Janský publikoval svoji práci. Janský slyšel potlesk, ale česká lékařská veřejnost nevěděla co s tímto objevem. Panoval názor, že věc je přelomová a jistě pokroková, ale odborná veřejnost jí plně nerozumí. Navíc byla publikována v českém lékařském časopise, který měl v cizině minimum čtenářů. Přesto se tam dostal a už příští rok došlo na první transfúze podle Landsteinera a Janského. To bylo v USA. V Evropě na to došlo v březnu 1914 v Belgii. Za první světové války už vznikla i Američany založená krevní banka ve Francii. A nebýt Janského, tak spousta c. k. vojáků vykrvácí. V Americe dávno znali jeho práci, ale neznali Janského. Zůstal tam vyslovovaný jako Džensky a zapamatovaný jako Američan.

jf9lk2n6.jpg

Světová válka a odchod na odpočinek: Díky objevu krevních skupin získal Janský docenturu. Už nebydlel v pokojíčku, ale normálně doma. Na klinice byl dopoledne a odpoledne ordinoval doma.

Patřil k průkopníkům likvorologie. To je nauka o mozkomíšním moku. Stal se spoluobjevitelem Janského-Bielchowské choroby. To je pro změnu choroba. I to byl průkop v medicíně. Doposud na první pohled retardované děti po čase záhadně umíraly, protože měly poruchu metabolismu tuků. To následně vede k poruchám koordinace svalů, vidění, retardaci a smrti.

Po čtyřicítce se začal Janský zadýchávat a vadily mu schody. Kolega Pelnář z interny mu diagnostikoval anginu pectoris. Zakázal mu kouření a sport. Dále doporučil klid. Janský to dodržel. Dokonce přestal vůbec do konce života kouřit. Doma ale zůstal jenom dva týdny. Tempo zvolnil, ale pracovat musel.

  Narodily se mu děti a rodinnou idylku jim zkazila pouze válka. Tehdy už profesor Janský nastoupil na frontu. Doposud ve svém výzkumu skromný lékař začal hromadně prosazovat krevní transfúzi, aby navzdory zpátečnickému velení zachraňoval životy raněných.

Po vypuknutí války se dal odvelet na frontu do Srbska. I přes zhoršené dýchání vydržel dlouhé pochody a neváhal dřít, dokud raněným nepomohl.

Na podzim 1914 se těžce roznemohl a velení ho poslalo domů. Několik měsíců ležel, ale pak se vrátil znovu do práce. Sloužil v Tridentu, kde ale prodělal další srdeční záchvat. Poslali pro něj ženu, převeleli do zázemí a po uzdravení ustanovili jako posádkového lékaře v Praze. Zároveň se mohl věnovat i psychiatrii a péči o válečné veterány. Vysloužil si hodnost plukovníka a na konci války se podílel na posuzování invalidity válečných veteránů.

Génius Janského osobnosti neskončil ani po válce. S rodinou si koupil a zařídil vilu v Černošicích západně od Prahy. Chodil tu na hony, věnoval se rybaření, sázel na dostizích v Chuchli a hlavně pořád přednášel v oboru psychiatrie a psychologie stejně jako o svém objevu krevních skupin, když na to došlo. Rád si i popovídal v pražském Obecním domě, kde se v té době scházela u piva či kávy intelektuální společnost.

V roce 1921 se mu pak ale na statku v Košířích, kde byl na návštěvě, udělalo špatně. Odvezli ho domů do Černošic, kde 8. září 1921 zemřel.

Starší syn Stanislav Janský se rovněž stal lékařem. Zůstal v Černošicích jako praktik. Mladší syn studoval techniku, ale brzy zemřel. Vdova Hedvika Janská se znovu nevdala a zemřela roku 1948. Profesor Kuffner po smrti svého žáka anonymně vzdal v Časopise lékařů českých svému žáku poctu za přínos v psychiatrii. Sám ho přežil o 20 let.

V roce 1953 byl natočen o Janském životopisný film. Film neukazuje správně, ani jak Janský vypadal, ani důvody jeho výzkumu. Janský totiž rovnou nezačal po svém zjištění zachraňovat životy transfúzí krve.

Epilog: V roce 1930 byl Karl Landsteiner pozván do Stockholmu, aby přijal Nobelovu cenu. Nebylo to za virus Polio, který našel s kolegou v roce 1909, ale za objev tří krevních skupin, které ani správně neoznačil. Jánský totiž při svém výzkumu poprvé použil klasifikaci a rozdělení jaké známe dnes.

Landsteiner o jeho práci věděl. Musel o ní ostatně jako vědec vědět, ale mezi vědci i lékaři to chodí tak, že záleží na charakteru a skromnosti každého z nás. Janský byl moc skromný. Landsteiner moc sebevědomě uřvaný.

V roce 1940 přispěl ještě v medicíně ke spoluobjevení Rh faktoru, který může komplikovat transfúzi. I za to by si zasloužil Nobelovu cenu. Ne ale za objev krevních skupin a nutno dodat, že Rh faktor by pak nespoluobjevil bez Janského čtvrté skupiny a celkové klasifikace a označení krevních skupin tohoto českého lékaře.

Až když se úplně náhodou další výzkumníci v transfúzním lékařství a hematologii náhodou dozvěděli, že je to Čech a co je zač, začala pomalá cesta za očištění Janského jména. Do Landsteinera se ale už nikdo neopřel. Lékaři totiž na sebe mohou nadávat, ale proti sobě nikdy nepůjdou. Když by něco, mohou jim krýt záda právě ti, proti kterým by vystoupili. A i to je nepsaný zákon medicíny.

Až někdy budete potřebovat krev, ať už jako hematologický, onkologický nebo krvácející pacient, vzpomeňte si na nějakého Janského. Na jeho objevy, náročnou trnitou cestu, která tomu vedla a na jakéhosi Landsteinera, který dostal Nobelovu cenu neprávem, protože jistota toho, že Vám neublíží špatná krevní skupina tu byla až s jakýmsi českým lékařem Janským nebo Dženskym…

A ti, kdo dostávají Janského medaili by si měli také vzpomenout na Janského. Protože Janský takovou medaili nedostal. Ale upřímně, je ochotná naše společnost vždy něco vědět a znát?

Zdroje: Pacner, Karel: Géniové XX. století I.

National Geographic: Jan Jánský: psychiatr, který objevil tajemství krve. Nobelovu cenu získal jiný.

Django 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář