Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Jiří Kastrioti-Skanderbeg – Neznámý Turkobijce

2. 3. 2017

aff0d089cb5a61375fec75b765291b37.jpg

 

Motto:,, Musíme nejenom uzavřít s Turkem mír, ale nechat ho přijít do Říma, aby potrestal papeže a jeho kněze.´´ Jiří Kastrioti-Skanderbeg.

 

Prolog: Je to příběh jako z románu nebo dobrodružného filmu na jaký jsme zvyklý. Hrdina je v něm nucen bojovat na špatné straně pod tlakem okolností a nepříznivé situace. Pak ale dojde k zásadnímu zvratu a hrdina přechází na správnou stranu, aby za ni bojoval. Díky dokonalé znalosti nepřítele, u jehož stolu jídal a pil, jehož jazyk studoval a jeho zvykům porozuměl, se z něj stává skutečná pohroma pro onoho protivníka.

Takový byl Jiří Kastrioti-Skanderbeg. Většina lidí ho bohužel nezná. Někdo si vzpomene na film sovětsko-albánské produkce Skanderbeg, který byl však poplatný době a představám komunistického vůdce Envera Hodžy. A někdo si zase pamatuje na koňak Skanderbeg, za minulého režimu pití pro lepší společnost. Kvůli ovládnutí Albánie Osmany v 15. století a následné okupaci byl odkaz Jiřího Kastrioti záměrně potlačován a přežíval jen díky albánské křesťanské minoritě a zahraničnímu exilu. V 19. století pod vlivem nacionalismu došlo na jeho oživení. Kastriotiho odkaz byl ale mylně vykládán tak, že se jednalo o člověka budujícího albánský stát bez ohledu na to, jakou vírou mělo být hlavní náboženství. U Turkobijce je to nesmysl. Tento mylně vytvořený obraz přežil do 20. století, kdy se samozvaný komunista Enver Hodža prohlásil za Kastriotiho pokračovatele a budoval kult Kastriotiho osobnosti jako ochránce prostého lidu před cizími pleniteli, domácímí feudály a zkaženou církví.

Proto se pojďme důkladně podívat na Skanderbegův život, ať víme, co byl vlastně zač.

 

V tureckých službách: Jiří Kastrioti, později známý jako Skanderbeg se narodil okolo roku 1405, kdy už většinu Balkánu okupovali Turci. Šestnáct let předtím došlo k osudové křesťanské porážce na Kosově poli a výkvět balkánských šlechticů a vládců byl teď nucen přes občasný dílčí odpor s Turky spolupracovat. Nejinak to bylo v případě Jiřího otce Jana, který odevzdal svého syna Jiřího jako rukojmí. A to byl jedním z nejmocnějších albánských šlechticů s državami od Jaderského moře až k dnešnímu kosovskému Prizrenu.

 

Chlapec byl nejmladší ze čtyř bratrů, a proto byl se svými dvěma staršími bratry poslán jako rukojmí k tureckému dvoru v Drinopoli. Zde se Jiří stal nejprve ic-oglanem (pážetem) a je známo, že přestoupil na islámskou víru. Po konverzi přijal nové jméno Iskender (Alexandr). Později mu tak Turci budou říkat díky jeho válečným úspěchům připomínajícím Alexandra Velikého. Samotný Jiří se spíše ale považoval za pokračovatele epeirského Pyrrha, někdy považovaného za prvního Albánce a jeho erb, dvojhlavá orlice s pěticípou hvězdou zase odkazovala na navázání tradice byzantských císařů.

 

Samotnému Jiřímu dlouhá léta nezbylo nic než trpělivě čekat a sloužit osmanskému sultánovi. Do roku 1443 sloužil osmanskému sultanátu ve vojenských operacích na Balkáně. Jeho otec se dokonce ve třicátých letech 15. století omlouvá Benátkám za škody způsobené jeho synem Jiřím na benátských državách v tzv. Benátské Albánii. Jiří je dále zmiňován jako albánský subasi (správce). Funkce cíleně využívá k rozšíření rodových držav a politického vlivu k posílení vlastní centrální moci i získání možných spojenců v boji proti Turkům. Později je povýšen a stává se sandžakbejem na jihu rumelijského ejaletu.

 

Na počátku čtyřicátých let 15. století už situace příznivě dozrála k možnému vymanění Albánie z moci sultána a utvoření vlastního státu. Jednak ještě před povýšením na sandžakbeje uzavřel Jiří tajnou dohodu s Benátkami a Dubrovníkem o uznání občanských práv a privilegií, kterou v obou státech užíval jeho otec, jednak na počátku čtyřicátých let došlo na dohodu mezi římskokatolickou a řeckoortodoxní církví o společném postupu proti hrozbě islámu a konečně došlo i na vojenské akce proti Osmanské říši, které vedl Bílý bej János Hunyadi.

4ad0fac9aea9f651946b44efd6fa1262.jpg

Albánská liga: Na podzim 1443 podnikl János Hunyadi tzv. dlouhé tažení proti Turkům a v listopadu téhož roku je drtivě porazil v bitvě u srbské Niše. Porážky využil Skanderbeg se svými příbuznými a pouhou družinou o několika stech mužích k obsazení severní a centrální Albánie až po Kosovo a západní Makedonii.  Akce probíhala tak, že po opuštění osmanského tábora si to Skanderbeg se svými věrnými napochodoval na své rodinné državy, kde obsadil hlavní pevnost Kruja a vše, co jeho rodu kdy patřilo. Zde vyhlásil válku proti Osmanům a přestup všech Albánců na katolickou víru. Nikoho nemusel moc dlouho pobízet, i když se sám osobně mnohých bojů při vzpouře účastnil a svou osobní statečností dával všem příklad. Během zimy 1443/44 mnoho dalších albánských šlechticů po vzoru Skanderbega napadalo a vyhánělo turecké posádky po celé zemi. Z malé revolty se stala celonárodní vzpoura.

 

Jiné to ale bylo mezi albánskými spojenci. Hunyadi během oné zimy utrpěl od osmanské armády několik porážek, a proto raději ustoupil zpět do Uher. Skanderbeg se ale nemínil vzdát a rozhodl se jednat nyní na diplomatickém poli. Svolal jednání albánských šlechticů a 2. března 1444 tak vznikla Albánská liga známá též jako Lezhská liga podle místa shromáždění. Byli zde příslušníci nejen albánské domácí šlechty, ale též významní příslušníci Benátské Albánie (državy Benátské republiky v Albánii) jako pozorovatelé.

 

Dohoda o Albánské lize sdružovala albánskou šlechtu v dobrovolný vojenský spolek na ochranu všech albánských držav proti Turkům. Každý šlechtic měl přispět svými muži i penězi naprosto dobrovolně a dle svých možností. Díky dohodě vzniklo v době míru stálé vojsko o 8-10 000 mužích. V případě krizové situace se počítalo s všeobecnou mobilizací obyvatelstva. Náš hrdina Jiří byl zvolen za vrchního velitele a správce společné pokladny celé ligy. Sám přispěl do ligy svou družinou až o 3000 mužích.

 

Tato liga sice svým způsobem přispěla ke sjednocení země proti společnému nepříteli, bránila ale vytvoření vlastního albánského státu. Samotný Skanderbeg jako správce pokladny a vrchní velitel si rozhodně nemohl připadat v oné lize jako vládnoucí suverén, ale pouze jako její první člen mezi všemi s propůjčenými funkcemi. Proto v následujících letech usiloval o víc. Aby vytvořil svůj stát, připojil k sobě nejvýznamnější šlechtice sňatkovou politikou. Tak mezi albánskou šlechtu rozdal své sestry a sám pojal za manželku dceru svého revoltujícího předchůdce Jiřího Arianitiho Androniké. Dále ke svým rodovým državám připojoval državy sousední, které prostě anektoval a z vlastníků učinil své vazaly. Vytvořil vlastní správní systém a postupně centralizoval veškerou soudní, výkonnou i legislativní moc. Na pomoc při správě si sám volil úředníky bez ohledu na jejich původ a postavení, rozhodující byly schopnosti. Skanderbeg tak postupně budoval vlastní stát zcela nově, bez feudálních přežitků, ale na druhou stranu tak vyvolal nevoli mezi albánskou šlechtou. Ta se nehodlala zbavit své nezávislosti hlavně, co se týče rodových držav a přebíhala kvůli tomu na stranu Osmanů, nebo se pro změnu orientovala na politiku Benátské republiky. Tak se i orientoval Jiří Arianiti, který posledních sedm let svého života neudržoval se Skanderbegem kontakt a radši se věnoval službě ve správě Benátské Albánie. Na stranu Osmanů zase přešli dva Kastriotiho synovci.

 

Nebyl by to ale Skanderbeg, kdyby si vždy neporadil a neuměl skousnout i hořkost porážky, protože dál musel být mužem činu na bojišti i na poli diplomacie. Hned po vyhlášení Albánské ligy se dal do organizace obrany země. A bylo to opravdu potřeba. V roce přijetí Albánské ligy došlo sice na vyhlášení křížové výpravy, ta ale skončila katastrofálně. Křesťanské vojsko bylo poraženo v bitvě u Varny. Jen činnost Skanderbega oslabila a aspoň dočasně zpomalila osmanský postup na Balkáně. Žádná z trestných výprav v letech 1444 až 1447 neuspěla. Hned v roce 1444 Kastrioti porazil Turky později mnohokrát používanou taktikou. Předstíraje ústup, stáhl se s vojskem do těžko přístupných hor, kde neměli Turci proti Albáncům šanci a odsud je za využití stejného terénu napadal. Tak skončila hned první bitva u řeky Černý Drin.

 

Benátky zlobí: Benátky se sice podílely diplomaticky na vytvoření Albánské ligy, jinak ale ke konfliktu na Balkáně zaujímaly neutrální postoj. Skanderbeg toužící po získání strategicky důležité pevnosti Deja benátské Albánii a hlavně rozladěný jejich vlažným postojem rozhodl na zasedání Albánské ligy v roce 1447 o válce proti Benátkám. Uzavřel spojenectví se svými protějšky, srbským Jiřím Brankovičem a bosenským Stefanem Vuksicem k tažení proti benátským državám v Albánii. K válce ho na dálku vybízel i nový spojenec, neapolský král Alfons, který toužil po oslabení moci Benátek.

 

Zatímco na válečném poli slavil Skanderbeg úspěchy a se svými bosensko-srbskými spojenci dosáhl jistých vítězství včetně získání oné pevnosti Deja, jeho benátským protivníkům se podařilo pomocí peněz a intrik rozvracet spojenectví albánské ligy a zvrátit tak nepříznivou válečnou situaci. Protože do toho sultán Murat II. chystal proti albánské lize nové tažení, musel Kastrioti přistoupit na jednání o míru. Tak ztratil vše, co válkou získal, i pevnost Deja, ale mírovou dohodou zprostředkovanou Hunyadim chystajícím další křížové tažení proti Turkům získal aspoň jako odškodné slušnou rentu 1400 dukátů, právo azylu na území Benátské republiky a osvobození od celních poplatků.

 

Nekonečná válka: Skanderbeg se proto rozhodl po uzavření míru připojit ke křížové výpravě. Ta byla ale poražena dříve, než mohl dorazit na bojiště. Na Kosově poli se tak odehrála další velká porážka křesťanstva. O dva roky později se Skandeberg utkal s Muratem osobně u pevnosti Kruja. V pevnosti zanechal jen nejnutnější posádku, stáhl se do hor a odtud po čtyři měsíce napadal Turky, než se rozhodli obležení ukončit a ustoupit.

 

Pokud chtěl nadále Skanderbeg Turky porážet a vybudovat svůj vysněný stát, musel intenzivně bojovat na mezinárodním poli zahraniční politiky. To znamenalo získat si další spojence. V padesátých letech 16. století se soustředil hlavně na získání pomoci od Alfonse Aragonského, který měl zájem o vybudování vlastních držav na Balkáně, aby tak oslabil moc Benátské republiky. Tento vztah se utužil hlavně po smrti Hunyadiho, který byl do té doby snad nejvýznamnějším Jiřího spojencem.

 

Benátky totiž nadále nehodlaly hnout prstem, protože se bály ohrožení svých mocenských zájmů. Papežská kurie se omezila na nevelkou a prakticky nevýznamnou finanční pomoc. Dubrovník se rozhodl zase angažovat jen jako prostředník v případě utvoření širší albánsko-srbsko-uherské koalice. Proto vsadil Skandeberg vše na Alfonse, kterého uznal za svého vazalského pána a souhlasil s možným vytvořením neapolských držav na osvobozeném balkánském území. Pomoc se přesto omezila na malý kontingent Katalánců v Kruji, která se stala sídlem neapolského místodržícího.

 

Nechuť křesťanské Evropy podniknout společně křížovou výpravu proti Osmanům, po které tolik volali papežové Kalixt III. a Pius II. způsobila, že Skandebergovi nezbylo než uzavřít se sultánem Mehmedem II. tříleté příměří. Na spojenecké smlouvy s neapolským vladařem ale nezapomněl. Uzavření míru se mu hodilo k jejich dodržení. Po smrti Alfonse Aragonského došlo k vytvoření mocenské kliky požadující odstoupení Alfonsova syna Ferdinanda a jeho nahrazení kandidátem z dynastie Anjou.

 

Skandeberg nejprve poslal v roce 1460 do Itálie vojenský oddíl synovce Gojka, aby se po roce sám k boji připojil se svou družinou a Ferdinanda vysekal z obklíčení u Barletty. Jeho vstup nakonec znamenal zvrat v celém konfliktu. V roce 1462 se ale musel vrátit domů, protože sultán obnovil útoky proti jeho zemi. K ochraně Ferdinanda nechal v Itálii albánský oddíl a jal se porazit osmanské vojsko. Následně odrazil hned tři osmanské útoky, ale v roce 1463 raději uzavřel mír, protože to pro jeho zemi znavenou válkou bylo příhodnější. Za pomoc Ferdinandovi byl ale odměněn roční penzí ve výši 12 000 dukátů a dvěma statky v jižní Itálii, takže spojenectví jistě nelitoval.

 

Mír měl trvat po deset let. Papež Pius II. ale přesvědčil i donutil Skandeberga vystoupit z mírové dohody a připojit se k další křížové výpravě. Pomoc přislíbily Benátky cítící se ohrožené osmanskou mocí i uherský král Matyáš Korvín. Vše ale probíhalo liknavě, nesešlo se ani dost financí, Korvín vystoupil a křížová výprava skončila dříve, než vlastně začala. Na straně Skanderbega zůstaly ze zahraničí jen Benátky.

 

Skanderbeg porazil v roce 1464 v rozhodující bitvě osmanskou invazi a v následujícím roce dokonce hned pět, ještě rozsáhlejších. Albánské lize ale hrozil hlad a s tím počítali i Turci. V roce 1466 došlo na další invazi, které se tentokrát účastnil i sultán Mehmed II. Bojovalo se opět o pevnost Kruja. Osmané se pokusili porazit Skanderbega a ovládnout pevnost rozdělením vojska, kdy část vojska poslali za Skanderbegem do hor. Skanderbega ale v těžkém terénu nemohli udolat a pevnosti se i tak nemohli zmocnit. Ani přítomnost sultána na věci nic nezměnila. Sultán a jeho vojevůdce Balaban paša museli ustoupit.

Skanderbeg následně odjel do Itálie, kde na neapolském dvoře a u papežské kurie žádal větší vojenskou, materiální a finanční pomoc. Odjel ale rozčarován a podle italských svědků měl pronést ona slova, která jsem použil jako motto svého vyprávění. Následující rok ještě odrazil další dvě obléhání Kruji, ale bylo mu jasné, že se Turci opět vrátí. Proto na začátku roku 1468 svolal zasedání Albánské ligy na místo jejího vyhlášení. Byl to ale jeho poslední boj. Zde těžce nemocný 17. ledna 1468 umírá. Byl pochován v katedrále v Lezhe.

e3e76e4376898586e0032b085808bb5d.jpg

Epilog: Na ovládnutí Albánie Osmany přeci jen došlo. Albánská liga se nadále bránila, chyběl ji ovšem vůdce jako byl Jiří Kastrioti-Skandeberg. Jeho sen o vybudování albánského státu s centrálně řízenou vládou ale došel částečně naplnění, neboť Kastrioti takhle ovládnul celou centrální Albánii.

I když měla ona liga jepičí život, dokázala, že má cenu za ni bojovat. Nebýt liknavosti, neschopnosti a rozepří vnitřních i mezi zahraničními spojenci, možná by nikdy Albánie nebyla nikdy islámským státem, ale zůstala by křesťanským. I situace na Balkáně mohla být jiná. A v tom je problém Skanderbega. Skanderbeg byl hlavně Turkobijec a křesťan i přes výchovu v islámském zajetí. Těžko by dovolil dnešní náboženskou podobu Albánie. A to se týče i komunistické propagandy za Envera Hodžy. Skanderbeg toužil po silném centralizovaném státě na pozdějším absolutistickém základě vlády a bez šlechty by se v ní neobešel. Chtěl jen překonat zastaralý feudální systém. Opíral se i o církev, takže proti ní nebrojil, jak si komunisté představovali. A co se týče představy vládce opírajícího se o lid, opíral se o něj pouze, když mu někdo z lidu mohl být užitečný při jeho správě státu. To byl skutečný Skanderbeg.

Odkazy: Dějiny Albánie

Toulky minulostí světa 6.

Balkán: 2000 let mezi východem a západem

Balkánský sud prachu

Django Bradley

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář