Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Jaroslav Klemeš – Poslední muž posledního výsadku v Protektorátu.

14. 8. 2017

 

klemes.jpg

 

 

Motto: Prohlašuji a slibuji, že učiním vše podle svého vědomí a svědomí, abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil. Dne 23. 11. 1943 čet. Klemeš Jaroslav

 

Prolog: Poslední muž posledního výsadku v Protektorátu. Tak se dá možná až příliš jednoduše označit hrdina dnešního článku. Voják, který má dnes pohřeb s poctami více než důstojnými činů, které prokázal. Salvou i hukotem armádních vrtulníků se dnes národ přišel rozloučit s mužem, který za něj bojoval před více než sedmdesáti lety ve válce, na kterou si už skoro nikdo nepamatuje a jejíž účastníci už skoro vůbec nejsou mezi námi. Je ale také smutnou pravdou, že se národ k těmto mužům neuměl vždy zachovat správně. O boji posledního vojáka z posledního výsadku a o tom, jak se někdy chováme k hrdinům je tento článek.

 

Jiná doba: Samotný generálporučík upozorňuje ve svém vyprávění, že v době kdy se narodil a chodil do školy byla jiná doba, jiné hodnoty a myslím si, že i jiní lidé, jiná společnost. Tehdy lidé pamatovali 1. světovou válku a věděli jak hrozná dokáže být, i jak vypadá odvaha, čest a vlastenectví. A Klemeš byl jedním z těch, co by o tom mohl učit.

 

Narodil se 31. ledna 1922 v Čadci, brzy mu zemřela matka a vyrůstal s otcem, berním úředníkem. Byl ze dvou dětí. Jeho bratr Vladimír se vyučil mechanikem a po válce pracoval v Letově. Klemeš se vyučil obchodním příručím a následně pokračoval rok ve studiu na obchodní škole.

Po vyhlášení Slovenského štátu se rodina vrátila na Moravu. Zde Jaroslavův otec navazuje spolupráci s odbojem a pomáhá převádět lidi do zahraničí. Za svoji ilegální činnost byl zatčen, odsouzen a v roce 1942 popraven.

Jaroslav odchází v lednu 1940 do Maďarska (zde je krátce vězněn) a dále pokračuje přes Balkán a Sýrii do Francie. Doma nechává jen vysvětlující dopis. Koncem dubna 1940 je odveden v Agde do Československé armády ve Francii. Byl zde vtělen do spojovací čety, se kterou prodělává křest ohněm. Účastní se bojů ve Francii, o kterých podává otřesné svědectví. Během bojů ve Francii je totiž tvrdě konfrontován s realitou. Výstroj byla ještě z 1. světové války, pušky byly na pět ran a šly hodně špatně nabíjet, ustupující Francouzi byli často opilí a zahazovali svoji výstroj a výzbroj.

Klemeš se v červenci vyloďuje s kamarády v Liverpoolu. Je zařazen do spojovací čety pěšího praporu. Zde prodělává radiotelegrafický výcvik. V roce 1941 prodělává ve Skotsku výcvik v seskoku padákem. Následující rok je zařazen na podkladě vlastního souhlasu k výcviku pro zvláštní úkoly. Další výcvik v rámci operace Platinum prodělává od května 1944 v Itálii na základně Laureto.

 

Výsadek Platinum-Pewter: Z organizačních důvodů byla výše zmíněná operace Platinum spojená s operací Pewter. Členy skupiny byli kpt. Jaromír Nechanský, zástupce velitele rotný Jaroslav Pešan a radiotelegrafisté Alois Vyhňák a Jaroslav Klemeš. Tato skupina seskočila 17. února 1945 poblíž Nasavrk na území Protektorátu, aby se spojila s odbojem a pomocí vysílaček Anny a Věry (Věra se rozbila při seskoku a fungovala nadále jen Anna) fungovala jako spojka s Londýnem. Dále měla skupina za úkol přijímat další členy odboje, posílat cenné informace do Anglie, koordinovat postup odboje s Londýnem, řešit úkoly spojené se zásobováním apod., vše na území Českomoravské vrchoviny a východních Čech. Důležitou roli radiotelegrafisty ovládajícího Annu sehrál Klemeš.

 

 

Na konci dubna 1945 se skupina přesunula do Prahy, kde během Pražského povstání pomáhala koordinovat celou akci se spojenci pomocí již zmíněné vysílačky Anny. Klemeš vyšel z celé akce vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a byl povýšen do hodnosti nadporučíka.

 

Období pronásledování a poslední léta: Jaroslav Klemeš se rozhodl, že dále bude sloužit v armádě. Od roku 1946 pak slouží v Litoměřicích, ale velitel výsadku Platinum-Pewter byl zatčen a popraven v roce 1950 a režim si posvítil i na ostatní členy. Jaroslav Klemeš byl degradován a propuštěn z armády. Na podzim 1949 je zatčen a ve vykonstruovaném procesu se skupinou generála Karla Palečka odsouzen ke dvěma letům vězení.

Řadu měsíců je také ve vyšetřovací vazbě vězněn v nechvalně známé samotce hradčanského domečku. Celkem devět měsíců zde byl zadržován. Za celou dobu na samotce nevyšel na jedinou vycházku a dle jeho vlastních slov se jednalo o malou temnou místnůstku, kde se dalo jít maximálně pět kroků tam a pět kroků sem. Část trestu strávil v pracovním táboře ve Všebořicích u Ústí nad Labem.

Následně byl nucen pracovat v podřadných zaměstnáních jako skladník, závozník nebo řidič ČSAD v Ústí nad Labem. Až v roce 1968 byl rehabilitován a byla mu vrácena hodnost a vyznamenání. Mimo to a malé finanční odškodnění se jim ničeho nedostalo. Mezitím se v padesátých letech stihl Klemeš také oženit. Z manželství se mu narodil syn. Komunistický režim mu nedopřál klidu, ale ani po propuštění, protože když mělo dojít na svatbu, jeho nastávající žena byla od sňatku odrazována.

Po Sametové revoluci byl povýšen na podplukovníka v záloze, v roce 1992 na plukovníka a v roce 2010 byl jmenován brigádním generálem. Naposledy byl v roce 2015 jmenován generálporučíkem. Zemřel ve spánku 7. srpna 2017 ve Střešovické nemocnici, kde trávil poslední léta svého života.

Do konce života se stýkal s veterány, účastnil se všech pietních a vzpomínkových akcí na 2. světovou válku u nás a vyznamenával parašutisty, kteří byli po výcviku přijati. Takový úspěšný adept dostával z rukou pana generálporučíka výsadkářskou dýku. Byl to velice pokorný a skromný člověk, který rozhodně nezahořknul a nezatvrdil se vůči vlasti, která se mu špatně tak odvděčila.

 

Epilog: Pan generálporučík byl a je hrdinou, který se zasloužil o náš stát. Na Polozapomenuté hrdiny jsem si ho nevybral ale náhodou. Vybral jsem si ho zde proto, že si zaslouží vzdát úctu, ale také proto, že jeho osud je ukázkovým osudem muže, ke kterému se vlastní národ obrátil zády. A dále jsem si ho vybral proto, že jeho generace odchází a nová, mladá a nezkušená generace na tu starou zapomíná a ve škole se o ni neučí. Tak se postupně tato stará generace může stát zapomenutou. Zatím je ale čas. Zatím je jenom polozapomenutá.

 

Zdroje: Lidové noviny, Paměť národa, Válka. cz, Operace Platinum-Pewter: Vojenské jednotky.cz, Vojenský historický ústav Praha, Dokument Neznámí hrdinové.

 

Django 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář