Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polozapomenutí hrdinové: Carl Gustav Emil von Mannerheim

7. 2. 2013

 

gen.mannerheim_1919_255.jpg

Motto: Vojáci si většinou boj nevybírají, jenom v něm bojují. Válku začínají politici a vojáci jsou jejich nástrojem vedení války, kteří jí mají vyhrát, aby jí zase ukončili dohody politiků. Jak řekl Patton: Kdybyste nechali vojáky dokončit válku, bylo by po všech válkách. Náš dnešní hrdina si boj ani stranu nevybral, ale vyšel z něj se ctí.....
 

 

 

 

carl_gustaf_emil_mannerheim.jpg

První zkušenosti: Narodil se na rodném zámku Louhisaar Manor v roce 1867 a byl potomkem řádu livonských rytířů a zčásti i švédských potomků vikingských kolonizátorů. Celý život mluvil švédsky a finsky se nikdy pořádně nenaučil, přesto se nebál za Finsko vystoupit. Miloval lov, střelbu a šerm, zajímal se o historii, o čemž svědčí i doktorát z filozofické fakulty. Už ve čtrnácti byl poslán na vojenskou akademii, ale byl vyloučen pro kázeňské přestupky. Místo toho absolvoval jezdeckou školu v Petrohradě, poté sloužil částečně ve Finsku a částečně v Polsku. Vypracoval se až do jízdního oddílu carevny Fjodorovny a poté se účastnil rusko-japonské války, kde dosáhl po bitvě u Mukdenu hodnosti plukovníka.

V letech 1906-1908 vedl vojensko-vědeckou expedici na Sibiř, do střední Asie a Číny. Před vypuknutím 1. světové války byl povýšen na generálmajora a v první světové válce byl znovu povýšen a vyznamenán svatojiřským řádem. Po bolševickém převratu se urychleně vrátil do Finska, kde se postavil do čela Bílých gard a vyhnal ruskou armádu ovládanou bolševismem, stejně jako rázně ukončil bolševické povstání a pomáhá vytvářet demokratický stát.

Po ukončení rudé hrozby odjíždí do Francie na mírové jednání a po návratu se snaží o vytvoření monarchistického zřízení státu! Ve 20. letech pomáhá vytvořit polovojenskou pravicovou organizaci Laptua jako protisílu sílící levici v zemi, ale její čelní místo odmítá. Prosazuje myšlenku spojenectví s Francií a Švédskem, která ale nebyla vyslyšena. Stejně tak je zamítnut jeho pokus o modernizaci armády. V roce 1933 je jmenován maršálem.
 

Zimní válka: Po odmítnutí žádosti SSSR o Karélii a ostrovní oblasti bohaté na nerostné suroviny dojde k zimní válce od listopadu 1939 do března 1940. Mannerheim na ni čeká v nově zbudované linii, pojmenované po něm. Finové byli výborní střelci, ostatně většina z nich se živila lovem v chladné divočině. Ale měli jen několik desítek tanků a přes sto letadel proti tisícům sovětských strojů a milionové armádě. Proti milionu stálo 250 000 ještě chabě vyzbrojených mužů, když počítáme ještě dobrovolníky ze Švédska a finské emigranty, kteří se vrátili bránit opuštěnou vlast. Švédsko Finsku pomoc přislíbilo, ale nedošlo na ní. Do země se hrnul milion Sovětů. První vlna pod Vorošilovem nedokázala Finy porazit a Finové přešli ještě do protiútoku a taktikou zvanou Složené dříví (rozdělení nepřátelské armády na malé části, okolo kterých se postupně uzavře kruh) pomalu ubírala sovětské armádě síly, kromě Kuola, kde se Sověti udrželi až do příměří v březnu 1940. V únoru roku 1940 musela přijít ke slovu druhá vlna pod vedením Timošenka, který sice prorazil Mannerheimovu linii, ale ne po dvou dnech, jak se holedbal, ale po dvou týdnech. Boje se přesunuli do Viipuri, kterou když Finové nemohli udržet, ustoupili, ale ještě vypustili stavidla Viipurské přehrady a zastavili tak Timošenkův postup. 12. března došlo na podepsání míru. Finové sice přišli o svoji východní část Karélie a ostrovní oblasti, ale SSSR mělo ztráty sto tisíc mrtvých, stejný počet raněných tisíce kusů letadel a obrněné techniky.
 

finn_ski_troops.jpg

Pokračovací válka a exil: Finsko nemohlo dlouho přežít bez nerostných surovin. Proto se připojilo k operaci Barbarossa. Do země okamžitě začala proudit německá pomoc, ale maršál Mannerheim si držel od Hitlera ústup, společně s prezidentem Ryuttim se tvrdě postavil proti perzekuci Židů a jejich vystěhování, kterou nabídnul Hitler. Část vojsk maršál poslal do jednotek SS, ale pod podmínkou, že si je bude moci odvolat zpátky, a že budou mít finské velitele.

Finská armáda znovu obsadila Karélii a obléhala Leningrad. Finští členové SS bojovali až na Krymu a byli známí svojí statečností, ale i přes nevraživost vůči Rusům se chovali k zajatcům na poměry Rusů a Němců slušně.

Když v roce 1943 zaznamenal Hitler neúspěch na východní frontě a přišla k němu žádost Mannerheima o stažení finských SS zpátky do vlasti, Hitler se rozjel do Finska a chtěl si s Mannerheim promluvit. Mannerheim ale nepovolil. Očití svědkové dokonce tvrdí, že Mannerheim byl k Hitlerovi natolik arogantní, že si před ním zapálil dýmku, což si jinak nesměl nikdo před Hitlerem dovolit.

Rok poté skončilo obklíčení Leningradu a Finové ponecháni napospas Rusům svými německý spojenci museli chvatně ustupovat bojem. Rudá armáda se v 9. června převalila přes Finské hranice jako lavina. Finové bojovali statečně o každý metr, Mannerheim ve svém štábu neustále pracoval, ve spěchu se stravoval a celou invazi nespal, zatímco jeho pobočník jezdil od bojiště k bojišti a měl mu přinášet zprávy o stavu armády a ptát se na potřeby vojáků.

Maršál si konečně odpočinul po bitvě na Tali-Ihantale 25. června, kde byl ruský útok zastaven poté, co došlo k rozšifrování ruských zpráv a po odražení útoku byly ruské divize zasypány palbou dělostřelectva a letectva. Padesátitisícová finská armáda porazila trojnásobnou převahu. Rusové byli nuceni vyjednávat. A 17. září byl podepsán mír, kde byly Finsku přiznány hranice z roku 1940.

Maršál Mannerheim byl ale totálně vyčerpán a nabíral v té době síly v nemocnici po celkovém zhroucení, kde se také dozvěděl, že má být jmenován prezidentem místo Ryuttiho, který odstoupil po dohodě o umístění sovětské posádky na finské území. Tu i Mannerheim okomentoval slovy: ,,Je to nůž na krku´´.

První, co musel udělat, bylo vypovědění nepřátelství Třetí říši a jeho zahnání do moře ve finsko-laponské válce, která i přes první boje skončila dohodou a oboustrannou nechutí k vzájemnému boji proti včerejším spojencům.

Po dvou letech vlády Mannerheim odstoupil z funkce prezidenta, jednak ze zdravotní důvodů a jednak z rozšíření vlivu levice v zemi. Zemřel v roce 1951 ve švýcarském exilu..
 

Epilog: Maršál Mannerheim budí někdy kontroverzní představy, nikdy to však nebyl žádný fašista nebo nacista, i přes spolupráci s Německem. Zajímal se o německé zbrojení a její armádu, obdivoval její bojeschopnost, ale obával se Hitlera. Kdyby Hitler napadl Finsko, bojoval by určitě s ním, ale Stalin ho předběhl a tak si nedobrovolně Mannerheim i Finsko vybrali stranu...

Zdroje: Richter, Karel: Hranice placená krví

Juttikkala, Eino, Pirinen, Kauko: Dějiny Finska

Carl Van Dyke: Zimní válka
 

Django

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Další ze severských válečníků

Lukáš,31. 1. 2014 10:12

Nevím, zda ho znáte, ale přinejmenším má velmi zajímavý životní příběh ;)
http://en.wikipedia.org/wiki/Lauri_T%C3%B6rni

maršál Mannerheim

Sven,25. 2. 2013 6:22

Ještě jsem nečetl (v češtině) lepší historický posudek osoby maršála Mannerheima. Doposud všechny zmínky o něm, byly zaslepené dobovou propagandou, anebo zase byly příliš "opatrně", napsat něco pozitivního o vojákovi, který si všechna svá vyznamenání zasloužil a nosil je i tehdy, kdy to už nebylo "moderní" ! Finové si zachovali pevnou páteř, oproti jiným.....

Re: maršál Mannerheim

Django Bradley,25. 2. 2013 20:46

Díky Svene,

vážim si toho.....