Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Karel Janoušek-Příliš daleko od slávy.

4. 8. 2016


2_9.jpg

 

 

 

 

 

Motto: ,, Daleko od slávy. Pořád si pamatujeme tvé jméno. Oplakáváme den, kdy jsi zemřel. Tak buď náš vůdce, československá pýcho´´! Refrén písně Far from the Fame skupiny Sabaton o Karlu Janouškovi.

Prolog: Je hodně hrdinů! A ještě více je hrdinů, na které se zapomnělo. Na člověka, o kterém dnes píši, se skutečně zapomnělo. A i dnes máme problém o něm získat dostatek informací. V Čechách jsem o něm viděl dosud jedinou práci od Jiřího Rajlicha. Před několika lety jsem byl naopak potěšen jako fanoušek a poctěn jako Čech písničkou Far from the fame od skupiny Sabaton. Ano, Karel Janoušek byl daleko od slávy a to ani nevíme, jakou cenu za své hrdinství byl nucen zaplatit.

Legionář: Karel Janoušek se narodil roku 1893 v Přerově. Jeho otec byl oficiál říšských státních drah a jeden ze zakládajících členů Sociálně demokratické strany na Přerovsku.

Karel maturoval v roce 1912 na Vyšším reálném gymnáziu v Přerově. Po absolvování obchodní školy začal pracovat u svého strýce ve firmě Kratochvíl jako úředník. V této pozici ho i zastihla válka.

2. června 1915 byl uznán odvodní komisí za schopného vojenské služby. Nejprve narukoval k 57. pluku a následně byl poslán do Kadetní školy pro důstojníky v Opavě. První bojové zkušenosti získal během italské invaze na řece Soči. Po této zkušenosti byl převelen na východní frontu, kde byl zajat během Brusilovy ofenzívy. Psal se 2. červenec 1916.

Krátký pobyt v zajetí strávil Karel Janoušek v Darnici u Kyjeva. Zde se rozhodl přestoupit na druhou stranu fronty. Zprvu ale ne do řad legií, ale do srbské armády. Srbská armáda totiž uznávala hodnosti získané v rakousko-uherské armádě. Karel zde ale setrval jen do října 1916. Poté nastoupil jako střelec (výraz našich legií pro vojína) k 1. československému střeleckému pluku v Borispolu.

Zde plnil jako velitel družstva 3. roty většinou průzkumné úkoly. V roce 1917 absolvoval Důstojnickou školu československých legií v Berezině a jako velitel čety 3. již zmíněného pluku odešel do pole. Zde byl raněn a několik měsíců strávil v kyjevské nemocnici. Nemohl se tak účastnit bitvy u Zborova, která se odehrála jen dva týdny po jeho zranění. Brzy byl ale povýšen a vyznamenán Křížem sv. Jiří čtvrtého stupně.

Poté vypukla bolševická revoluce. Do této situace zasáhl i praporčík Karel Janoušek. V červenci 1918 jako velitel 3. roty 1. československého střeleckého pluku nově pojmenovaného Mistra Jana Husi bojoval a velel ve střetech u Bugulmy, Melekesu, Braudina a Simbirsku. Po bitvě u Kazaně v srpnu téhož roku je povýšen na podporučíka a zároveň jmenován velitelem 7. roty 1. pluku.

Od února 1919 je pak z Karla Janouška kapitán. Čekají ho další boje na Sibiřské magistrále. Bojuje a velí v Jenisejské gubernii. Účastní se hlavně obrany, protiútoků a čistících operací proti bolševikům na stanicích Sibiřské magistrály. Na stanici v Tajšetu se mu podaří udržet obranu i přes několikanásobnou převahu nepřítele. Je raněn a vyznamenán francouzským řádem Croix de guerre avec palme.

Na konci ledna 1920 se po dlouhé cestě účastní slavnostní přehlídky a přivítání legionářů na Staroměstském náměstí. Demobilizovat se nenechal, ale naopak zůstal u nově se rodící Československé armády, kde mu zůstala legionářská hodnost kapitána. Navrch dostal výborné hodnocení od tehdejšího plukovníka Karla Kutlvašra. Ten píše v jeho hodnocení, že se ,,výborně osvědčil.´´

Voják nové armády: V nové armádě nejprve převzal velení 2. pěšího pluku Jiřího z Poděbrad dislokovaného v obci Dobšiná poblíž Rožnavy. Následně sloužil jako pobočník velitele 22. sboru a po několika měsících odjíždí do Prahy na studia 3. kursu výchovy důstojníků generálního štábu. Byla to vlastně příprava na studium Válečné školy, kterou od následujícího roku vedli důstojníci francouzské vojenské mise v Praze. Válečnou školu pak úspěšně absolvoval v roce 1923. Byl hodnocen jako spíše průměrný důstojník, který je schopen služby na generálním štábu pod osvíceným vedením.

Po skončení studia sloužil následující půlrok na 3. oddělení Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze. Začal se totiž zajímat o dosud poměrně novou zbraň ve vojenství. O letadla. K letectvu nastoupil v roce 1924, kdy se také poprvé proletěl.

10. února 1924 nastoupil službu u Vzduchoplaveckého učiliště v Chebu. Službu zde nastoupil vlastně dvojí. Jednak se zde stal instruktorem všeobecné taktiky a organizace v učilišti podřízených škol, jednak jako v té době nejstarší žák základního leteckého výcviku. S učitelskou praxí absolvoval zároveň výcvik pozorovatele. Leteckou praxi nasbíral během tříměsíčního cvičení u leteckého pluku Generála letce M. R. Štefánika ve Vajnorech a následně i pilotní výcvik VLU  v Chebu.

V teoretických znalostech a výcviku pozorovatele byl nadprůměrným žákem. V letecké praxi ovšem zůstával pilotem průměrným. Dal by se tedy hodnotit jako skvělý válečný teoretik a nepochybně vysoce kvalitní důstojník generálního štábu, leč nijak výjimečný pilot. O to lépe by se pro něj hodila kariéra leteckého pozorovatele.

Karel Janoušek ostatně v době zahájení výcviku měl už přes třicet let a nějaké bláznivé letecké nadšení se tak pro člověka, který už prošel dvěma konflikty (1. světová válka a Občanská válka v Rusku), naprosto nehodilo. Proto se není čemu divit, že nebyl nijak aktivním řadovým letcem. Co mu ale chybělo jako pilotovi, dokázal bravurně nahradit jako štábní důstojník. Brzy to bude všem v Československu jasné.

Dále až do začátku války prodělal oslnivou vojenskou kariéru štábního důstojníka a vojenského pedagoga. Byl vyslán na další studia do Francie a v roce 1935 se zúčastnil leteckých závodů států Malé dohody, kde se výborně uplatnil jako pozorovatel a navigátor.

K datu 31. prosince 1933 je jmenován velitelem pro Prahu v nově vzniklém Velitelství zemských letectev v Praze, Brně a Bratislavě. Pod jeho velení spadalo každé letiště na území Čech. V této hodnosti setrval až do zániku samostatnosti státu v březnu 1939.

 Během mobilizace v září 1938 se Janoušek ujal velení letectva 1. armády. Ta byla početně nejsilnější a měla za úkol chránit hranice od Českých Budějovic po Králíky. Janoušek měl k dispozici 21 polních letek. Byla to necelá třetina celého našeho vojenského letectva. Ani on do boje o záchranu hranic našeho státu zasáhnout nemohl. Naši kapitulaci ale přijal jako mnozí z našich vojáků a důstojníků jen s těžkým sebezapřením.

Následující rok stojí za zmínku jistě to, že dokončil doktorská studia přírodních věd, kdy mu byly odpuštěny dva zbývající semestry a byl tak připuštěn k obhajobě své závěrečné práce Geografické vlivy Českomoravské Vysočiny při přechodu teplých front. Při aktu promoce se čerstvý RNDr. divizní generál Karel Janoušek dostavil v generálské uniformě se všemi vyznamenáními, které obdržel a pronesl před přítomnými příbuznými i představiteli armády a inteligence plamennou řeč, kterou by v budoucnu jistě protektorátní úřady nenechaly jen tak. Byl čas odejít do ilegality.

Letecký maršál:  Karel Janoušek nejprve bojoval na domácí půdě. Prostřednictvím odbojové skupiny Obrana národa předával důležité informace o dislokaci německých vojsk. V listopadu 1939 pak odešel do zahraničí. Prodělal dobrodružnou cestu přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút do Francie. Zde byl v Paříži přidělen k Československé vojenské správě. Krátce poté se stal velitelem 3. leteckého odboru Československé vojenské správy. Fakticky byl velitelem nově se formujícího československého letectva na území Francie.

Jeho úkolem bylo vlastně ze své funkce jednat a spolupracovat s generálem Faucherem na vytvoření vlastního Československého letectva na území Francie. Leč liknavost, výmluvy a šlendrián na ministerstvu letectví tomu moc nepomohly. Karel Janoušek tedy z funkce odešel v březnu 1940.

Nadále zůstal příslušníkem 3. leteckého odboru. Měl se stát velitelem výcviku československých letců v Cognaku, kde vznikly za 1. světové války Československé legie ve Francii. Rychlý spád válečných událostí tomu ale rychle zabránil a projekt tvorby výcvikového střediska československých pilotů v Cognaku nebyl nikdy zahájen.

V červnu 1940 opustil Karel Janoušek Francii a na palubě lodi Karanan doplul s řadou dalších československých pilotů do přístavu Falmouth v Anglii. V té době byl nejvyšším představitelem Československého letectva ve Velké Británii. Proto začal energicky jednat a bez nadřízených i exilové vlády začal bojovat za nasazení našich pilotů do bojových akcí v co nejbližším možném termínu. Spojil se s britským pověřencem Beaumontem (před válkou britský letecký vojenský přidělenec v Praze). Spolu dojednali zformování československého vojenského letectva, pod velením RAF a logicky taktéž začlenění československých letců v rámci RAF.

Už v červenci 1940 byl jako koordinační orgán vytvořen Inspektorát československého letectva. Do jeho čela byl postaven právě náš Karel Janoušek, kterému byla i uznána jeho hodnost brigádního generála v rámci RAF.

Bohužel se tato aktivita nesetkala s pochopením ze strany naší exilové vlády. Prezident Edvard Beneš ji označil za unáhlenou a ministru národní obrany v exilu generálu Ingrovi zase hnulo žlučí, že tak byl zbaven přímého vlivu na československé letectvo. Janoušek ale jednal v době, kdy nebyla ve Velké Británii ještě uznána československá exilová vláda a tudíž ani její orgány. Hrozilo nebezpečí z prodlení, kdy by se naše letecké jednotky nemusely vůbec zapojit do boje. V době, kdy bylo potřeba každého pilota, by to znamenalo smrtelné nebezpečí pro celé Spojené království.

V říjnu 1940 začal konečně plnit svou funkci Inspektorát československého letectva a z Karla Janouška se stal inspektor československého letectva.

Díky rychlému nasazení našeho letectva, schopného vedení a koordinace mezi československými a britskými politickými a vojenskými orgány jsme si tak mohli zapsat lví podíl na záchraně Velké Británie v bitvě o Británii. Nebýt Karla Janouška, nebylo by ani legend o našich pilotech.  Za každého z našich sestřelených jsme sestřelili Němcům pět. A za naši slávu a čest jsme ztratili stovky schopných pilotů. Krvavě jsme tak dokázali naši cenu nepřátelům i spojencům.

Karel Janoušek si tak plně zasloužil ocenění, které za organizaci československého letectva obdržel bohužel ne z naší, ale z britské strany. 31. prosince 1940 byl slavnostně přijat králem Jiřím VI. , aby byl povýšen do hodnosti Air Vice Marshal (Britský ekvivalent pro československého divizního generála letectva). Následně byl vyznamenán medailí Rytíř Komandér Nejctihodnějšího Lázeňského Řádu.

Funkci Inspektora československého letectva vykonával až do října 1945. Po hodnosti Air Vice Marshal byl v květnu 1945 povýšen ještě do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým a dnes i českým občanem, který dosáhl této hodnosti.

Za zmínku jistě stojí také to, že během války se nejen zajímal o rozvoj letecké techniky, ale i o její prosazení v praxi u našich leteckých jednotek a zasloužil se i o vhodné pracovní podmínky pro naše letecké techniky. Celou válku vysílal různé diplomatické delegace týkající se letecké techniky do spojeneckých zemí a účastnil se i mezinárodní konference civilního letectví v Chicagu během prosince 1944.

Co se mu však nepodařilo, bylo naplnit přání svých spolubojovníků zakončit bojové akce nad naším územím. Rivalita válečných velmocí to neumožnila. Britská strana v tomto případě doslova rezignovala na středoevropskou politiku.

3_11.jpg

Daleko od slávy: Karel Janoušek se vrátil domů až v srpnu 1945 po řadě odkladů. Britská královská rodina na něj nezapomněla a k návratu mu zapůjčila dopravní letoun Dakota MK IV. Byl přivítán jako slavný tvůrce našeho zahraničního letectva, ale v osobním životě zaplatil daleko více, než lety strávenými v zahraničí. Nacistům neuniklo, kdo je Karel Janoušek a cíleně proto uvěznili a zlikvidovali jeho manželku a sestru v Osvětimi, bratra v Buchenwaldu a dva švagry pro změnu na Pankráci.

Karel Janoušek se pak účastnil pochodu Československých letců 25. srpna 1945 na Staroměstském náměstí. Prezident Beneš jej při této příležitosti dekoroval Československý válečným křížem. Byla to ale poslední akce na dlouhá desetiletí dopředu, kdy byl oceněn význam našich západních pilotů během 2. světové války.

Karel Janoušek poté rezignoval na své funkce a přijal místo podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly v nové československé armádě. Zároveň se stal členem Sociálně demokratické strany. Byla v tom rodinná tradice i hon poválečných stran na získání popularity prostřednictvím válečných hrdinů. V politice se ovšem nijak aktivně neangažoval.

V roce 1947 přijal novou funkci zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu. Zde mohl více než v předešlé funkci uplatnit své zkušenosti z války. Bohužel již v té době jeho nadřízený generál Boček na něj psal nepříliš lichotivá hodnocení a svědectví. Bylo jasné, že pro budoucí režim se automaticky stane nepřítelem č. 1.

Nepřekvapí nás tedy, že pouhé tři dny po vítězství únorové revoluce byl Janoušek poslán na nucenou zdravotní dovolenou, která měla trvat až do odvolání nadřízených míst. Do jeho kvalifikace ovšem zasáhl opět generál Boček, který ho označil na neupotřebitelného a pobytem v Anglii nepřizpůsobivého pro lidově demokratickou armádu. Stal se proto ve své funkci nevyhovujícím a byl přeložen do výslužby.

V civilu se proto snažil o zapojení do civilního letectví. Z kanadského Montrealu mu navíc přišla nabídka místa u Mezinárodní organizace civilního letectví, kterou v roce 1944 Janoušek sám spoluzakládal. Bedřich Reicin z 5. oddělení OBZ mu ale odmítl povolit výjezd do zahraničí.

Karel Janoušek se cítil být na vrcholu sil, a proto ho mrzelo, že se nemohl věnovat letectvu, kterému věnoval tolik. Když navíc viděl osudy svých spolubojovníků, kteří byli hromadně propouštěni z armády, degradováni a vězněni, začal pomýšlet na útěk.

Začal plánovat útěk s několika kolegy z Velké Británie. Protože byl sledován a měl odposlouchávaný telefon, neuniklo to ani Reicinovi. Ten za ním ze svého OBZ poslal zkušeného agenta provokatéra vydávajícího se za vyhozeného studenta ČVÚT, který nabízí Karlovi útěk za hranice. Janoušek váhal, ale stahující se smyčka ho donutila kývnout na provokatérovu nabídku.

30. dubna 1948 vyrazil Janoušek v autě s podplukovníkem Štěpánem, plukovníkem Chrástem a Jane Hrubým od Palackého mostu směrem k Plzni. Nedaleko Přeštic byli zastaveni a zatčeni hlídkou SNB. Následující den skončili v neblaze proslulém Hradčanském domečku v Kapucínské ulici.

Zde byl podroben výslechu. Uvedl pouze, že se nechtěl spojit s žádnou ilegální organizací proti republice, ale jen odejít za hranice a protestovat proti uvěznění zasloužilých veteránů našeho letectva. Přesto byl obviněn z nepřekážení nebo neoznámení trestných činů, zběhnutí, přípravy úkladů a pokusu vojenské zrady. Byl uznán vinným ze všech bodů a vrchní vojenský prokurátor Vaněk pro něj požadoval trest smrti provazem.

Vrchní vojenský soud trest zmírnil na osmnáct let těžkého žaláře zostřeného každý rok měsíční samovazbou. Dále byl odsouzen ke ztrátě hodnosti, akademického titulu, všech československých vyznamenání a občanských práv na deset let. Z hrdiny tak rozsudkem udělali člověka v klatbě.

Janoušek seděl celkem v pěti věznicích. Pankrác, Bory, Opava, Leopoldov a Ruzyň byla jeho více než desetiletá Odyssea.  Na Borech seděl dokonce v Kremlu, ve vězeňském oddělení určeném pro nejhorší vězně a známé svými mučícími praktikami z rukou dozorců. V roce 1950 mu za údajný pokus o útěk (jiná verze říká, že za odvolání u soudu) byl trest navýšen nejprve na devatenáct let a pak na doživotí.

Jako politický vězeň byl z obavy z možného útěku přes blízké hranice přesunut do Opavy, kde se zacházelo s vězni slušněji, ale pak byl přemístěn snad do nejhrůznějšího vězení v totalitním Československu, do Leopoldova. Podmínky zde připomínaly středověký žalář.

V roce 1956 byl naštěstí přemístěn na Ruzyň. Nakonec byl ale v květnu 1960 z rozhodnutí rozsáhlé prezidentské amnestie propuštěn na svobodu. Ani na svobodě mu ale soudruzi nedali pokoj.

Nejprve bydlel u své švagrové v Malé Štěpánské ulici na Novém městě. Později mu dovolili nastěhovat se do svého bývalého bytu na Kosárkově nábřeží na Malé straně. Několik měsíců ale nemohl najít práci. Střídavě se živil jako pomocný dělník a skladník. V roce 1961 dostal konečně místo inventurníka v Textil Praha. Měl jen malý důchod 200 korun, takže práci skutečně potřeboval. V roce 1967 odešel ze zaměstnání s důchodem 1400 korun.

Po hmotném zajištění začal usilovat o rehabilitaci svého případu. První žádost z roku 1964 byla zamítnuta. Teprve v roce 1968 svitla naděje. Objevila se kladná svědectví z roku 1948 a Janouška se zastal i Ludvík Svoboda. V červenci 1968 došlo na nové soudní řízení, které Janouška osvobodilo. Hodnost, titul ani vyznamenání mu však už nikdo za život nevrátil.

Karel Janoušek byl přes svůj věk nadále aktivní a po rehabilitaci začal pracovat na svých pamětech, které ale nikdy nedokončil. 27. října 1971 zemřel někdejší letecký maršál Karel Janoušek. Dostalo se mu vojenského pohřbu hodného pro veterána obou světových válek. O jeho úmrtí nepsaly tehdejší noviny ovšem ani slovo.

Po listopadu 1989 byl Karel Janoušek konečně plně rehabilitován in memoriam. V roce 1991 mu byla v rodném Přerově odhalena pamětní deska.

8_6.jpg

Epilog: Nebýt písně Far from the fame, kdo ví, jak by to s maršálem dopadlo. Já sám jsem o něm do té doby slyšel jen střípky informací. Je to hrdina. To je fakt!!! Ale také člověk, který neprávem upadl v zapomnění. Díky komunistům, díky nezájmu našich lidí o vlastní dějiny, díky sebemrskačství, které vždy zašlapává to, na co máme být právem hrdí a co bychom měli setsakra vědět.

Karel Janoušek zemřel daleko od slávy. Není jediný, ale je náš. Náš znevážený hrdina. Poučte se z dnešního článku.

Zdroje: Rajlich, Jiří: Karel Janoušek - Jediný československý maršál

https://fcafa.com/2012/05/08/karel-janousek/

http://forum.valka.cz/topic/view/38340

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář