Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Mircea cel Batan

13. 8. 2014

 

phpbrvgsjam.jpg

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Motto:,, Muž má být svobodný – nebo raději zemřít! ´´ Heslo valašských horalů
Prolog: Jmenoval se Mircea (čti Mirča). Za jeho vlády se mu říkalo Starý. Po smrti získal přízvisko Veliký. Sám vládl ve své době neuvěřitelných 32 let. Většina jeho vlády byla ale vyplněna boji s Osmany. Už jeho otec Radu I. s nimi vedl pohraniční šarvátky. Sjednotitel valašského knížectví, který Valašsko osvobodil od nadvlády saské šlechty a kupců ,Radu I., jistě netušil, s čím se bude potýkat jeho syn Mircea.
V době, kdy Mircea nastoupil na trůn, se už Turci rozlézali po Balkáně jako kobylky. Obkrojili Byzanc tak, že v islámském moři zůstala z Byzance poslední výspa a to Konstantinopol, nebo také Cařihrad. A táhli dál. K Bulharům, Chorvatům, Srbům, kteří se je marně pokouší zastavit v bitvě na Kosově poli. Jsou tu ale země, na které si musí nechat zajít chuť. Země, které se staly nárazníkovým územím před nepřáteli Polska a  Uherska. Jmenují se Valašsko a Moldavsko, vládnou jim svobodná knížata a nebojí se za svoji svobodu postavit. Když vystrkuje růžky Maďar, jsou vazaly Poláků. Když Polák, spojí se s Maďarem, ale vždy jdou proti nepříteli v první linii. Jedním ze synů tohoto hrdého národa je Mircea cel Batan.
Strážce země: Ve své době jeden místní kronikář napsal o knížeti toto: ,,Nejstatečnější a nejmoudřejších ze všech evropských vladařů.´´ Narodil se v roce 1355 a v době nástupu na trůn mu už bylo 31 let. Možná to bylo jen k dobrému, protože měl aspoň zkušenosti. Od začátku se ale musel potýkat s ochranou vlasti. Během následujících let připojil k Valašsku důležitá území Amlaše a Fagaraše. Hornatý a nehostinný kraj, který když ale dobře opevníte, získáte mimořádně výhodné postavení proti případnému nepříteli. Také porazil armádu Ali paši, ovládl důležité přístavy v povodí Dunaje a připojil dobrudžské despotství, kde mu místní horalé ochotně a dobrovolně přispěchali na pomoc proti vojsku zmíněného Ali paši. Vše v povodí kolem Dunaje pak proměnil v neproniknutelnou hradbu pevností, které postavil i obnovil ze starých.
V roce 1389 poslal oddíl dobrovolníků k bitvě na Kosově poli, protože měl zájem na vítězství svého příbuzného, srbského vládce Lazara. Bitva skončila pro Srby a jejich spojence katastrofou, ale Turci přišli o svého sultána Murada, který se zde nechal poněkud hloupě zabít raněným protivníkem, od kterého čekal, že mu chce něco důležitého sdělit.
Tato prohra byla nepříjemnou dohrou i pro Mirceu. Turecký pašalik měl najednou za humny a jen blázen by si myslel, že nový sultán Bajezid, řečený Blesk, nebude chtít postupovat dál. Mircea ale nebyl dnešní a uzavřel hned několik důležitých spojenectví. První bylo s Petrem Mušatem z Moldavska, druhé s uherským králem Zikmundem Lucemburským a třetí s polským králem Vladislavem Jagellonským.
Toto spojenectví ovšem vyprovokuje sultána Bajezida k tvrdému zakročení proti Mirceovi, a tak na něj táhne v čele padesáti tisíc mužů tvořenými jako bojovníky Alláha, tak podrobenými Srby. Armáda překročí Dunaj na jaře 1395, ale je zastavena u Rovinje samotným Mirceau, který nedokázal dát dohromady ani polovinu tureckého vojska. Jeho armáda byla navíc složeninou všeho možného od profesionálních vojáků a bojarů, po horaly, lovce a dřevorubce z území Fagaraše a Amlaše. Vítězství bylo drtivé, ale kvůli značným ztrátám se Mircea nemohl už Bajezidovi postavit v poli, a tak před jeho vojskem ustupoval za menších šarvátek, ve který se schválně nechával jakoby porážet.
Když pak kníže ustoupí do Sedmihradska, kde čeká na pomoc spojenců, zrádní bojaři v jeho zemi povolají na trůn knížecího bratra Vlada, který se ale udrží jen na východě Valašska. Proč? Protože ke slovu přišel Zikmund Lucemburský, který přišel věrnému vazalovi na pomoc. Společně dobudou většinu Valašska, ale na zbytek nezbyde čas. Jednak by mohl Mircea sám uvíznout v osidlech intrik a kruté občanské války, jednak následující rok uspořádal Zikmund evropskou křížovou výpravu.
V roce 1396 stane u Nikopole proti Osmanům armáda, kde vedle Mirceay a Zikmunda stojí i bulharská, byzantská a francouzská armáda pod vedením nejurozenějších a nejbohatších feudálů této sladké země. Bohužel francouzští rytíři a Zikmund neposlechnou pro ně málo urozeného a významného Mirceau, aby padli do pasti. Zbrkle se totiž oddělí od zbytku armády a jsou uzavřeni do kruhu. Bijí se jako lvi, ale tady se bojuje jinak. Uprostřed krvavé lázně umírá výkvět západního rytířstva, a ten který nezemře v boji, je popraven Bajezidem na výstrahu. Jen ti nejbohatší se dokážou vykoupit jako třeba Jan Burgundský.
Samotný Zikmund se dostane domů až za rok po bitvě a v Uhrách si všichni myslí, že je mrtev a volí nového krále. Mircea ale zachrání svojí armádu, vrátí se domů a využije nové zrady bojarů tentokrát proti Vladovi, aby byl konečně znovu vládcem celé své země. Ještě čtyři roky ale čistí svojí zemi od okupačních vojsk turecké armády. Bajezid na něj nemá čas, protože na něj útočí Tamerlán. A Tamerlán ho porazí u Ankary, zajme a nechá zemřít ve vězení. Za nezletilé syny sultána nemá kdo panovat. A tak se bratříčci rvou mezi sebou.

 

 
236.png
A do této hry vstupuje Mircea. Jako obratný politik uzavírá spojenectví se srbským králem a vyráží do boje. Podpoří prostředního syna zesnulého Bajezida Musu. Celé dva roky mu nechá své vojsko, se kterým dokáže Musa porazit staršího bratra Mustafu a stát se vladařem. Pro Mirceau nastávají léta pokoje, boj se přenesl na turecké území a nový sultán slibuje Mirceaovi klid zbraní vůči Evropě. Sám je i přes zabití Mustafy poměrně mírné povahy. Jenže do hry vstoupí třetí bratr Mehmed a zbavuje vlády staršího bratra, kterého dá stejnak popravit. Mircea se nevzdává a rozhodne se podpořit vzdoronásledníka, potomka Musy Mustafu, ale ten je zabit.
Sultán Mehmed I. znovu překračuje Dunaj a dobývá pohraniční pevnosti. Mircea a jeho synové proti němu táhnou, ale Mehmed se nechce s Mirceaou utkat. Má vítr ze starého muže. Nabídne mu dohodu. Bude mu odevzdávat podle daně devširme kontingent chlapců k výchově na janičáry a 3000 zlatých každý rok. Mircea přemýšlí a raději by bojoval, leč jeho spojenci se k ničemu v podpoře nemají. Uhři i Poláci se nechají přesvědčit papežským stolcem a bohatými Benátkami a Janovem, že mají nechat Mirceau vyjednávat a sami ho přesvědčují, ať nabídku přijme. Mircea je unavený, skutečně už starý a pořád nenávidí Turky a věří ve svobodu své země. Je ale sám. Přijme nabídku, ale jen částečně. Bude platit Turky ve zlatě, ale na devširme nedojde. Protože země za jeho vlády ekonomicky i správně posílila, je pro něj 3000 pakatel, ale cítí se zrazen. Pro Evropu je to hrdina a mírotvůrce. Možná proto, že část Evropy je ukecávací a druhá část úplatná jako Benátky a Janov z obchodu s Turky. Mircea je tak ponechán se svojí nenávistí a odhodláním sám v nečinnosti. Stalo se tak v roce 1415, kdy je poprvé Valašsko zmiňováno jako vazal Osmanské říše. 
V roce 1418 se dělí o vládu se svým synem Michalem. Umírá v roce 1420.
Epilog: Mircea byl výborný politik a diplomat, který navázal řadu spojenectví. Byl to výborný organizátor a vojevůdce. Byl to vlastenec a hrdý syn svého národa, který bojoval nejen za své malé knížectví, ale také za Evropu a Balkán, aniž by se mu za to někdo řádně odvděčil. Byl to také výborný ekonom. Byl první, kdo na území Valašska razil vlastní zlaté dukáty. Jeho dílo zůstane nesmrtelné, i když se osud a dějiny k němu postavily zády. Napadá mě jediný obnovitel a schopný organizátor z doby knížeti blízké. Karel IV. Ano proslulý Otec vlasti. To samé by mohl být i Mircea. Ve své vlasti byl zván po smrti Veliký. U nás či jinde by dokázal určitě tolikero jako právě Karel. Ostatně vládl skoro stejně dlouho jako náš vládce. Naše království ale žilo v míru. Valašsko bylo hradbou mezi dvěma světy. Světy, které spolu zápasí dodnes.
Zdroje: Koláček, Y. Luboš: Vlad III. Narážeč
Treptow, Kurt: Dějiny Rumunska
Kovařík, Jiří: Čas stoleté války - Rytířské bitvy a osudy III.
Django
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář