Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Marcus Aurelius Verrissimus-Filosof na trůně.

9. 12. 2015

marcus_aurelius_-museo_del_prado-_01.jpg

Motto: ,, Musíme se všichni těžce probíjet kupředu, jak nejlépe umíme….trpělivě, statečně a vytrvale ´´ Hovory k sobě

 

Prolog: Známe ho jako stárnoucího moudrého císaře, který tuší svůj brzký konec z filmů Gladiátor, Pád říše Římské, nebo Císař gladiátorů. Je ale pravda, že mohl být zavražděn svým neschopným tyranským synem Commodem či skupinou spiklenců nepřejících si další reformy? Proč se mu říká filosof na trůně a proč je vlastně součástí mého vyprávění o polozapomenutých hrdinech? Dnešní článek odhalí spoustu nečekaných faktů o možná jednom z nejlepších římských císařů.

 

 

Ave Verrissimus: Narodil se roku 121 n. l. ještě jako Marcus Annius Verus. Jeho pradědeček byl senátor a prétor, dědeček se stal dokonce třikrát konzulem a jeho otec Annius Verus se dostal k majetku výhodným sňatkem s majitelkou výrobny dlaždic.

 

Přezdívku ,, Verissimus ‘‘ (nejpoctivější) získal od císaře Hadriána, na jehož dvoře jako dítě působil a už v osmém roce života se stal knězem. Hadrián mu zajistil také výborné vzdělání díky péči nejlepších učitelů. Po získání dědictví trůnu zanechal studia rétoriky, které si vynahradil studiem stoické filosofie. Ta měla díky učiteli Juniu Rusticovi rozhodující vliv v jeho dalším životě. Stejně jako jeho předchůdce se Marcus Aurelius držel zásad spravedlivého jednání a intenzivně se zajímal o právní záležitosti. Proto se znakem jeho vlády stalo zdokonalení vojenské, správní a finanční struktury. K senátu vždy choval úctu a všechny své povinnosti konal svědomitě a pečlivě. Za jeho vlády prý dosáhl vrcholu římský zlatý věk a i když ji skoro celou proválčil, bývá brán za vzor filosofa na trůně. Jeho dílo Hovory k sobě je odhalením hlubokých myšlenek, které (neměly být zveřejněny) ukazují osobnost císaře a jeho vnímání sebe sama skrze sebezpytování a vnitřní povzbuzování. Ve svém díle ukazuje prosté, ale ušlechtilé vlastní myšlenky sloužící k vlastnímu posílení. Ač shledává, že jeho vlastní život je téměř k nesnesení, připomíná, že naše existence je jen kratičkou návštěvou v cizím kraji. Během této své přítomnosti se můžeme povznést nad nízké hmotné věci( jídlo, sex, tělesné funkce) a chovat se co nejslušněji, nejodpovědněji a vzájemně si pomáhat. Zdůrazňuje zde často spolehnutí se na sebe sama a žádný jiný stoický autor to prý nepodal tak naléhavě. Zdůrazňuje však u člověka vyšší poslání, které v sobě musíme vyburcovat a jež nás přibližuje bohům.

 

Na jeho bustách se prý jejich autorům podařilo zachytit nejen císařův helénský vzhled ale i klasickou stoickou zádumčivou mysl. Ve své době i později byl však nenáviděn křesťany, neboť v Galii byli za jeho vlády pronásledováni a dokonce brali tehdejší mor za trest Římanům vůči pronásledování pravověrných. Aurelius je však chápal realisticky jako provokatéry hrající si na mučedníky.

 

V letech 140 a 145 vykonával úřad konzula. Následovalo získání pravomoce k dědictví trůnu a pravomoc impéria. Při nástupu na trůn přijal ke jménu Marcus Aurelius i jméno Antoninus po předchozím císaři a po dohodě se senátem ustanovil za svého spoluvladaře Lucia Vera (adoptovaný syn zemřelého císaře).

 

Hned začátek Marcova panování se nesl v duchu válek. Do Horní Germánie vpadli Chattové. Sotva se s nimi Římané vypořádali, tak se přes Dunaj převalili Markomané s Langobardy a mezi Dunajem a Tisou útočili Sarmaté. Na tyto útoky se nedalo dost dobře reagovat, protože císař byl už v té době zaměstnán na východě, kde do Arménie vtrhli Parthové a musel je zde uklidňovat Aureliův spoluvladař Lucius Verus. Tomu se podařilo dobýt Arménii zpět a obnovit staré římské národy na území za Eufratem.

 

V roce 167 přitáhl Aurelius s legiemi a spoluvladařem Luciem. Po smrti Lucia pak táhl k Dunaji, kde se boje protáhly na téměř dalších zbývajících 14 let Aureliova života. Germánům se totiž docela dařilo. Markomani a Kvádové vtrhli do rovin jižně od horního Dunaje a oblehli město Aquileiu. Přibližně ve stejné době se nájezdnické kmeny z dnešních Karpat prosekaly až do Řecka, aby vyplenily Eleusinu. Aureliovy armády mohly dávat situaci dohromady jen postupně, neboť byly oslabené morem přineseným legiemi Vera z východu a Aurelius musel doplňovat stavy legií z místních germánských kmenů, gladiátorů, otroků a žoldnéřů z nejrůznějších koutů říše. Války vyvolávaly hospodářské potíže a nedostatek peněz se musel řešit jejich devalvací. Aby měl jak zaplatit vojáky a ušetřit provincie příliš velké zátěže, vydražil v Římě svůj císařský majetek.

 

V rámci nezbytných reforem důležitých pro vítězství neváhal Aurélius roku 171 řadě příslušníků germánských kmenů jak třeba v Dákii nebo Panonii tak v samotné Itálii. K římským vlastníkům nebo nájemcům císařské půdy připoutával osadníky na obdělávání půdy. Tato politika přispěla ke zmírnění napětí na hranicích, přinesla v kritické hospodářské situaci nezbytnou pracovní sílu a již řečené vojáky. Přesto se v Římě setkala s vysokou vlnou kritiky císaře, který měl přinést barbarizaci římského světa. Dalším plánem bylo posunout hranici směrem na Sever a vytvořit dvě nové provincie. Jedna provincie by se jmenovala Sarmatie a tvořila by klín mezi Tisem a Dunajem. Druhá by se jmenovala Markomanie a zahrnovala by Boiohaemum (Čechy, dnešní Moravu a Slovensku). Tyto kroky by zkrátily hranici, která by se navíc dala dobře bránit díky přirozené přírodní hranici místních hor a řek. Navíc by přivedla do lůna římské říše další těžko podmanitelné barbarské kmeny.

 

Plán na onu expanzi přerušila vzpoura na východě. Veterán mezopotamské války a legát Arménie Cassius si začal dělat nároky na trůn potom, co ho manželka Aurelia Faustina mladší upozornila na možnou manželovu smrt, neboť u Dunaje dost stoná. Cassius si to vyložil tak, že je císař mrtvý a vyvolal vzpouru, ke které se přidaly skoro všechny východní provincie. Když se ale Aurelius vrátil do Říma, povstání utichlo po necelých sto dnech a Cassia zabili vlastní vojáci. Marcus Aurelius pak cestoval na východ, aby zde znovu upevnil svou moc, což se mu podařilo hlavně díky jen mírným zakročením proti povstalcům. Po roce (v roce 177) se vrátil k Dunaji, kde dosáhl rozhodujícího vítězství, kterému přineslo na dosah onu tíženou anexi nového území. Brzy však onemocněl a 17. března 180 pokojně ve spánku zemřel.

 

 


Epilog: Krátce předtím poslal pro svého syna Commoda, aby ho učinil svým nástupcem. Vědom si synových slabin, nabádal nejen jeho, ale i nejschopnější muže římské politiky, podílet se na vládě společně. Ač byly obrazy obou vladařů jistě protikladné, nenalezl se dosud žádný důkaz, který by svědčil o násilné smrti Marca Aurelia z rukou spiklenců či jeho syna. K předání moci došlo s poklidem i přes nevoli císařových rádců, kteří viděli, jak Marcus ruší dlouholetou tradici vlády adoptovaných císařů.

Zdroje:

Kovařík, Jiří: Pád říše římské

​Grant, Michael: Římští císařové a Dějiny antického Říma

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář