Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrdinové kontra padouši: Cartouche – Psáno s C.

26. 2. 2017

 

 

Motto: Míním tím jistého Cartouche, kterého všude hledali a nenacházeli. Dokonce jsme věřili, že je vybájený… Edmond de Barbier, Journal de Barbier.

 

Prolog: Byl považován za francouzského Robina Hooda. Bohatým prý bral, chudým dával, utiskované hájil, nespravedlivým se mstil. Měl armádu zbojníků po celé Paříži, nic mu neuniklo a mohl být všude i nikde. Byl okouzlující záletník. To vše byly zvěsti nahromaděné za Cartouchova života. Ve skutečnosti byl obdivovaným nekorunovaným králem pařížského podsvětí. A jak to bylo s jeho zbojnictvím?

cartouche-belmondo-c.jpg

Řemeslo mu nevonělo: Slovutný Grasel převzal řemeslo po otci a dědovi, Schinderhannese všechno naučil otec, ale co Cartouche? Jak se z něj stal proslulý zbojník? Budete se divit, ale cestu si vybral sám a velmi rychle se ji naučil.

 

Otec našeho Cartouche byl obyčejný, ale poctivý bednář. Cartouche se narodil v říjnu roku 1693 v Paříži. Cartouche byla později jeho zlodějská přezdívka, ostatně také to znamená náboj. Jeho skutečné jméno bylo Louis Dominigue Bourguignon. Od malička byl problémovým dítětem a bednářské řemeslo mu nevonělo. Utíkal z domova, toulal se a doma za to sklízel výprask. Otec trval na tom, že bude poctivým bednářem.

 

Jednou takhle utekl a rozhodl se, že už se nevrátí. Narazil na cikánský tábor a rozhodl se s těmito kočovníky zůstat. Jako chlapec byl malý, ale robustní a silný. Do toho byl jistě mrštný a měl pod čepicí. Brzy se naučil správně vybírat cizí kapsy i kriminální argot, kterému policie tehdy nerozuměla.

 

Několik let se takhle s cikány potloukal, až se jednoho dne nacházeli v okolí Rouenu. Zdejší parlament se rozhodl vykázat všechny cikány z Normandie. Ti ukradli, co mohli, vše naložili na vozy, zapřáhli a uháněli pryč.

 

V Rouenu ale nechali malého Dominiguea, který zůstal v místním špitále. Po vyléčení zde potkal svého strýce. Ten mu domlouval, aby se vrátil domů. Budoucí Cartouche se skutečně vrátil domů, učil se bednařině a sekal latinu. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, protože věděl, že je snadnější způsob, jak si opatřit peníze. Své sourozence a známé začal zasvěcovat do kapsářského řemesla, podsvětního argotu a cikánského dialektu.

 

Podle pověsti se zamiloval a začal znovu krást, aby svou milou okouzlil šperky i lepší stravou za kradené peníze. Každopádně musel opět z domu, protože jeho otec se časem dovtípil a pořídil si na syna zatykač zavedený panem d´Argenson, velitelem královské policie. Tento zatykač opravňoval otce zavřít syna do nápravného nařízení konventu Saint-Nazaire. Louis-Dominigue utekl z domu a nezapomněl si na cestu vzít otcovy peníze. Zůstal dále v Paříži a usadil se na předměstí Saint-Germain, kde bylo plno lepších obchodů a kaváren a kam docházela lepší společnost do míčoven a sportovních heren.

 

Louis-Dominigue se tedy usadil na Saint-Germain a věnoval se tomu, co uměl nejlépe, vybíral cizí kapsy. Údajně získal prvního společníka, se kterým ihned po seznámení obrali bohatého Němce. Jeden ho zabavil a druhý mu vybral kapsy. Měl se také opět zamilovat do ženy jménem Michon, sestry milenky svého společníka. Během svatby s Michon prý se svým společníkem dokázali zmizet z hostince U Zlaté obruče a dokonale vybílit nedaleký dům kanovníka.

 

Brzy byl ale onen společník přistižen při činu biřici přímo na ulici a po uvěznění udal jako komplice svoji milenku i její sestru. Všichni putovali do vězení. Jen Louis-Dominigue včas vyklidil prostor a měl se podle veršované poémy Nicolase Ragota de Grandvala věnovat hře v karty a později snad dokonce dělat policejního špicla. Ve skutečnosti to ale spíše vypadá, že vstoupil do armády. Nebyl to ale nějaký srdnatý voják, ale pomocník verbířů, nadháněč. Takový nadháněč pomáhal verbířům lapat vhodné brance.

 

Když se v roce 1715 vrátil do Paříže, měl už okolo sebe bandu, která mu říkala původně L´Enfant (Dítě). Když skončila nedávná Válka o španělské dědictví, nacházela se Francie v bídě, řada propuštěných vojáků byla bez práce, lidé hladověli a zločinnost narůstala. Pravděpodobně už v armádě, jak naznačují soudní spisy, sestavil Louis-Dominigue svoji bandu rozdělenou podle armádních hodností a po válce rozhodl o jejím přesunu do Paříže.

pwiq2aza.jpg

Jeho banda byla rozdělená podle armádních hodností jako kompanie. On jako její velitel byl kapitán a k ruce měl jako důstojníky poručíky a seržanty. Skladba jeho bandy byla pestrá. Našli byste tu prostitutky, zloděje a kapsáře, propuštěné a zběhlé vojáky nejen z řad obyčejných pěšáků, ale i z elitní francouzské gardy, která ač elitní, byla mizerně placená. K jeho informátorům dokonce patřili samotní policisté. Paříž měla totiž slabý policejní sbor složený z komisařů, jenže každý takový komisař by vlastně dnes byl řadovým policistou. I tento sbor byl mizerně placen a navíc složen z nedůvěryhodných osob omilostněných zločinců, galejníků, špiclů apod. Cartouche jim královsky platil za informace a ochranu své bandy i své vlastní. A k tomu ještě vybudoval vlastní policejní sbor tzv. Archers (lučištníků), který měl dohlížet na ty policisty pravé. Měl i azyl a informace od vybraných obchodníků a řemeslníků v celé Paříži, kterým prostě stačilo zaplatit. Není se čemu divit, že policie byla z Cartouche zoufalá.

 

Pravidla Cartouchovy bandy byly jasné. Vyhýbat se násilí, nezabíjet kromě sebeobrany, soustředit se na Paříž a bohaté oběti. Kdo viděl slavný film z roku 1962 s Jean Paul Belmondem a Claudií Cardinale, jistě se ptá, zda je pravdy něco na zločinecké lásce Cartouche a zlodějky Venuše. Cartouche byl sice velký záletník, ale jednu Venuši skutečně miloval. Říkalo se jí celou přezdívkou Velká Janka nebo Janka Venuše a patřila k jedné z mnoha Cartouchových lásek a možná i nejvěrnějších.  Také ale byla členkou jeho bandy jako řada jiných žen a dívek, které rozhodně nebyly nevinné, ale podílely se na mnoha odvážných akcích jako kapsářky, volavky a vyzvědačky. Našli bychom tu poetická jména jako Jeptiška Margot nebo Trnitá kytka. Mezi muži bychom tu našli jména jako z filmu Abbé, Hezoun, nebo divákovi neznámá jako Železná ruka či Do toho.

 

A kde sídlila Cartouchova banda? V hospodě s nejinak poetickým jménem Tele u cecku. Cartouchiáni, jak si banda říkala, sem chodili tajným vchodem přes sklepy oné hospody. Cartouche zde založil Zlodějskou univerzitu. Adept na přijetí do bandy měl dokonale prošacovat zavěšenou figuru měšťana, aniž by se figura pohnula.

 

Cartouchiáni ale nebyli jen obyčejní kapsáři. Přepadali lidi na veřejnosti za bílého dne před zraky strážců pořádku, aby část bandy zmizela s lupem, zatímco druhá sama vyvolala poplach, který by odlákal policii jinam.

 

V noci pro změnu doslova bílili pařížské byty, domy a paláce. Cartouchovi na to stačilo pět, šest lidí. Jen lup ze září roku 1720, kdy banda vyplenila palác v ulici Tournon, kde v té době sídlil španělský vyslanec, činil garderobu vyslancovy ženy, perlový náhrdelník, náušnice se sedmadvaceti brilianty, celý zlacený servis a vše, co měla cenného v truhlicích. A to si představte, že během podobných loupeží místnost vykrádal třeba jediný lump, ostatní mu pomohli jen vyšplhat k oknu, kterým se dostal dovnitř a nazpátek pouštěl dolů po provaze nakradené věci.

A ani to pořád ještě nebylo vše. Cartouche sice podle soudních protokolů neuměl číst, ale inteligentní byl dost. Věděl, jaké peníze se skrývají v Lawově bance, kde se čile spekulovalo s akciemi Východoindické společnosti. I v Lawově bance měl Cartouche informátory, kteří mu dávali tipy na držitele cenných papírů, kterým pak stačilo na ulici vybrat kapsy a peněženky s akciemi. V nedalekém hostinci pak nebyl problém akcie předat člověku, který měl na starosti jejich odprodej. Cartouchova banda si zrovna na kradených akciích vydělala nejvíce.

 

V letech 1719-1720 se zdálo, že je Cartouche skutečným vládcem Paříže. A teprve v roce 1719 se policii podařilo zjistit jeho přezdívku po výslechu několika zlodějů na právu útrpném. To už měl ale Cartouche okolo sebe gloriolu slávy neohroženého bojovníka proti bezpráví a zloděje gentlemana. Pomohlo k tomu i několik jeho slavných podvodů. Podle slavné knihy Pamětí katovské rodiny Sansonů se jednou i přestrojil za policejního velitele a všechny dokonale napálil. Mnohem slavnější je skutečná událost z roku 1719, kdy Cartouche zachránil jednoho obchodníka se suknem či krejčího před utopením. Onen nešťastník byl zadlužený a Cartouche mu nabídl peníze pro všechny jeho věřitele. Na důkaz věrohodnosti mu dal tři tisíce livrů s tím, že zítra v sedm večer donese zbytek pro všechny jeho věřitele. Všechny věřitele má na tu hodinu sezvat a slíbit zaplacení dluhů. Další den se Cartouche skutečně dostavil v přestrojení a předstírajíce nemoc, aby dluhy skutečně zaplatil, ale při vyprovázení věřitelů všechny obral, takže si peníze vzal vlastně zpátky. Obrat nechal jakoby i sám sebe, aby to nebylo nápadné.

 

Mnohem horší ale bylo, že mu sláva stoupala příliš do hlavy. Během karnevalu začal se svojí bandou střílet v davu do vzduchu, aby na sebe upozornil a jednou se vsadil, že se nechá schválně po vyvolání rvačky zatknout a nikdo ho nepozná. Sázku vyhrál.

 

Pýcha a arogance se změnila v hloupost a nadutost. Pan d´Argenson sice rezignoval na místo velitele policie, ale jeho nástupce pokračoval ve stíhání Cartouche dál. Cartouche přestal respektovat pravidla jeho vlastní bandy, které šel vždy příkladem. Během hospodské rvačky vyvolané jeho opilou bandou zabil nevinného dělníka výstřelem z pistole. To samozřejmě snížilo jeho popularitu na veřejnosti. Policie zostřila pátrání, nasadila špicly mezi Cartouchovu bandu a začala získávat na podpoře i od banditových spojenců. Cartouche začal být paranoidní. Nastrčil policii falešného Cartouche, zabil několik policistů, kteří ho hledali a likvidoval i členy bandy, co se mu nějak nezdáli.

 

Hloupé kousky ale kapitán pařížských banditů nepřestával provozovat. Sám za bílého dne přepadl důstojníka kvůli jeho zdobenému kordu, omráčil ho a při připínání onoho kordu kole pasu byl zatčen hlídkou. Nebyl naštěstí poznán a vydával se za šlechtice. Proto byl převezen do prominentní věznice Fort-Evéque. Odtud nebyl pro Cartouche problém utéct a od března do dubna 1721 se zdržoval loupením na venkově. Po návratu do Paříže obnovil svou moc nad pařížským podsvětím a v létě byl opět králem pařížských ulic.

cartouche_arrest.jpg

To už se ale blížil konec Cartouche a jeho bandy. Někdo zabil policejního komisaře Hurona. Pachateli měli být Cartouche, několik členů jeho bandy a bratr Louison. Policie dostala k ruce devadesát vojáků francouzské gardy a ti šli po udání člena bandy na jisto. V říjnu 1721 byl Cartouche a několik jeho kompliců bez jakéhokoliv odporu lapen v hostinci U Pistole.

 

Než byl 28. listopadu 1721 popraven, byla už na jeho počest uvedena na veřejnost divadelní hra Cartouche. On sám ve vězení Chatelet bavil své věznitele a prominentní návštěvníky ukázkou vybírání kapes i argotem podsvětí. Po pokusu o útěk byl převezen do věznice Conciergerie, kde už byl konečně podroben výslechu, ale Cartouche odmítl vypovídat. To začal až po příchodu na popraviště, kde měl být lámán kolem. Protože sem byl přiveden první a nikde neviděl jediného svého druha, měl pocit, že ostatní mluvili a tak začal mluvit i on, aby dosáhl zadostiučinění. Následující den byl konečně popraven. O několik měsíců později byla popravena oběšením jeho milenka Janka Venuše a ve vězení zemřel i jeho bratr Louison.

 

Epilog: Shrňme si, co víme o Cartouchovi? Cartouche byla skutečně přezdívka, skutečně měl svou Venuši. Pěkný jako mladý Belmondo rozhodně nebyl a lupič gentleman také ne. Sice se snažil nejprve vyhýbat násilí, jeho povaha mu to ale nakonec neumožnila. Kromě lupiče to byl i schopný podvodník a bohužel také vrah. Jeho nadutost ho dostala do problémů, ze kterých mu vzrůstající paranoia vůbec nepomohla, jen přidělala další nepřátele, včetně těch, kteří by předtím pro něj dali ruku do ohně. Cartouche je tedy u mě skutečný padouch.

Zdroje: Sňatky se smrtí. Jiří Kovařík.

Paměti katovské rodiny Sansonů

Journal de Barbier

Django Bradley

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadšený čtenář

Darrell Standing,27. 2. 2017 0:29

Jako vždy čteno jedním dechem. Díky máš můj obdiv, tenhle web jsem našel náhodou a jsem nadšen. Prostě paráda. Těším se na další články a drž se.

Re: Nadšený čtenář

Django Bradley,1. 3. 2017 11:27

Můžu znát ctěné jméno? Taková chvála si zasluhuje odměnu a pro mě je skvělou motivací!!! Děkuju.