Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mýty a pověry: Žďárský upír (Případ vampýrismu)

29. 1. 2017


f37c76363bbffada1771ebdc720b590e.jpg

 

 

 

 

 

 

Motto: ,,Slyšte, jak nám děti noci hrají!´´  Drákula

Prolog: Do hřbitovní krypty vchází v noci několik mužů. Je to jihlavský kat, jeho pacholek, kněz a možná někdo další. Kat provádí pokus s virgulí, který utvrzuje všechny přítomné, že se zde nachází nemrtvý-upír. Když konečně otevřou rakev nedávného pochovaného nebožtíka, nestačí se divit. Mrtvý má zdravou barvu v obličeji a vše vypadá, jako kdyby poklidně spal. Po zvolání nebožtíkova jména nebožtík otevírá oči a posazuje se. Na otázky, týkající se trápení místní obyvatel, odpovídá jen výsměchem. Mezitím kat hází do rakve postupně tři karty, které neznámá síla vrhá zpět. Mrtvý se už pokouší vstát, ale pacholek ho sráží rýčem zpět. Kat mu na místě sráží hlavu, ale horor ještě není u konce. Kněz přebírá prastarou knihu a mrtvého zaklíná. Do úst mrtvého pak kat sype mák a tělo ještě zasypává nehašeným vápnem. Kolik zrníček má upír v ústech, tolik let dá lidem pokoj.

To vše se mělo stát na začátku 19. století ve Žďáru nad Sázavou. Upír se jmenoval Alois Ulrich a měl být pohřben na Dolním hřbitově ve Žďáru nad Sázavou. Jeho tělo tam ale dnes chybí. Byl snad pohřben na druhém místním hřbitově?

Poslední český upír?: Alois Ulrich je posledním doloženým upírem u nás. V roce 1817 zemřel a stal se upírem. Byl to původně správce místního velkostatku, který se neurvale a krutě choval ke svým podřízeným i místním. V onom osudném roce prodělal jakousi nervovou horečku a náhle zemřel. Vzhledem k jeho věku to nebylo tak překvapivé, ale ona osudná nemoc se tehdy zdála všem poněkud záhadná.

Ulrich pak nedal lidem pokoj ani po smrti. Napadal a tloukl panské úředníky, sfoukával jim svíčky, obtěžoval místní lidi. Když mu jeden místní občan nechtěl po rozmluvě věřit, že je nemrtvý, zabil ho a dokonce nechtěl místní pustit přes most, kde se zdržoval za bílého dne. Obyvatelé museli přes vodu postavit lávku a chodit přes ni.

Po smrti onoho občana došla lidem trpělivost a poslali pro jihlavského kata, který měl být odborníkem na tajemné síly. Svoji pověst potvrdil a onen protiupírský zásah skutečně provedl ještě s knězem a pacholkem.

Ovšem Ulrich být upírem nemusel. Moderní věda ukázala, že rozkládací procesy těla mohou za určitých podmínek vypadat podivně jako u Ulricha. Mrtvým jistou dobou po smrti běžně rostou vlasy, vousy a nehty, tělo se také může nafouknout tělními tekutinami a mrtvý tak připomíná spícího člověka, který volně vydechuje vzduch z plic.

Jak to, že se ale mrtvý posadil a chtěl vstát, smál se, reagoval na zvolání svého jména? Co ona neznámá síla, která vrhla karty z rakve zpět? A jak to, že nevíme, kde se nachází tělo mrtvého? Na to už věda zatím neodpoví.

51ff721cea1960119bbdcda12bc6626d.jpg

Historie vampýrismu: Divíte se, že ještě v 19. století se tu věřilo na upíry? Není se čemu divit. Císařovna Marie Terezie musela během svého panování dokonce zastavit hony na upíry. Po nechvalně známem případu čarodějnických procesů na Šumpersku došlo na poslední čarodějnický proces v roce 1705, kdy dva traviči koní, podezřelí z čarodějnictví, byli potrestáni jen roční robotou na panském. Soudce byl pravděpodobně osvícený člověk. Císaři Josef I. a Karel VI. se podíleli na právních a soudních reformách celou svoji vládu a byl to Karel VI., který rozhodl o zákazu vedení čarodějnických procesů. Jeho dcera Marie Terezie i v tomto směru omezila moc církve a její syn Josef zatloukl poslední hřebíček do rakve čarodějnickým procesům, když zrušil veškeré tresty a zákony o čarodějnictví.

Vedle pozitivních ohlasů to mělo bohužel i jeden negativní. Po omezování procesů proti čarodějnicím došlo na celém území habsburské monarchie a zvláště u nás k rozšíření protivampýrských procesů. Nejvíce na tom jako posedlí vydělávali právě kati, o kterých se šuškalo, že vědí jak bojovat proti temným silám. A nejčastějšími oběťmi byli nebožtíci, kteří se stali oběťmi znesvěcení vlastního hrobu. Marie Terezie pak v návaznosti na politiku svého otce zastavila tyto procesy. Nelze se však divit, že na začátku 19. století tu byl tradičně ještě nějaký kat, který se tomuto zátahu na upíry věnoval.

Abychom ale pokračovali od začátku, musíme se podívat na původ víry v upíry od samého počátku lidských dějin. Upír je totiž starý jako lidstvo samo. Najdete ho snad na všech kontinentech a ve všech možných jazycích. Už pravěcí lidé s nimi měli svádět svůj boj. Všimněte si, jak máme dochované hroby se svázanými a  zmrzačenými mrtvými. Někteří mrtví dokonce byli upravení tak, že vypadali jako živí. Pravěcí lidé se báli, aby se z jejich mrtvých nestali nemrtví démoni pronásledující živé.

Ale pojďme dál napříč světem. Staří Sumerové vyprávěli o bytosti jménem Ekimu. Byla to duše zavražděných lidí, vtělující se do těl smrtelníků a živící se jejich vnitřní energií. Šlo tedy o astrálního upíra, nikoliv fyzického, živícího se krví.

Podobný upír je znám ze starověké Číny, ale je to typický upír živící se krví. Pozor, jedná se o prvního doloženého upíra, před kterým se prý dá ochránit česnekem.

V Indii máme zase nemrtvé démony Rakšásy. Ti pro změnu pojídají lidská játra a místní krutá bohyně Kálí se koupe v lidské krvi kvůli zachování mládí a svěžesti.

Aztékové znají krvelačného motýla Itzpapalotla a Malajci jistého démona Langsuira, který povstává z těl dětí zemřelých během porodu.

V Portugalsku mají Bruxu. Je to něco mezi upírem a můrou. Je to osoba (zpravidla žena), která opouští v noci lůžko a odlétá v napůl ptačí podobě podobná dost bájné harpyji, a když se vrací, saje krev vlastním dětem.

V Irsku nacházíme dokonce doložené dva vládce podobné Ulrichovi nebo Drákulovi, podle kterých se viditelně Stoker inspiroval ve svém románu. Jeden žil v šestém a druhý v sedmnáctém století. Ten první byl tak krutý, že po smrti vstával z hrobu a chodil popíjet poddaným krev. Několikrát ho zabili, ale marnost nad marnost, vždycky se vrátil a znovu řádil. Nakonec ho zabili dřevěným mečem z jasanu, kterým probodli srdce a s jeho mrtvolou provedli nezbytný rituál, aby již nepovstal. Druhý výtečník, místní hrabě, musel být zabit přímo kůlem.

Ovšem společné znaky pro upíry nesou tradičně upíři slovanští. I slavný Sienkiewicz ve své slavné historické trilogii Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski zachytil pověsti o upírech, držících se poblíž proklatých míst, na které místní pověrčiví obyvatelé stavěli posvátné mohyly na ochranu. Na takovém místě nebylo radno procházet nebo projíždět, protože takový nemrtvý tu na Vás skočil a jal se trápit podobně jako můra nebo mora, která ale nesaje, spíše škrtí, rdousí, sedá na prsou a vůbec trápí člověka do smrtelného vyčerpání.

Upír má prostě rozličnou podobu. Takový psychologický upír je dodnes uznáván jako i současnými vědeckými odborníky, jako člověk, který Vás psychicky oslabuje, aniž by o tom věděl nebo byl nadpřirozenou bytostí. Představte si člověka, který Vás sotva pozdraví nebo se na Vás podívá a už vás štve, unavuje, otravuje. To je psychologický upír.

Ovšem pak je kromě krvesaje i energetický (astrální), vysávající z Vás životní energii, ale ne krev. Po jeho napadení se po probdělé, nepříjemné noci cítíte unavení, nevrlí a nevyspalí, zkrátka bez energie.

A potom jsou klasičtí nemrtví, ale nemusí být jen krvesajové. Podobně jako v případě Ulricha můžou strašit, napadat a ubližovat jinak, než přisátím pomocí delších špičatých zubů. Podobně jako mora na Vás sednou a mohou rovnou uškrtit, zardousit nebo z Vás sát krev aniž by vůbec použili zuby. Záhadolog Otomar Dvořák je nazval Rdousivými děťátky. Podle popisů očitých svědků se dají popsat jako malé šedivé děti s velkýma očima bez panenek a s obličejem starců. Tito lidé je viděli při svém napadení sedět u nohou postele, když se nacházeli v polospánku, tedy změněném stavu vědomí a těmto lidem nebo jejich blízkým se špatně spalo nebo utrpěli větší ztrátu krve bez zjevného zranění.

To už se ale dostáváme k vědeckému výkladu a rozdělení upírů, pokud připustíme jistou, i když omezenou existenci těchto bytostí. Vraťme se do minulosti a podívejme se na českou stopu ,,krvesajů´´.

Česká stopa: Upírem se může stát člověk různě. Mohl to být za života veliký hříšník jako údajně Vlad Tepes Dracula, nebo jen spáchat sebevraždu. Mohl být proklet, být kousnut upírem, ochutnat jeho krev nebo maso. Mohlo se jednat o tuláka, zločince nebo i narozené mrtvé dítě, jak jsme viděli. A mohl to být i člověk, který se toužil stát upírem a kouzlem či paktem s temnými silami se jím skutečně stal.

Nyní se ale podíváme na českou stopu v historii upírů. První protivampyrské zásahy na mrtvých jsou u nás patrné už z dob Keltů. Někteří vědci spekulují, že něco jako protivampyrský zásah je už z pravěku dodnes nevysvětlený hromadný masakr v Býčí skále, ale zde se mohlo jednat i o nájezd nepřátel, oběť bohům nebo obyčejný rituální pohřeb významného muže. Je zde prostě moc hypotéz.

Další upírské hroby nalezneme u Makotřas, nebo na Olomoucku z doby Velké Moravy. Ovšem nejslavnější archeologický nález hromadného upírského hrobu či hrobů je v Čelákovicích. Našla se zde řada hrobů s těly převážně mužů (u některých těl vzhledem k postupu rozkladu nešlo určit pohlaví) z konce 10. nebo počátku 11. století. Tehdy zde končilo pohanství (to přeneslo víru v upíry i do křesťanství) a to se projevilo na vzhledu znetvořených těl. Našly se zde stopy kůlů k probodnutí srdce, těla v nepřirozené poloze na břiše a boku a s polámanými končetinami. Co se zde tehdy stalo, že bylo s těly takto naloženo, dodnes nevíme.

Jiné případy máme dokonce písemně zdokumentované. Kronikář a diplomat na dvoře Karla IV. Neplach zaznamenal dva případy z roku 1336 a 1344. To náhle v roce 1336 zemřel jakýsi pastýř Myslata. Bylo to ve vsi Blov na Kadaňsku. Myslata zemřel tak, že si srazil vaz po pádu z vozu. Po smrti vycházel z hrobu, strašil lidi a zabíjel. Vše se mělo uklidnit až po protiupírském zásahu. Vesničané ho vykopali, a protože Myslata měl být živý, začal řvát jako býk. Tak ho jeden místní bodnul holí a vyřinula se z něj doslova řeka krve.  Až po spálení prý nastal klid.

Druhý případ se stal v Levíně. Zde vstávala z hrobu pro změnu žena, která své oběti rdousila. Také prý spolkla víc jak polovinu svého závoje a ten byl po vyjmutí při její fyzické likvidaci celý krvavý. Když ji prokláli kůlem, pořád se ještě hýbala a pokoušela se vstát. Až když ji spálili, nastal definitivní klid, ovšem nešlo ji prý spálit obyčejným dřevem, ale muselo se použít dřevo z tašek kostela.

A byl tu případ z roku 1618. V Ivančicích si najali jednoho žoldnéře, nebo snad Maďara (verze se liší), aby je zbavil upíra vylézajícího z hrobu a trápícího místní. Tenhle Maďar nebo žoldnéř měl mít s upíry jisté zkušenosti, ostatně žoldnéři stejně jako kati neměli nikdy valnou pověst a říkalo se o nich všelicos. A tenhle dobrovolník ukradl umrlcovi jeho pohřební rubáš. Umrlec se dobýval na kostelní věž, kde se onen dobrovolný lovec nemrtvých ukrýval a ten mu urazil hlavu rýčem nebo vyhodil rubáš ven a umrlec dal pokoj, protože má ráno na těle zbyl jen jeden kus roztrhaného rubáše.

Ovšem ani urozené krvi se nevyhnulo podezření z čarodějnictví. Paní Eleonora Vilemína Schwarzenbergu byla podezřela z upírství nebo čarodějnictví. Ale bylo to právě v první polovině 18. století, kdy u nás došlo na protiupírskou horečku a nevšedně chovající se kněžna, která lovila a chovala vlky, pila jejich mléko na posilu, aby porodila následníka, přirozeně vyvolávala nežádoucí pozornost. Co na tom, že po pitvě se ukázalo, že zemřela na rakovinu? Stejně na ni provedli protiupírská opatření.

Ale stejně jako v současnosti tu byly dva reálnější příběhy oněch Rdousivých děťátek z 19. století. Někdy před dvěma sty lety byli v Praze zabiti dva vojáci na hlídce. Někdo je zardousil. Bezradná policie nikoho nenašla, ale u druhého případu se našla důvěryhodná svědkyně, která viděla postavu podobnou výše popsaným děťátkům na zídce u jednoho z uškrcených vojáků. Případ byl nakonec uzavřen tak, že ony vojáky zardousil pravděpodobně chovanec nedalekého ústavu pro duševně choré, ale vrah nikdy dopaden nebyl.

Další případ se stal na konci 19. století tady na Klatovsku, kde jednoho podnapilého občana zardousila jakási neznámá síla. Vracel se z hospody se sousedem, který později dosvědčil, že u hřbitova, kde nebožák začal nadávat na svou nebožku ženu, se najednou začal ošívat a později rudnout a dusit, přičemž ještě sípal, že ho něco drží a takhle týrá. Potomci onoho souseda, co to viděl, to dokládají jako skutečnost.

Epilog: A to je mýtus i realita o upírech. Upír, který vás kouše a vysává po půlnoci, mění se ve vlka, netopýra, mlhu, ovlivňuje počasí, má špičaté uši a nezvykle bledou tvář, bojí se světla a pohybuje se v noci, je mýtus filmu a literatury. V Draculovi se dokonce padouch pohyboval i ve dne, ale v Nosferatu vznikl mýtus o strachu ze světla. Upír má rozličnou podobu v legendách a pověstech, ale zůstává zde strašidlem, které spíš otravuje lidem život, a když zabíjí, tak zrovna nemusí kousat a sát, ale třeba i rdousit. A jeho podoba je úplně jiná, než jak jsme zvyklí. Část pověr se již vysvětlila a můžeme si tak oddechnout, že šlo jen o lidovou šuškandu, ale jisté nevysvětlitelné projevy přetrvávají dodnes a bylo by dobré se jim věnovat, protože jsou věci mezi nebem a zemí, se kterými není radno si zahrávat, natož se jim vysmívat.

​Zdroje: Dvořák, Otomar: Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti 

​Česal, Aleš: Toulky českým tajemnem

​Česal, Aleš: Největší archeologické záhady Čech, Moravy a Slezska

Django 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Upíři

Pavla Ottová,29. 1. 2017 22:04

Teda to je morbidní.Ale hezky napsané,určitě se budu v noci budit.Byla jsem ve Velkých Losinách a četla o upálení čarodějnic,taky pěkný mordák.Pěkné.Pavla